Bořek Žižlavský

Vydejte se s námi na jihovýchodní Moravu na hranici dvou národopisných regionů - Hané a Slovácka, které od sebe odděluje pohoří Chřiby. Není sice rozsáhlé a navenek vypadá poklidně a smírně, neboť četné dramatické příběhy vepsané historií do jeho tváře dávno zastiňují stoleté bučiny. Přitom stěží nalezneme v naší historické literatuře častěji skloňované slovo než Velehrad, považovaný od středověku až do počátku 20. století za hlavní město Velkomoravské říše, sídlo moravských králů i rezidenci soluňských bratří sv. Cyrila a Metoděje. Avšak lidé vstupovali do těchto míst již za pravěku, neboť podél řeky Moravy, jíž je pohoří strážcem, vedla proslulá jantarová stezka. Pojďme se tedy spolu s autory Jiřím Jilíkem a Bořkem Žižlavským projít po valech výšinných hradisek na Holém kopci či na Brdu, obdivujme zlatý solid byzantského císaře Teofila nalezený na hoře sv. Klimenta, zapátrejme ve zříceninách hradů Cimburku a stříleckého hradu po vstupu po podzemních chodeb a v mohylovém poli na Tabarkách po zlaté rakvi krále Belly. Budeme-li pozorní, možná zahlédneme na cimbuří hradu Buchlova řasnatý šat černé paní, která ohlašovala tragickou událost v rodině majitelů, a v temném zákoutí jeskyně na Budačině třpyt zbojnického pokladu.

Mohou vést tajemné stezky i po řece? Určitě ano, ale patrně je tam ještě nikdo nehledal. Buďme tedy prvními a vydejme se nejen po souši, ale i po řece Moravě krajem nazývaným Slovácko. Jen v tmavých konturách zahlédneme pod hladinou řeky zbytky kostela na spytihněvském hradišti, pohlceném před staletími řekou. Poblíž Jarošova nás proužek dýmu vystupující z vegetace upozorní na vesnici pravěkých lovců mamutů. Odtud poplujeme až k valům Veligradu-Starého Města, kde archeologové objevili ty nejnádhernější zlaté a stříbrné šperky. Od vodní pevnosti (Uherské) Hradiště již další cesta k Ostrohu a k Veselí nad Moravou nebude bezpečná, neboť před oddíly divokých Bočkajovců, kuruců či osmanských Turků na rychlých koních není úniku. Osudovým se ovšem může stát i vlakové kupé, pokud v něm proti nám usedne proslulý lupič a vrah Lecián. Proto raději ve vedlejším přisedneme k vojvodovi Janu Klimešovi a Jaroslavu Haškovi, kteří odjíždějí vstříc balkánskému dobrodružství. A kdo ví, možná prožijeme i velkou lásku, snad ale šťastnější, než byla láska Mánesova modelu Verunky Čudové k hraběti z bílovického zámku, anebo „galánečky z Ježova“, do níž se zamiloval spisovatel Vojtěch Rozner. Až překonáme Moravskou Saharu, v Kyjově si připijeme pohárem vína s poštovním úředníkem Petrem Bezručem, který si poznamená do notýsku, že „vždy veselo bývalo v Kyjově, vždy veselo v Kyjově bude!“ Což ovšem platí nejen o Kyjově, ale i o celém slováckém Dolňácku.