Petr Wittlich

Přítomná kniha Petra Wittlicha, nazvaná Stopy síly, poskytuje pronikavý vhled do fotografické tvorby malíře Pavla Nešlehy (1937 – 2003) a citlivě obnažuje její myšlenkovou podstatu. Vede nás napříč umělcovými cykly z let 1971–2002, jejichž motivickým těžištěm se pod vlivem umělcova romantického založení stávaly procesy přírodních dějů, krajinné scenérie, přírodní struktury a tvářnost mizejících památek prostoupených kulturní tradicí a osudy člověka. Dle příběhu autorovy studie jsou voleny takové záběry, jež podněcovaly umělcovu tvůrčí imaginaci a probouzely vzpomínky na cosi dávného a podstatného, co přispívalo k prohloubení duchovní báze jeho díla a napomáhalo artikulovat hledání i nalézání. Petr Wittlich’s Traces of Force is an insightful exploration of the photographic work of painter Pavel Nešleha (1937 – 2003) that sensitively uncovers the artist’s fundamental way of thinking and seeing. Wittlich guides the reader through Nešleha’s artistic cycles from 1971–2002, whose central motifs – influenced by the artist’s Romantic disposition – included natural processes, landscape sceneries, structures found in nature, and disappearing monuments imbued with cultural tradition and human history. In accordance with his study’s narrative, Wittlich has chosen those images that stimulated Nešleha’s artistic imagination and awakened memories of something ancient and elemental that contributed to deepening the spiritual foundation of his work and helped to articulate his searching and finding.

Prof. PhDr. Petr Wittlich, CSc., bezpochyby největší znalec české malby v období secese, přináší ve své nejnovější knížce zasvěcený obraz české malby od 80. let 19. století do roku 1918. Poskytuje čtenáři erudovaný výklad období, kdy se malířství ve třech generačních vlnách "secesí" vymaňovalo z tísnivé akademičnosti rakousko-uherské monarchie a nabývalo na svébytnosti. Autor tyto zásadní proměny českého malířství sleduje ve dvou liniích: jednak je to aspekt institucionální, zahrnující zakládání spolků, časopisů, reformy uměleckých škol, stipendijní pobyty, výstavy… s důrazem na Prahu; druhým hlediskem je utváření stylu, výrazu, frekvence výtvarných motivů a reflexe dané reality v tvorbě velkých malířských osobností naplňujících i přesahujících tradičně myšlenou "secesi". Zvláštní závěrečný oddíl tvoří biografické medailony umělců.

Kniha shrnuje vývoj myšlení o uměleckém díle od zakladatelských prací v antice, přes středověkou teorii budovanou na empiricko-racionálních základech, kterou rozvinulo italské quattrocento, význam Vasariho uměleckých životopisů, dále vznik klasicistních koncepcí a vůbec prvních univerzálních dějin umění v dílech italských, německých a francouzských autorů, až po osamostatnění disciplíny v 19. století a rozvoj moderní a současné teorie a kritiky. Základní příručka pro studenty dějin umění a cenný zdroj informací pro všechny zájemce o problematiku.

Na přelomu 19. a 20. století prochází Praha zásadní proměnou: stává se opět reprezentačním centrem života českého národa a vyrůstá ve velkoměsto s požadavky modernosti, jež se ovšem neobejde bez rozsáhlejší asanace pražského Starého Města. Vedle staveb v historizujících slozích začínají vznikat veřejné budovy, hotely, restaurace, pavilony a obytné domy podle principů „nového stylu“ – secese. V dekorativním secesním stylu, který získal sympatie i svým francouzským původem, bylo přestavěno hlavní pražské nádraží, výraznou secesní dominantou se stala reprezentační stavba české pražské majority Obecní dům, zpřístupněný počátkem roku 1912. Současně se v moderní pražské architektuře otevřela její další významná kapitola – kubismus. Komentátorem formování moderní Prahy se stal vynikající, všeobecně respektovaný historik umění Petr Wittlich. Jeho pojímání secese nejen jako stylu, ale i hnutí získávajícího prostor pro rozvoj individuální umělecké kreativity, přivádí čtenáře ke vnímání širších souvislostí proměn Prahy na přelomu století.

V devadesátých letech 19. století se v Praze, podobně tomu bylo v Mnichově, Vídni či Berlíně, rozvinula činnost spolku mladých umělců, který vznikl jako secese (odštěpení) z tradičních uměleckých struktur. Za svůj hlavní úkol si určil prosazovat nové moderní umění. Spolek výtvarných umělců Mánes se stal jádrem generačního seskupování a v roce 1896 zahájil vydávání vlastního periodika Volné směry. Od roku 1898, kdy otevřel první spolkové výstavy, byl již neopominutelným reprezentantem české výtvarné kultury. Pro uměleckou orientaci spolku byla hlavním příkladem soudobá Francie, pomáhající překonávat lokální nacionalistické zájmy, ale vedení časopisu a spolku, kde vynikali výtvarný a literární kritik F. X. Šalda, architekt Jan Kotěra, sochař Stanislav Sucharda a malíř Jan Preisler, sledovalo celou mezinárodní uměleckou scénu. Zápas o naplnění ideálu moderního umění ukázal potom plný význam pojmu secese, když další generace, nastupující po přelomové výstavě Edvarda Muncha v Praze (1905), vyvolala krizi svým příklonem k nejaktuálnějšímu kubismu. Tento dramatický vývoj českého umění je sledován jako postupné vyhraňování tří hlavních programových směrů: tendence naturalisticko-impresionistické, symbolistické a ornamentálně dekorativní. Realizovány byly separátně, ale jejich vzájemný vztah dává secesi hlubší umělecký smysl a narušuje obecné povědomí, chápající secesi zpravidla jako eklektický dekorativní styl, který odezněl s počátkem 20. století.

V souboru studií sleduje P. Wittlich příběh evropského moderního sochařství: ukazuje váhu jeho vzorů, zápas o nové pojetí prostoru, význam světelné režie sochy a nuance tvůrčího procesu, zakotveného již v přípravě soch. Pozornost věnuje klíčové osobností tohoto vývoje A. Rodinovi i předním představitelům českého sochařství (F. Bílkovi, L. Šalounovi, B. Kafkovi, J. Štursovi, O. Gutfreundovi), zamýšlí se nad tvorbou E. A. Bourdella a A. Maillola, trasuje sochařský ohlas avantgardy u J. Lipchitze a H. Moora. Své pohledy na transformace moderního sochařství uzavírá výkladem Giacomettiho a nástupu amerického sochařství v 60. letech 20. století.

Kniha shrnuje vývoj myšlení o uměleckém díle od zakladatelských prací v antice, přes středověkou teorii budovanou na empiricko-racionálních základech, kterou rozvinulo italské quattrocento, význam Vasariho uměleckých životopisů, dále vznik klasicistních koncepcí a vůbec prvních univerzálních dějin umění v dílech italských, německých a francouzských autorů, až po osamostatnění disciplíny v 19. století a rozvoj moderní a současné teorie a kritiky. Základní příručka pro studenty dějin umění a cenný zdroj informací pro všechny zájemce o problematiku.

Monografie postihuje mnohovrstevnatý a mnohostranný vývoj českého moderního umění v období, kdy byl poznamenán nebývalým tvůrčím kvasem. V „kotli“ nabitém mimořádnou energií se tak v rychlém sledu střídaly hlavní tendence : impresionismus a symbolismus, dekadence a expresionismus, kubismus a civilismus. V Čechách se protagonisty svérázně přijímaných směrů stali umělci tzv. generace devadesátých let, kteří založili Spolek výtvarných umělců Mánes (Antonín Slavíček, Otakar Lebeda, Jan Preisler, František Bílek) nebo byli spojeni s okruhem Moderní revue (např. Karel Hlaváček), dále na počátku 20. století představitelé Osmy a budoucí Skupiny výtvarných umělců (Emil Filla, Bohumil Kubišta, Otto Gutfreund, Václav Špála, Josef Čapek) či uměleckého sdružení Sursum, navazujícího programově na předcházející generaci (např. Josef Váchal, Jan Zrzavý). Kniha končí připomínkou skupiny Tvrdošíjní, která jako jediná navázala krátce před skončením první světové války na výdobytky moderního umění, prosazené předválečnou generací. Jedenáct oddílů knihy představuje umělecké osobnosti bez ohledu na jejich generační či skupinovou příslušnost. Tímto členěním podtrhujeme skryté souvislosti, jež často unikaly dobovým reflexím, avšak s odstupem téměř sta let jsou stále očividnější. Z mnohých zastoupených umělců se během doby staly pilíře českého moderního umění.

Kulturně historický průvodce od předního evropského znalce secese provází návštěvníka Prahy jejími secesními památkami. Představena je zejména pražská secesní architektura (např. Obecní dům a Wilsonovo nádraží) a monumentální sochařství (např. dílo F. Bíl