Michaela Žáková

Kniha pojednává o třígeneračním soužití v české společnosti. Na základě více než stovky rozhovorů provedených se zástupci tří generací prarodiči, rodiči a dětmi sleduje mezilidské, mezigenerační a rodinné vztahy v tomto typu uspořádání. Zaměřuje se na příběhy těch, kteří aktuálně bydlí pod jednou střechou s dalšími dvěma generacemi. Tematizuje okolnosti vzniku třígeneračního soužití i jeho perspektivy, každodenní způsoby formování vztahů, praktik péče a příbuzenství. Dotýká se přitom takových témat, jako je vlastnictví, soukromí, tolerance či očekávání a jejich naplňování ve vztahu k ostatním generacím. Kniha je příspěvkem do sociologických a antropologických studií rodiny, mezigeneračních vztahů a péče.

Práce sleduje jednu ze strategií šlechty k uchování sociálního a ekonomického postavení elity prostřednictvím umisťování neprovdaných dcer do ženských šlechtických nadací, a to na příkladu uchazeček o prebendy Tereziánského ústavu šlechtičen na Pražském hradě. Hledá odpovědi na otázky, jakými prostředky se urozené ženy o nadační místa ucházely, jaké byly jejich osobní motivace a které faktory o výsledku přijímacího řízení rozhodovaly. Předmětem zájmu jsou životní osudy konkrétních aristokratek, stejně jako otázky, jakým způsobem přijetí prebendy ovlivnilo jejich životy a jaké alternativy existenčního zajištění volily v případě, že neuspěly.