Jaroslav Vostrý

Knihu O hercích a herectví píše zkušený divadelník. Spoluzakladatel a první umělecký šéf Činoherního klubu v jeho slavné éře 60. let, autor jedné z nejhranějších českých komedií Tři v tom, dramaturg, režisér a divadelní pedagog, který dokáže nahlížet na herce a jejich umění z různých úhlů: V době, kdy jsme všichni takříkajíc na scéně, sledováni kamerami a nejrůznějšími „novými technologiemi“, se herectví jako specifické umění, ale i hraní či herectví „v životě“ stalo masově rozšířeným jevem – jako by dnes mohl hrát každý. Ale co je pak tedy dnes herectví chápané jako skutečné umění? Žijeme ve světě, ve kterém se masová spotřeba výtvorů, které s herci a herectvím tím či oním způsobem počítají, mimořádně rozšířila. Počítají s herci a herectvím většinou ovšem jen jako s pouhým nástrojem či materiálem. Právě v takovém světě může ovšem herectví, pěstované jako svobodný tvořivý projev člověka, hrát naopak významnou kulturní úlohu. Že také herci a herectví poskytují vzory a vzorky chování, platí – a v masově rozšířené míře – i dnes. Vedle řady plastických portrétů hereckých osobností spojených s poutavým podáním „historie oboru“ neupíná se autor jen na oblast hereckého umění, ale vnímá herectví jako součást mnohem širšího způsobu lidské expresivity a sebeutváření, jako potřebu vztahování se ke světu i k sobě, jako potřebu vyjadřování a formování nejrůznějších impulsů, a to ho vede k propojování problematiky herectví s nejnovějšími poznatky neurovědy a kognitivní psychologie včetně teorie mysli a zrcadlových neuronů.

Výbor z přednášek a článků literárního a divadelního kritika Jindřicha Vodáka (1867–1940) k historii českého divadla. První část tohoto souboru je věnována Národnímu divadlu, druhá představuje pohled do historie českého herectví. Portréty jednotlivých herců uvádějí studie věnované vývoji českého hereckého umění a zvláštní pozornost je věnována ženskému herectví a divadelní komice. Součástí knihy jsou portréty těchto herců: Josef Jiří Kolár (1812–1896) František Karel Kolár (1829–1895) Eliška Pešková (1832/3–1895) Otylie Sklenářová-Malá (1844–1912) Jindřich Mošna (1837–1911) Jiří Bittner (1846–1903) Jakub Seifert (1846–1919) Vendelín Budil (1847–1928) Josef Šmaha (1848–1915) Eduard Vojan (1853–1920) Hana Benoniová (1868–1922) Marie Laudová-Hořicová (1869–1931) Hana Kvapilová (1860–1907) Marie Hübnerová (1865–1931) Bohuš Zakopal (1874–1936) Václav Vydra (1876–1953) Roman Tuma (1899–1933) Jarmila Horáková (1904–1928)

Téma této studie tvoří Stanislavského pojetí herectví jako tvorby, což souvisí s fenoménem tak charakteristickým pro období modernity, jaký představuje objev lidské kreativity. Proto nebylo možné pominout vývoj, který K. S. Stanislavskij (18631938) dovršuje. Jde o vývoj od výkonu v roli k tvorbě postavy a od představení psaného textu k inscenaci. Vůdčím činitelem v divadle se stává režisér. Stanislavskij se ovšem jako režisér a pedagog soustřeďuje na rozvíjení herecké kreativity. Cesta, kterou pro to nachází, vede od slov psaného dramatického textu k tomu, co tato slova živí a co přímo nevyjadřují, ale často i skrývají. Stanislavskij tak odkrývá další cesty modernímu divadlu v rámci vývoje, který nejenom v lékařství zosobňuje Karl Rokitansky s ideou postupu od zjevného k skrytému. Ta se stala i jedním ze zdrojů Freudovy objevu nevědomí, jímž se inspiroval i Stanislavskij. Knihu o tvůrčím podvědomí, kterou měla řada jeho zamýšlených děl vyvrcholit, nenapsal; nabídl ale v rámci svého systému řadu postupů, kterými lze podvědomí přilákat k účasti na vědomé tvorbě. Podobné iracionální zdroje tvorby chtěli demystifikovat umělečtí revolucionáři inspirovaní tzv. vědeckým světovým názorem; vězeli přitom zcela v rámci druhé, industriální fáze modernity. Stanislavského snaha o spojení vědomého s nevědomým a techne s poiesis má tím spíš co říct k problematice spojování individuální tvořivosti s týmovými projekty příznačnými pro třetí (současnou) fázi modernity. Závěr života Stanislavského poznamenal spolu s nemocí zápas se specifickými podmínkami umělecké činnosti v SSSR, v nichž se tvorba (tvorba čerpaná z přirozených zdrojů) jeví jako součást zápasu moderního člověka se smrtí.

V pozdní modernitě se požadavek tvořivosti a originality, spojené s vytvářením něčeho nového požadavek vyhrazený do té doby zejména umění stal čímsi všeobecně vyžadovaným. Aby také ne, vždyť stálý růst produkce nezbytně vyžaduje její permanentní inovaci i estetizaci a součástí trhu se stala také produkce zážitků! Je jasné, jaké důsledky na proměnu samotného pojmu i podobu umění může mít a má vznik a rozvoj kulturního průmyslu, obstarávajícího tyto komodifikované zážitky v rozsahu od televizní produkce po turismus. To činí problematiku vztahu scénování a umění zvlášť naléhavou. Tak bylo také důvodem pro napsání knihy Scénování a umění přesvědčení, že je důležité, ba nutné odlišit jistý druh tvorby druh, pro který snad můžeme vyhradit název i status umění od všeho ostatního, co se dnes pokládá za kreativní. V té souvislosti odlišuje autor také umělecké scénování od všeobecného scénování, které je pro dnešní svět příznačné.

Jak se české divadlo vyrovnávalo s dílem jednoho z největších divadelníků 20. století, Bertolta Brechta? Básník, dramatik, režisér, zakladatel divadla Berliner Ensemble významně ovlivnil a ovlivňuje stále moderní tvář nejen evropské divadelní scény. První svazek dvoudílné monografie Problém Brecht nese podtitul U nás a zahrnuje různé pohledy na to, jak a čím Brecht provokoval české divadlo. Proti tezi, že Češi nikdy neměli Brechta rádi, stojí interpretace jeho dramaturgie jako inspirace pro řadu praktických divadelníků, ať šlo o manifestační přihlášení se k jeho odkazu programem politického divadla v brněnské Mahenově činohře od přelomu 50. a 60. let, nebo o rozvíjení komediálních postupů v Brechtově díle, jak ho prezentovalo slavné Divadlo (Husa) na provázku v letech 70. a 80. či zlínský ansámbl (tehdy gottwaldovského Divadla pracujících). Svou zkušenost s Brechtem tak vedle historiků zasvěceně líčí divadelní praktici hudební skladatel, dramaturgové i režisér: Obsah monografie U nás Brecht a česká divadelní poetika /Jan Císař/ Brechtova Berlínská dramaturgie /Jaroslav Vostrý/ Můj Brecht /Miloš Štědroň/ Brechtovská dramatika v Mahenově činohře v období tzv. politického divadla /Klára Hanáková/ Svatba (a další...) /Petr Oslzlý/ Jak jsme brechtovali ve Zlíně /Miroslav Plešák/ Brechtovská divadelní poetika /Alois Hajda.

Jak se vyrovnávají s tvorbou Bertolta Brechta nejen naši nejbližší sousedé, ale i francouzská či britská a americká divadelní kultura? Druhý svazek dvoudílné monografie Problém Brecht s podtitulem Jinde tvoří studie zabývající se konkrétními inscenacemi her Bertolta Brechta na Slovensku, kde jak se zdá přijímají jeho dílo mnohem spontánněji než u nás; střetnutí francouzské či angloamerické kultury s reformátorskou autoritou Bertolta Brechta pak naznačuje, že dialog mezi jednotlivými kulturami není vždy snadný, ale vždy oboustranně prospěšný a obohacující. Obsah monografie Jinde: Brecht na slovenskom profesionálnom javisku /Martin Porubjak/ Inscenácie hier Bertolta Brechta v slovenskom divadle /Elena Knopová/ Od revoluce k alegorii (Recepce Brechtova divadla na francouzských jevištích) /Jitka Goriaux Pelechová/ Recepce Brechta v Británii a v Americe /Jan Hančil/ Na představeních Berliner Ensemble /Pavel Markov/

V tomto svazku velké řady edice Disk předkládáme čtenářům výběr česky dosud nepublikovaných statí K. S. Stanislavského, které zkratkovitě, ale výstižně mapují obraz vývoje myšlení velkého ruského divadelníka. Vedle přípravných materiálů k zásadním dílům, v nichž Stanislavskij formuloval svůj „systém“ či „metodu“ herecké tvorby, uveřejňujeme také stať, v níž pro Britskou encyklopedii shrnul svou uměleckou, teoretickou i pedagogickou koncepci, a konečně i jeden z posledních textů o přístupu k tvorbě herecké postavy, na němž pracoval před koncem svého života, ale nestačil jej dokončit a shrnout v další knize. Překlad statí od Aleny Obsah: Konstantin Sergejevič Stanislavskij: *Z přípravných materiálů k práci o herecké tvorbě *O různých směrech v divadelním umění: Rutinérství / Umění předvádění | Umění prožívání | Smíšené směry *Umění herce a režiséra *Přístup k tvorbě role (Nalezení sebe v roli a role v sobě) Jaroslav Vostrý: Od prožívání k umění 1 Emoce a prožitky | 1.1 Stanislavskij a Damasio | 1.2 Od představy k příběhu | 1.3 Damasiův svět afektů | 1.4 „Ať pláče divák!“ | 1.5 Lze pocity fixovat? 2. Tvorba postavy | 2.1 Konec hereckých oborů | 2.2 Přirozenost a příroda | 2.3 Prožívání a tvorba | 2.4 Divadlo a umění | 2.5 Tvůrčí sebecítění.

Úryvky několika úspěšných inscenací z repertoáru proslulého pražského Činoherního klubu (Bludiště, Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho, Zločin a trest, Na koho to slovo padne, Mandragora, Revizor, Narozeniny)

Dlouho postrádaná monografie o největším a současně jakoby nejkontroverznějším českém divadelním režisérovi Karlu Hugo Hilarovi (1885–1935) vychází z nejžhavější problematiky jeho šéfování ve Vinohradském divadle a v činohře Národního divadla: Byl diktátor? Nebo své herce opravdu inspiroval a vybudoval nejlepší činoherní soubor, který tvořil základ činohry Národního divadla ještě v 60. letech minulého století? Příběh jeho života a díla, tvořících výjimečnou jednotu, dovoluje nahlédnout tam, kde se tvoří předpoklady pro to, co pak obecenstvo vidí na jevišti: do složitých vztahů divadelního zákulisí, divadla a kritiky a samozřejmě divadla a doby, která nebyla jednoduchá. Tak předkládaná kniha nabízí i důležitý pohled na kulturní poměry první Československé republiky, která za Hilarova života vznikla a skončila tři roky po jeho smrti.