Arkadij Vaksberg

Arkadi Vaksberg vypočítává v historické posloupnosti oběti "smrtících laboratoří"(mezi které patří například spisovatel Boris Pilňak, ministr Jan Masaryk a v poslední době agent Alexandr Litviněnko či novinářka Anna Politkovskaja), jejichž úkolem bylo likvidovat nepřátele sovětské moci a k jejichž vytvoření dal pokyn Lenin v r. 1921.

Kontroverzní téma Stalinova vztahu k Židům zpracovává autor Arkady Vaksberg analýzou jeho vývojových fází: od počátečních ideologických výhrad vůči sionismu a pocitu méněcennosti vůči intelektuálně zdatnějším soudruhům židovského původu, přes boje o moc, až ke "stalinskému řešení židovské otázky" s plánem masové deportace. Autor odhaluje jednotlivé činitele, které v interakci se sociálním a politickým prostředím utvářely Stalinův vztah k Židům. Ten byl - ve srovnání s Hitlerovým přímočarým antisemitismem - složitý, promyšlený, a plný zdánlivých i skutečných rozporů. Také díky tomu působí kniha dojmem napínavého dramatu plného úkladů a konfliktů, podrazů, zneužívání a korumpování, úhybných manévrů a prudkých úderů, předstírání a brutálních hrozeb, pokryteckého nadbíhání a náhlých zvratů přízně až k finální katastrofě celé židovské komunity, jejímuž uskutečnění zabrání jen Stalinova smrt.

Arkadi Vaksberg vypočítává v historické posloupnosti oběti "smrtících laboratoří"(mezi které patří například spisovatel Boris Pilňak, ministr Jan Masaryk a v poslední době agent Alexandr Litviněnko či novinářka Anna Politkovskaja), jejichž úkolem bylo likvidovat nepřátele sovětské moci a k jejichž vytvoření dal pokyn Lenin v r. 1921.