Esther Tusquets

Novela španělské spisovatelky Esther Tusquets Stejné moře jako každé léto tvoří první, kriticky nejvíce oceňovanou a čtenářsky nejoblíbenější část volné trilogie, jíž autorka začala svou spisovatelskou kariéru. Vypravěčem částečně autobiografického textu je žena středního věku, profesí vysokoškolská profesorka, která se po vystřízlivění z iluzí a z nespokojenosti nad svým osobním životem navrací do rodného domu, aby se zde pokusila znovu prožít období svého dětství a mládí jakožto nevinného času her bez nutnosti předstírání a masek. Textem současně probíhá několik odlišných linií vytvářejících neustálé napětí mezi minulostí a přítomností, dochází k střídání tahu a protitahu mezi touhou vydat se dál do nové budoucnosti na jedné straně, na druhé vrátit se zpět a pokusit se změnit příběh svého života. Reflektivní proud myšlenek, pátrání v temných zákoutích rozpadajícího se labyrintu mysli v pokusu o rekonstrukci a znovuprožití zkušeností a vzpomínek a ve snaze o objevení autentičtějšího já je rozehráno na pozadí života barcelonské vyšší buržoazie a slouží také jako obecný komentář k poválečné španělské společnosti za represivního Frankova režimu. Novela, která byla vydána několik let po pádu diktatury v době, kdy docházelo ke společenským změnám, zůstává nadčasovou inovativní meditací a zamyšlením nad plynutím života.

I ve druhé části volné trilogie španělské spisovatelky Esther Tusquets, kriticky nejvíce oceňovaného a čtenářsky nejoblíbenějšího autorčina díla stojícího na počátku její spisovatelské kariéry, se setkáváme s postavou Elii. Podobně jako v první části, Stejné moře jako každé léto, také zde reflektuje ve způsobu volného nepřerušovaného, až manického toku myšlenek své dětství a svůj současný život. Krásná, elegantní, duchaplná a finančně zajištěná Elia se v útěku před zoufalou nudou svého prázdného života a před spalujícím létem ve městě zaplete do milostného trojúhelníku se dvěma studenty. S nemotorným Ricardem trpícím mindráky z dětství a zakřiknutou Clarou rozehrávají hru na lásku a nelásku, osahávají si své hranice, aby zjistili, kam až jsou ochotni zajít, vzájemně se využívají a zasvěcují, zrcadlí se v sobě a projektují si do sebe svá přání ve snaze se skrze druhého vyléčit ze svých traumat a pocitů ublíženosti. Je možné něčeho dosáhnout pomocí hry, v partii šachů hraných s ďáblem, anebo je lepší řídit se spíše instinkty, jako opičáci v říji putující jarním pralesem za vůní svých družek? Vyhrají pradávné biologické pudy nebo sofistikovaná hra kdo s koho? A není toto uzamčení mezi pouhými dvěma možnostmi vůbec naše prokletí?