David Zábranský

Jak vypadá humanistický tanec v rozvalinách koncentračního tábora? Je láska výrazem touhy stát se bordelmamá celého světa? Jsme štastni, když nekonečně dlouho odpočíváme na pláži demokracie? – A proč, když se podíváme kolem sebe, vidíme jen proudy aut? Debut mladého českého autora opouští zavedená klišé české prózy. Elegantně a vtipně, originální románovou formou - bildungsroman bez morálky a bez vývoje - promítá životy záměrně schematizovaných postav, symbolů a obětí svých kultur na plátna tak rozdílných témat, jako jsou utrpení a turismus, Osvětim a dobrosrdečnost, konec dějin a make-up. Bereme do rukou ručníky. Proti Osvětimi je všechno sranda. – Stud za vlastní holý zadek vystřídaly rozpaky z ubohosti vlastního myšlení.

David Zábranský (*1977) a jeho pátá kniha. Vybroušený, vyzrálý text sumarizuje milostný život hrdiny, včetně jeho aktuálního vzplanutí. Touha po romství, daná povoláním hrdiny, který svojí profesí obhájce lidských práv a bojovníka proti diskriminaci odkazuje k autorovým zkušenostem v téže oblasti, je kladena znovu a naléhavěji, tentokráte ve sféře citové – touha po romství se proměňuje v honbu za Romkou, v honbu pomalou, vedenou krok za krokem, v honbu meditativní. Jde o román kompaktní a čtivý a to i navzdory tomu, že dějová linka zde není zdaleka tím nejpodstatnějším. Edita Farkaš s hvězdičkou je oproti původní verzi rozšířena o některé pasáže, které byly odstraněny při redakčních úpravách. Přestože jde o knihu podobnou, její vyznění je zcela jiné.

Martina Juháse, syna mladého slovenského dělníka a zpovykané Jihočešky, proklely otcovy zlostné spermie: Martin Juhás nebude odbojový, ale odbojný. Martina Juháse nebude pohánět vztek, ale vztekání. Martin Juhás čili Československo je román o letmých vztazích Čechů, Slováků, komunistů, fašistů, nacistů, Němců a příslušníků dalších menšin v období mezi lety 1918 až 1948, jehož cílem není přispět k odčiňování vin či k lepší informovanosti o daném historickém úseku, nýbrž vzbudit čtenářův údiv, představit mu na základě reálných i fiktivních historických událostí smyšlený svět, který do nových rozměrů transformuje mimo jiné i již zmíněné historické události. Dobrodružný text o řekách, soutocích a plynutí, jakož i o stojatých vodách a jednom bahnitém rybníku se z velké části odehrává ve Strakonicích a na západoslovenské Kysuci.

Oba texty vznikly na objednávku divadla Dogma ve slovenském Trenčíně. Od začátku jsem věděl, že je píšu pro divadlo, a tak jsem s nimi i zacházel. Vlastně to celé byla šťastná souhra náhod a ve výsledku inspirovaná a radostná práce. Můj úplně první divadelní text (Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, premiéra v Praze 2016) rozbouřil stojaté české kulturní vody. K divadelním hrám pro Trenčín jsem pak přistupoval s větším sebevědomím a vůbec jsem si nebral servítky. První text (Visegrad minus one) měl podle představy zadavatele pojednávat o Slovensku, o jeho stavu. Ano, původní představa byla taková, že půjde o jakéhosi Majera pro Slovensko. Ale už po pár slovech jsem věděl, že nic takového psát nechci. Nechtěl jsem se opakovat, ale nešlo jen o opakování; šlo i o to, že Slovensko konkrétně pro mě (a snad i pro Evropu?) znamená něco zcela jiného než moje rodné Česko. Brzy jsem nechal psaní o Slovensku a obrátil jsem se k Visegrádu, a obrátil jsem se k němu čelem, velmi hrdě vztyčeným čelem. Co jsme, k čemu jsme, a jaká je role té které visegrádské země? A konečně jaká je role Slovenska ve Visegrádu a v Evropě? Moje základní idea přitom byla taková, že Visegrád je v rámci Evropy jakási zvláštní třída. Se zvláštní třídou si docela automaticky spojujeme šikanu či útěky. A právě tak jsem pojednal svůj hrdě vztyčený průchod našimi méněcennými zeměmi Je to text politický, praktický, útočný, extrovertní. Druhý text (Konzervativec) je v zásadě opakem toho prvního. Je to psaní apolitické, básnivé, introvertní. V roce 2018 v Česku a o něco méně i na Slovensku slavíme sto let od vzniku samostatné ČSR, ale stoleté výročí se slaví i jinde v Evropě; je jedno, zda se slaví vznik ČSR nebo konec První světové války, prostě se slaví jakýchsi sto let. Svůj text, sepsaný k uctění tohoto stoletého výročí, jsem pojmenoval Konzervativec. Hlavní postavou je člověk, který hledí do ubíhajících vln za lodí. Je to melancholický text o plynoucím času, pomník oněm sto rokům a zamyšlení nad jejich smyslem a významem. Nezabývám se přitom našimi společnými dějinami; ten text je pomníkem bez jezdce, pomníkem k uctění sta let, ničeho jiného. Je to záznam atmosféry prázdna, atmosféry po oslavě. Je to výmluvné ticho, které nastalo po pranici. Na konci všeho je, zdá se, nic Po technické stránce se dílo skládá ze tří částí: první a třetí část jsou meditativní, literární, a jejich znění je dané slovo od slova. K prostřední části se přistupuje v závislosti na místě provedení inscenace, text se šije na míru místním podmínkám. Právě druhá část může básnivý a melancholický text proměnit v politickou třaskavinu. Je to právě toto rámování, co podle mě celý text (či projekt) dělá výjimečným. S tím ostatně souvisí i poslední stručná poznámka. Konzervativce jsem psal na objednávku divadla Dogma, jak říkám výše, ale jeho realizace se v Česku ujala režisérka Kamila Polívková, se kterou jsem spolupracoval už na Majerovi. Během příprav na pražskou premiéru v Divadle Komedie vznikla verze pro Českou republiku, kterou tato publikace také přináší.

Robert Holm, dánský odborník na značky, se po návštěvě čínské Šanghaje rozhodne změnit svět. S pomocí sociálních sítí se mu podaří spustit nové stěhování národů. Rozdělené společnosti se skutečně rozdělují, mezi lidmi začínají vyrůstat zdi. Kvalita životního prostředí se zlepšuje. V syrské polopoušti prosperuje Nový Berlín.

Robert Holm, dánský odborník na značky, se po návštěvě čínské Šanghaje rozhodne změnit svět. S pomocí sociálních sítí se mu podaří spustit nové stěhování národů. Rozdělené společnosti se skutečně rozdělují, mezi lidmi začínají vyrůstat zdi. Kvalita životního prostředí se zlepšuje. V syrské polopoušti prosperuje Nový Berlín.

Polina, az ukrán származású prágai lány azt tanulta a nyolcvanas években, hogy a kapitalista Nyugat egy hatalmas munkatábor, melynek lakói egyedül arra vágynak, hogy a Kelet elvigye nekik a szabadságot. A kilencvenes évek meghozták Polinának a fájdalmas kijózanodást - kiderült, hogy a helyzet éppen fordítva van, csak éppen ezt a bizonyos keleti tábort a kutya sem akarja felszabadítani. Éppen ezért lakói, főként a fiatalok úgy döntenek, hogy inkább ők mennek nyugatra vagy teremtik meg maguknak azt, amit szabadságnak, kapitalizmusnak és boldogságnak vélnek. Ez a regény Polina felfedezőútjának története, amely Európa nagyvárosain és saját testének megismerésén keresztül a mi életünk felé vezet. Jegyzetek a tengerről, a nevetésről és a korszellemről.

Nejnovější próza Davida Zábranského vypráví příběh o politice v postkomunistické zemi bez tradice státnosti a demokracie, příběh o předávání moci ve státě, který je tak malý, že příslušníci elity se v podstatě znají navzájem. Jaký étos může mít republika, jejíž premiér vypadá jako zloděj vajec v obleku a za svoji poradkyni vydává milenku italského mafiána? Kniha, inspirovaná vraždou mladého slovenského novináře Jána Kuciaka, zachycuje události, které činu mohly předcházet, jakož i následný šok a proměnu společenské nálady v zemi. Cílem přitom nebylo nabídnout kroniku nedávného dění na Slovensku, nýbrž na základě konfliktu tří generací vytvořit obecnou výpověď o dnešní politice a společnosti. Podstatnou součástí vyprávění je snaha odpovědět na otázky, co pro region střední a východní Evropy znamenal rok 1989 a co tento region znamená pro současný svět.

Esejisticky laděná próza, monolog ústavního právníka, bývalého sociálního demokrata a vcelku slabošského intelektuála. Autor zde, podobně jako v dalších svých knihách, opět klade radikálně skeptické otázky, které znepokojují.

Martina Juháse, syna mladého slovenského dělníka a zpovykané Jihočešky, proklely otcovy zlostné spermie: „Martin Juhás nebude odbojový, ale odbojný. Martina Juháse nebude pohánět vztek, ale vztekání.“ Martin Juhás čili Československo je román o letmých vztazích Čechů, Slováků, komunistů, fašistů, nacistů, Němců a příslušníků dalších menšin v období mezi lety 1918 až 1948, jehož cílem není přispět k odčiňování vin či k lepší informovanosti o daném historickém úseku, nýbrž vzbudit čtenářův údiv, představit mu na základě reálných i fiktivních historických událostí smyšlený svět, který do nových rozměrů transformuje mimo jiné i již zmíněné historické události. Dobrodružný text o řekách, soutocích a plynutí, jakož i o stojatých vodách a jednom bahnitém rybníku se z velké části odehrává ve Strakonicích a na západoslovenské Kysuci.

Mathias s Marií jsou úspěšní němečtí lékaři, šťastní manželé. K tělu si pouštějí pouze to, co chtějí. Z Evropy bez hranic těží pouze výhody; pokud si usmyslí, dokáží mezi sebou a okolím postavit nepropustné bariéry, mají na to prostředky. Pro oba se vše mění ve chvíli, kdy Maria odjíždí na misi Lékařů bez hranic do afrického Čadu. Nad životy manželské dvojice přebírají vládu hluboce skryté a zdánlivě překonané principy… Román o současné Evropě a o uprchlické krizi, která do Evropy jen zdánlivě přichází odkudsi z vnějšku. Román o barvě kůže, o mládnutí a stárnutí lidí i kultur. Jsme coby kontinent na cestě k vrcholku, na vrcholku, nebo již za vrcholem?

David Zábranský, autor románů Slabost pro každou jinou pláž a Šternův pokus milovat, nositel Magnesie Litery za objev roku (2007), přichází se třetí knihou. Kus umělce je útlá, kompaktní novela o polském divadle.

Jak vypadá humanistický tanec v rozvalinách koncentračního tábora? Je láska výrazem touhy stát se bordelmamá celého světa? Jsme štastni, když nekonečně dlouho odpočíváme na pláži demokracie? – A proč, když se podíváme kolem sebe, vidíme jen proudy aut? Debut mladého českého autora opouští zavedená klišé české prózy. Elegantně a vtipně, originální románovou formou - bildungsroman bez morálky a bez vývoje - promítá životy záměrně schematizovaných postav, symbolů a obětí svých kultur na plátna tak rozdílných témat, jako jsou utrpení a turismus, Osvětim a dobrosrdečnost, konec dějin a make-up. Bereme do rukou ručníky. Proti Osvětimi je všechno sranda. – Stud za vlastní holý zadek vystřídaly rozpaky z ubohosti vlastního myšlení.