Až budu velká, napíšu román

---

Autorka se po letech vrátila k deníkům, které v období od ledna 1944 do května 1945 vznikaly současně, ale na různých místech – v Praze a Terezíně – a doprovodila je vlastním vyprávěním. Čtenářům se tak nabízí pohled na realitu protektorátní Prahy očima dospívající dívky a zároveň otevřená výpověď její matky uvězněné v Terezíně.
Alena Ludvíková se narodila ve smíšeném manželství a po rozvodu rodičů žila s matkou. Předvolání do transportu, kterého se obě tolik obávaly, přišlo v lednu 1944 ale jen pro matku a Alenka zůstala v Praze v rodině svého otce. Osamění v novém prostředí i strach ji přiměl k psaní deníku. Otevřeně v něm píše o vztahu k otci, o dění ve škole, popisuje svět dětských her, první milostná vzplanutí, ale zazní tu také úvahy o kolaboraci či očekávaném konci války. Zároveň s Alenčiným deníkem vznikaly zápisky její matky v Terezíně: „Už jsem se zařekla, že nebudu psát, napíši-li svoje zážitky, tu si je vlastně teprve uvědomuji, a to bolí, hrozně bolí...“ Lítost, strach, horečnatá vyznání i prosby se v nich mísí s věcným popisem života v ghettu.
Alena Ludvíková se narodila ve smíšeném manželství a po rozvodu rodičů žila s matkou. Předvolání do transportu, kterého se obě tolik obávaly, přišlo v lednu 1944 ale jen pro matku a Alenka zůstala v Praze v rodině svého otce. Osamění v novém prostředí i strach ji přiměl k psaní deníku. Otevřeně v něm píše o vztahu k otci, o dění ve škole, popisuje svět dětských her, první milostná vzplanutí, ale zazní tu také úvahy o kolaboraci či očekávaném konci války. Zároveň s Alenčiným deníkem vznikaly zápisky její matky v Terezíně: „Už jsem se zařekla, že nebudu psát, napíši-li svoje zážitky, tu si je vlastně teprve uvědomuji, a to bolí, hrozně bolí...“ Lítost, strach, horečnatá vyznání i prosby se v nich mísí s věcným popisem života v ghettu.
Dvouhlas deníků je nejen autentickým záznamem a jedinečným historickým pramenem, ale také poutavým čtením.
menej