Mirek Vodrážka

Kniha je výborem esejů z let 1990 - 2007 na téma undergroundu, chaosu, feminismu a transgenderu.„Společnost je ovládána staronovou logikou mužského vyprávění, které upřednostňuje politiku stejnosti.“ Tak popisuje naši současnost přední český feminista Mirek Vodrážka v reprezentativním souboru esejů s názvem Decivilizace, mapujícím jeho tvorbu v posledních patnácti letech. V oddílech nazvaných Underground, Chaos, Feminismus a Transgender kriticky hodnotí vývoj české, ale i evropské společnosti, jenž se neblaze projevuje zejména v dopadu na tzv. menšiny. Současně se autor nevyhýbá ani kritice nedůslednosti práce představitelů těchto menšin při prosazování jejich práv. Kniha Mirka Vodrážky přináší jedinečný pohled na současný vývoj, a to z jiného úhlu, než na jaký jsme běžně v naší publicistice či esejistice zvyklí.

Po roce 1989 vzniklo mnoho publikací, dokumentů a pořadů o československém undergroundu, avšak žádný z nich netematizoval meritorně otázku kontrakultury (counterculture), která je neodmyslitelně spjata nejen s historií undergroundu, ale i s historií moderny v její snaze vytvářet technokraticky organizovanou společnost jako systém. Studie vychází z výzvy a dobového sloganu FUCK THE SYSTEM, který se stal součástí slovníku kontrakultury. Navrací se k původní definici kontrakultury jako nové senzibility, zdůrazňuje kontrakulturní důležitost vědění posvátné přítomnosti a klade i kritickou otázku Co se stalo s kontrakulturou po roce 1989?. Esej klade důraz na důležitou diferenci mezi kulturou a systémem, respektive vychází z teze, že politika identity ve střední Evropě se tradičně odvozuje od kultury, na rozdíl například od Ruska, kde se klade důraz na identity systémových prvků abstraktního celku.

Koncem minulého století přinesla západní historiografie poznatky, podle kterých samotní zakladatelé marxistického komunismu v rámci své historicko-společenské eugeniky tvrdili, že existuje „etnický odpad“ či „produkt zmateného vývoje“, kterým měli být například kontrarevoluční Češi „postrádající historické vědomí“, Baskové, Bretonci, skotští Gaelové nebo jižní Slované; společným osudem takových národů musí být „úplné vyhlazení“ v revolučním holokaustu. Když prezident Vladimir Putin 24. února 2022 vyhlásil válku Ukrajině, opakovaně se odvolával na „tragický“ rozpad marxistického Sovětského svazu a podobným způsobem poukazoval na produkty „zmateného postsovětského vývoje“, jako jsou pobaltské státy, a zejména Ukrajina. Po celé 20. století ovlivňovalo sovětské Rusko svou velkou levicovou epistémou, založenou na spojení různých směrů a výkladů marxistického učení, takřka celý svět a v rámci historicko-společenské eugeniky periodicky zkoušelo marxismus „jinak“ – od leninismu přes trockismus a stalinismus až po Gorbačovovu přestavbu komunistického systému. Toto výjimečné epistémické postavení však definitivně skončilo s rozpadem Sovětského svazu a jako reakce na tuto ztrátu se zrodila nová epistéma. Tato esej osvětluje zrod nové kataklyzmatické epistémy prostřednictvím teoretického zpracování postmarxistického populismu, který se opírá o budování lidové subjektivity na základě diskursivního produkování tendenčně prázdných signifikantů, vztahujících se k populistickému „jménu vůdce“. Putin jako postsovětský „vůdce“ celému světu předvedl, že už není nutné explicitně odkazovat k 19. století, například k Marxovi. Už není nutné se přímo identifikovat s Leninem, Stalinem či se Sovětským svazem, stačí vše reprezentovat v postmarxistickém „čistém bytí systému“ a jeho moci. Stačí vykonstruovat nepřítele, v tomto případě Západ jako „říši zla“, odkázat se na politické a vojenské vítězství Ruska ve 20. století (tedy na Lenina a Stalina) a oživit ho gestem prázdného signifikantu, který se vyznačuje diskursivní chudobou populistických symbolů, a to nejen jde-li o pojmy, jako „denacifikace“ nebo „fašismus“. Kniha zároveň obsahuje i kritickou analýzu současné postmarxistické historické snahy v Čechách, hledající utopistické spojení mezi marxistickým Hnutím revoluční mládeže Petra Uhla a kontrakulturou undergroundu.