Filip Wittlich

Kniha 1912, vycházející u příležitosti výstavy k stoletému výročí otevření Obecního domu, má podobu mozaiky mapující rok 1912, který byl doslova nabit přelomovými událostmi. Autory textů jsou proto badatelé z různých oborů, od historiků umění a architektury přes filozofy až po historiky literatury a divadla. Kniha je rozdělena do tematicky propojených celků volně reflektujících čtyři roční období. První z nich, Zima 1911-1912, reflektuje dějiny na obecnější rovině, zamýšlí se nad samotným smyslem úvah o jednom roce a dále nabízí konkrétní pohledy historiků architektury. Část Jaro 1912 je věnována výzdobě Obecního domu, výstavám Skupiny výtvarných umělců a Sursum. Doplněny jsou dvojicí speciálních textů mapujících dobovou tvorbu Bohumila Kubišty a analyzujících Gutfreundovu sochu Úzkost. Léto 1912 se v uměleckohistorických příspěvcích soustřeďuje na širší mezinárodní kontext. Závěrečná část Podzim 1912 je mezioborová, částečně mapuje situaci v dobové literatuře - například že v tomto roce napsal Franz Kafka Proměnu - a přináší i genderový pohled. Jednotlivé celky oddělují obrazová kalendária využívající fotografické reprodukce týdeníku Český svět, ilustrovaného společenského magazínu, který v době před první světovou válkou představoval nejvýznamnější obrazové periodikum v češtině. Přispívali do něj jak přední fotografové (Brunner-Dvořák, Bufka, Drtikol, Reach), tak i řada fotoamatérů, a díky širokému tematickému záběru se Český svět stal doslova obrazovou kronikou doby uchovávající dodnes v originále již neexistující snímky. Oborová rozmanitost knihy, doplněná téměř čtyřmi stovkami reprodukcí, se stává nesporným přínosem na poli historického bádání a přirozenou inspirací k co nejširšímu pohledu na události počátku 20. století.

Fotografie představuje mezioborové téma, formulované především dějinami umění, nověji vizuálními studii. Oproti tradičním obrazům, tedy malbám, kresbám nebo rytinám, tvoří fotografie díky své provázanosti s reálnou předlohou zvláštní skupinu ikonografických pramenů, vyžadující vlastní typologické třídění a specifické kritické a interpretační přístupy. Pro historické poznání je klíčové především příznaková vazba mezi fotografovaným objektem a výsledným snímkem. Autorem navržená typologie čtyř základních fotografických obrazů rozlišuje odlišnou míru zachycení reality. Pomocí tohoto rozdělení na latentní, primární, sekundární a terciární fotografické obrazy lze posuzovat vypovídací schopnost různých snímků tvořených negativy nebo fotografiemi publikovanými tiskem. Pozornost je věnována pramenné kritice fotografie soustředěné na otázky referentů, lokality, datace a autorství. Při interpretaci fotografie je kladen důraz na proměnlivý charakter fotografie, která nabývá odlišných významů podle zvolených kontextů a diskursivních rámců. Kniha se tedy zabývá vztahem mezi fotografickými obrazy a historickou vědou.