Najnovšie - Česká beletria strana 5 z 195

Příběh matky a dcery, který vás s humorem i nadhledem donutí přemýšlet o vlastním životě a rodinných vzorcích. Příběh zasazený do současnosti sleduje dvě ženy – matku Janu a dceru Terezu. Jejich osudy poznamenala minulost a prostředí, v němž se odrážela tvrdost hornického kraje. Jana vyrůstala v socialistickém Československu pod vlivem přísného otce a často se ve vzpomínkách vrací do doby, která ji výrazně formovala. V dospělosti žije v trvalé nespokojenosti, která ji vnitřně svazuje. Její dcera Tereza se na mnohé dívá jinak, ale část matčina světa si v sobě nese dál. Obě hrdinky se postupně vyrovnávají se změnami, touží po novém začátku a odhalují, že některé vzorce se dědí po generace. Tato kniha s humorným nadhledem je jako život sám – chvíli plná smíchu, chvíli plná krize, a vždy o hledání cesty, jak se vymanit z pout minulosti a začít něco nového.

Neobsáhlý román, který vznikl jako reakce na období pandemie covidu. Autor se v něm zaměřuje na rodinné vazby, osobní reflexi a společenské dění, přičemž stylově navazuje na hrabalovskou tradici proudu vědomí, osobní výpovědi a poetiky každodennosti. Kniha slibuje osobitý pohled na svět, včetně témat, jako je vztah k rodičům, partnerkám a obecně k životu v době „covidismu“… Text doprovází akvarely Daniely Tinkové. Projekt byl z velké části financován prostřednictvím platformy Startovač, kde se podařilo vybrat více než 100 % požadované částky.

Elena má skvělou rodinu. S manželem Alešem jsou spolu už více jak 15 let a vychovávají pětiletého syna Tobiáše. Všechno se zdá být v pořádku, dokud Elena nezjistí, že ji Aleš podvádí s kolegyní Anetou. V tu chvíli se roztočí kolotoč událostí, který Elenu dovede nejen k názoru, že si za manželovu nevěru může sama, ale donutí ji přehodnotit vše, o čem byla do té doby skálopevně přesvědčená. Začne podnikat kroky k nápravě manželství, ale netuší, že ji zavedou do míst, ze kterých již nebude návratu.

Devátý svazek díla J. K. Šlejhara přináší dvě povídkové sbírky z autorova pozdního tvůrčího období. Oba tituly spojuje městská tematika, avšak na rozdíl od předchozí sbírky Z Prahy v nich nejde o obraz velkoměstského prostředí, ale o zachycení osudů obyvatel menších měst. Maloměstská idyla odráží život v autorově podkrkonošském rodišti, v kraji jeho dětství a mládí; povídky souboru Z krajského města pak byly inspirovány jeho pobytem v Kolíně, kde v prvních letech 20. století působil jako středoškolský učitel. V čele každé sbírky stojí jedna stěžejní próza, určující ráz Šlejharovy pozdní tvorby. V Maloměstské idyle je to rozsáhlá povídka Kyvadlo věčnosti, v níž se velké kyvadlo radniční věže proměňuje v symbol nikdy nekončícího běhu času, který vymaňuje hrdinu z nesnesitelných podmínek pozemského života. V druhé sbírce je to pak Zátoka smrti, mocný obraz přírodního zákoutí, v němž řeka strhává do svého neodolatelného víru vše živé. Obě prózy, v nichž vrcholí Šlejharův svébytný symbolismus, spolu s ostatními povídkami podávají obraz neblahého údělu člověka.

Sedmnáctiletá Anna přijíždí krátce po druhé světové válce do Československa, do země, kterou zná jen z vyprávění, ale která je v jejích představách zemí zaslíbenou. Česky neumí a příbuzné zná jen z fotografií, přesto doufá, že u nich najde druhý domov. Všechno je však jinak. Ze dne na den se ocitá v nádherné, ale vylidněné krajině Českého středohoří a záhy ji provdají za muže, o kterém vůbec nic neví. Anna se však ani navzdory nesnázím, které ji téměř denně provázejí, nevzdává. A dokáže hru zvanou život, jejíž scénář psal původně někdo úplně jiný, vyhrát.

Jednoho dne dostane XY, vypravěčka příběhů, spisovatelka, která žije v Indii, balíček z Prahy. Je v něm rukopis románu Půjčovna loutek, ve kterém vystupují dva hrdinové podivného jména: Pepe a Puppi. Kdo jsou a jaké jsou jejich osudy? Už jako dítě Pepe pochopil, že hmotná realita světa je jiná, než jak se nám jeví: každý atom je hlavně prázdný prostor. Tento objev ho stále pronásleduje. Co když jsou „prázdná místa“ možné styčné body s jinou, příští existencí? Dvě osoby ho ovlivnily – stárnoucí redaktor Ben a legendární geograf z Kroměříže Ferdinand Stoliczka. Při cestě za poznáním – od moravského blázince přes Prahu, Argentinu nebo Indii – má Pepe průvodkyni, kterou je půvabná Puppi, stejně jako on od dětství trochu šílená: má strach z hadrových panenek, z nichž se sypou piliny. Není přece rozdíl mezi hračkami a lidmi, kteří jsou ve skutečnosti jen loutkami pro různé životní role! Tragikomické příhody lemují fantastickou trasu, po níž jde Pepe z rodné Moravy až ke hrobu slavného krajana v Himálaji. Tam teprve zjistí, že celý život je vyrovnávání a smíření s koncem pozemské pouti a příprava na změnu. Román ještě nekončí, přestože jeho autor opustil tento svět. Spisovatelka XY se totiž rozhodne příběh dopsat. Jeho závěrečná část je pro čtenáře vzrušujícím a překvapujícím vyústěním dramatu.

Dneska se lidi sypou v podstatě na každém rohu nebo v tramvaji. Když už se ale sesypete, záleží hlavně na tom, jak vás znovu uplácají. Jestli vás teda pískaři vůbec seberou. S hlavním hrdinou beze jména – komu tady záleží na jméně? – procházíme městem, kde si domy mezi sebou vyřizují účty jadrnou wasserněmčinou, dělníci v ranních tramvajích zvrací písek, zatímco se trmácí za dřinou do továren, a v noci se k vám v posteli přivine cizí bytost. Z tohohle vyšinutého místa se dá utéct jen pomocí alkoholu nebo něčeho silnějšího a nebezpečnějšího jako láska.

ŽIVOT SE NEDÁ NAPLÁNOVAT, ALE DÁ SE MILOVAT. Krásná a úspěšná hotelová manažerka Claudie žije svůj sen. Cestuje po celém světě, je neustále v pohybu a miluje z toho každou vteřinu. Jediné, co miluje ještě víc, je Jáchym. Charismatický a – tak jako ona – prací posedlý hoteliér. Pak ale přijde nečekaná diagnóza, která otřese celým jejím světem. A když se navíc odhalí Jáchymovo tajemství, nezbývá Claudii než hledat sílu začít znovu. Mezi Českem a slunným Tenerife musí nejen čelit nemoci, ale najít i cestu k vlastnímu štěstí. Román o odvaze, ženské síle a nových začátcích. Příběh, který dojme, inspiruje a dodá naději, že po bouři vyjde zase slunce.

Některá slova řekneme příliš pozdě. Nebo vůbec. Když mi život vzal maminku, spousta nevyřčených slov zůstala uvězněná uvnitř. A tak jsem jí je začala psát. V dopisech bez odpovědi. Tato kniha je jejich sbírkou. Upřímnou a syrovou zpovědí o ztrátě, lásce, síle rodící se z bolesti a hledání cesty, když se zdá, že žádná neexistuje. O tom, že v tom nikdy nejsme sami.

V listopadu roku 1995 je v potoce u fotbalového hřiště nedaleko vlakového nádraží v Háji ve Slezsku nalezeno nahé lidské tělo přikryté kabátem. Přivolaná policie následně zjistí, že se jedná o dívku, kterou někdo znásilnil a zavraždil. Kam se ale podělo její oblečení, boty a osobní věci? Vrah na místě kromě samotného těla a kabátu nic dalšího nezanechal. Kriminalisté z ostravského prvního oddělení rozjíždějí rozsáhlé pátrání a složité vyšetřování. Počítače, mobily, internet i nejmodernější kriminalistické metody – to vše je zatím hudbou budoucnosti. Vyšetřovatelé pracují s tužkou, zápisníkem, ručně kreslenými portréty a psacími stroji, jimiž popisují stohy papírů. Musejí ale konat rychle, protože se obávají, že vrah zaútočí znovu… Jeden z prvních případů vyšetřovatele Ivoše Kyliána.

Nina se po bolestivém rozchodu vydává do Londýna, aby zkusila začít znovu. V hlučném sharehousu, mezi chaosem gastra a randíčky na hraně trapnosti hledá sama sebe. Její cesta je plná pádů i smíchu, vínových večerů a životních aha momentů. Postupně zjišťuje, co vše obnáší single život a že najít samu sebe není tak snadné, jak si myslela. Objeví ve velkoměstě, co jí schází?

Šestý svazek Spisů Jiřího Weila. Román Makanna, otec divů poprvé vyšel na přelomu zimy a jara 1946. Jiří Weil jej psal již v prvních letech okupace a Makanna měl vyjít v Jandově nakladatelství v roce 1941 pod jménem Weilova přítele Pavla Vyskočila. Konspirativní plán však zmařila nacistická správa: Vyskočil byl transportován do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl poslední den roku 1941 zabit (když román vyšel, byl opatřen věnováním: „Památce Pavla Vyskočila ubitého v Mauthausenu, který chránil tuto knihu svým jménem“). Doslov pro první vydání napsal Pavel Eisner: „Viděl jsem tu knihu vznikat, byl jsem jeden z pěti šesti lidí, kteří věděli, kdo je jejím vlastním autorem, byl jsem svědkem, jak se v hrdinném tvůrčím náporu rodí z hladu, zimy, bídy, perzekuce, z úzkostí a trýzně, z životní opuštěnosti téměř naprosté. ¶ Ale přesto myslím, že nezkresluji svým úsudkem, když jí připisuji tolik kladů. Je to pořádný kus výpravné prózy, ukázněné, zvládnuté, sytě předmětné, plastické, s nejednou pasáží opravdu kutou. (...) Jeho výjevy ze středního asijského Orientu, přírodními sceneriemi počínajíc, mají vlastnost, která je povznáší nad ověření odborného znalce (ačkoli by, myslím, přitakal): přesvědčují. Z podkladu daného historickými zprávami o své postavě ústřední rozvinul autor dějovou fabuli volně, vždyť nešlo o žádnou biographie romancée. Pokud jde o tzv. prostředí, tedy to, čemu bych raději řekl nebe, vzduch, světlo, duše krajiny a krajin, dech a rytmus přírody, mohl se autor opřít o zážitky ze svého někdejšího pobytu ve středoasijské končině sovětského Ruska. Součtem toho všeho vznikl historický román orientální, nadaný velkou přitažlivostí obsahu, děje, podání. (...) Životní princip lži nelze obsáhnout rozumem. Proto není rozumového vysvětlení pro přepodivné zákruty, kterými probíhá cesta Makannova od dětských dnů ve vesnici Gaze u města Mervu až po ohnivou pec na hradě Sam. Tím nezahladitelněji se však vryjí v paměť závěrečné věty románu, ze kterých se ještě jednou, poslední postava za průvodem vyklizujícím scénu knihy, vynořuje zjev věčného otroka Fazla, ztělesněné zneužití člověka, ale i ztělesněná výstraha: Nejhorší způsob, jak čelit lži a zlu, je otroctví. ¶ Symfonií a epopejí lži vůdcovské bych nazval román Jiřího Weila.“ Román oceňovala i literární historička Růžena Grebeníčková, mj. napsala: „V románě Makanna, otec divů si Weil svou centrální otázku – jak rozlišit mezi klamným a neklamným, mezi iluzí, lží, podvodem, předstíráním, a mezi autentickou povahou věcí a lidí, když je pravé a falešné v normálním běžném zacházení přece k nerozeznání slito? – dosloví a, uvědomí, zformuluje a naplno otevře. Od té chvíle zůstane tematika svedení, pokušení, téma lžimesiášství latentně zázemím celé Weilovy tvorby. Problém falešného spasitelství, nepravé utopie, ideje, která svádí, zavádí, podrobuje si lidské životy, se nyní nadále neztrácí ani tam, kde ji autor modifikuje zdánlivě zcela jiným směrem. Ústřední téma se mu totiž stále prohlubuje a zřetelně přerůstá až k vydělení dvou sfér, v nichž se odvíjí život člověka, nebo též ke zjištění toho, co je vlastním lidským životem“ (Jiří Weil a normy české prózy po patnácti letech, Plamen č. 11/1963; přetištěno in R. G., Literatura a fiktivní světy I, ed. Michael Špirit, Praha, Český spisovatel 1995).

Promyšleně vystavěný, závažný a čtivý příběh scenáristky Anny Vovsové začíná vyprávět fotografka Hana, jež se rozhodla, že nechce dál žít. Po ponižujících manželových avantýrách a neustálých odchodech pro ni život ztratil smysl: děti pod vlivem neukotveného mládí nemá, vztah se sestrou povážlivě skřípe. Všechno už tu bylo, vše vyfotografovala, vyvolala a uložila, takže nadešel čas zúčtovat – rozhodne se skočit z viaduktu. Nevyjde jí to. V pokusu o sebevraždu jí zabrání jiná tragédie, která je výsledkem náhodného setkání Hanina manžela s neznámým mladým cizincem, nejspíš syrským uprchlíkem, s nímž se sblížila její neteř… Soukromá historie bloudících postav se odvíjí na pozadí světových událostí, a tak ve Viaduktu rezonuje nejen téma sváru dvou ženských generací a živoření po boku nepravého muže. Haninu tíseň umocňují i tíha exilové zkušenosti, jíž autorka ve Francii mimochodem sama prošla, a uprchlická krize jako dopad dnešních válečných konfliktů. Próza psaná vytříbeným jazykem splétá vzpomínky na minulost se současností a prostředky filmové řeči nechává čtenáře domýšlet, kudy se budou kroky románových postav ubírat dál.

Všem, kteří nezapadali, a přesto si své místo našli. A také těm, kteří ho ještě hledají… Pro někoho je dnešní svět rozmanitý až příliš, ale každý z nás v něm hledá své místo. Veronika Ngo pojmenovává citlivě a nekomplikovaně to, co trápí a sužuje jakékoliv menšiny žijící kdekoliv na světě. Její poetická i názorná knížka je určena nejen mladé generaci, dětem a mládeži, ale všem, kdo chtějí pochopit jinakost a její užitečnost a krásu. Vanda je úplně obyčejná dívenka, až na to, že její maminka je plavovlasá Češka a tatínek černovlasý Vietnamec. Oba dohromady jsou jako řeky, mezi nimiž je Vanda rozkročená. Zřítí se do dravého proudu a nechá se unášet, nebo ji zachrání Tygr, který jí ukáže, proč je taková, jaká je, a jak silná a odvážná může být? Svou knihu autorka sama originálně ilustrovala. Její ilustrace nacházejí inspiraci jak v tradičních obrazech končin vietnamského otce, tak v realitě jejího druhého domova – v České republice. Text knihy je dvojjazyčný a zároveň poslouží k procvičení jednoduché angličtiny. Veronika Ngo je absolventkou Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, oboru Učitelství výtvarné výchovy a vizuální tvorby pro ZŠ a SŠ, bakalářské studium absolvovala ve Spojeném království na University of Derby. V současné době pracuje jako manažerka pro sociální média a marketing a vedoucí nakladatelství Nepustilovy jazykové školy v Brně.

Jak se dělá demokratizace? Je možné se neztotožnit s hodnotami přední mezinárodní organizace? Proč vlají vlajky členských států tak vysoko? A proč nikdo neřekne pravdu? Mladá právnička se vydává do Kosova a na vlastní kůži získává šokující odpovědi na své otázky. V rámci jednoho roku zažije příběhy zdrcující i povznášející, udělá řadu chyb a spoustu záslužné práce, přičemž se stane černou ovcí mezinárodních misí a hrdinkou obyčejných lidí v Kosovu. Smích, který vzbuzují její glosy na adresu Organizace i kosovské společnosti, často tuhne na rtech a stožáry s vlajkami členských států obkličuje znepokojivými otazníky.

Skončily boje, ustal řev, z tisíce očí teče krev, ví vrah, co jeho jest, ne oprátka, život je nejvyšší trest… Román Tisíc očí, inspirovaný skutečnými událostmi, je napínavá rodinná sága, mapující období od druhé světové války až do současnosti. Sugestivní příběh o hledání vlastní identity, vině a trestu, pomstě a odpuštění nás zavede do pekla koncentračních táborů, rozbombardovaných německých měst, komunistických gulagů, do drsné a zádumčivé krajiny Jeseníků i luxusního světa mezinárodního jet setu. Přiblíží nám nitra zločinců i jejich obětí, nezdolnou touhu po životě, spravedlnosti a vykoupení. Kdy se stává z pomsty odpuštění? Je pykat naživu horší než smrt? Dřímá v každém z nás potenciální vrah? Jaké má následky propojení posttotalitní oligarchie s „nezávislou“ justicí? A jak do příběhu vstupují herečka Kim Novak, hvězda Hitchcockova Vertiga, slavný spisovatel Graham Greene či lovec nacistů Simon Wiesenthal? Existenciální drama s prvky mystického thrilleru se svým originálním vypravěčským stylem vymyká jakékoli jednoznačnosti a žánrovému klišé. Ivan Fíla vytvořil moderní evropský román – trpké svědectví o minulosti, která stále formuje naši přítomnost. Autorem vizuálního doprovodu textu je Jiří David.

Strhující román o hledání nového smyslu života na indonéském ostrově Bali. Po rozchodu a smrti svého otce v rozpětí čtyř dnů odjíždí hlavní hrdina z Evropy na "ostrov Bohů", kde se nečekaně seznamuje s mladým novinářem z Jakarty. Rodící se vztah ale postihne řada komplikací, s nimiž oba složitě bojují. Ustojí vztah na dálku, kulturní a náboženské rozdíly a tlak svého okolí? Novinář a spisovatel Luboš Procházka sepsal první román svého života inspirovaný skutečnými událostmi.

Petr Motýl patří k autorům, kterým jakoby „to psalo samo“. Příběh o ohni a popelu se nezkrotně valí a čtenář je neustále osvěžován nádhernými výrazy z ostravského i frýdecko-místeckého nářečí. Motýl nás vede na samotný začátek dvacátého století a v nerozsáhlé próze rozehrává konflikt dvou životů – života spjatého s městem, v němž se mohutně rozvíjí hutní průmysl, a životem zakořeněným v horách, v přírodě. Hlavní hrdina Anton Rechtman je mistrem u martinské pece na Karlově huti, jeho milá, Tereza Foldynová, pochází z hor nad Starými Hamry. Motýl zde navíc umně pracuje s nádhernou baladou Petra Bezruče Maryčka Magdonova. Člověk se rád stane „čtenářem, kterého Petr Bezruč hluboko zaryl do své básně, přehluboko, až čtenář už ani nedýchá.“

Nic není absurdnější než skutečnost. Mezičas rozpadu je neromantickým románem o romantice absurdna, jenž vypráví osud podivínského malíře, který nejraději ze všeho chytá lelky a baští neplavce s octem a cibulí. Tato parodie na romantické příběhy s trefnou satirou ukazuje, že lidé zkrátka nevědí, co v životě doopravdy chtějí. Mezi četnými slovními hříčkami a důmyslnými popkulturními odkazy se skrývá příběh, který čtenáře přiměje smát se i hlouběji přemýšlet.