Najnovšie - Eseje, úvahy, štúdie strana 22 z 76

With contributions by: William Boyd, Candice Carty-Williams, Imtiaz Dharker, Roddy Doyle, Pico Iyer, Robert Macfarlane, Andy Miller, Jackie Morris, Jan Morris, Sisonke Msimang, Dina Nayeri, Chigozie Obioma, Michael Ondaatje, David Pilling, Max Porter, Philip Pullman, Alice Pung, Jancis Robinson, S.F.Said, Madeleine Thien, Salley Vickers, John Wood and Markus Zusak 'This story, like so many stories, begins with a gift. The gift, like so many gifts, was a book...' So begins the essay by Robert Macfarlane that inspired this collection. In this cornucopia of an anthology, you will find essays by some of the world's most beloved novelists, nonfiction writers, essayists and poets. 'You will see books taking flight in flocks, migrating around the world, landing in people's hearts and changing them for a day or a year or a lifetime. 'You will see books sparking wonder or anger; throwing open windows into other languages, other cultures, other minds; causing people to fall in love or to fight for what is right. 'And more than anything, over and over again, you will see books and words being given, received and read - and in turn prompting further generosity.' Published to coincide with the 20th anniversary of global literacy non-profit, Room to Read, The Gifts of Reading forms inspiring, unforgettable, irresistible proof of the power and necessity of books and reading.

The bestselling author of Find Me and Call Me by Your Name returns to the essay form with this collection of thoughts on time, the creative mind, and great lives and works. The irrealis mood knows no boundaries between what is and what isn't, between what happened and what won't. In more ways than one, the essay about the artists, writers, and great minds gathered in this volume have nothing to do with who I am, or who they were, and my reading of them may be entirely erroneous. But I misread them the better to read myself. From meditations on subway poetry and the temporal resonances of an empty Italian street, to considerations of the lives and work of Sigmund Freud, Constantine Cavafy, W. G. Sebald, John Sloan, Eric Rohmer, Marcel Proust, and Fernando Pessoa, and portraits of cities such as Alexandria and St. Petersburg, Homo Irrealis is a deep reflection of the imagination's power to shape our memories under time's seemingly intractable hold.

V úvodním textu manifestu Xenofeminismus: Politika odcizení se kolektiv Laboria Cuboniks (založen 2014) zastává feminismu, který by byl současně racionalismem, a nabádá feministické myšlení k uzurpaci mocenských nástrojů ve prospěch univerzální vzájemnosti. (Xeno)Feminsitická Čítanka nabízí výběr textů, které ohledávají odkaz XF v letech následujících původní publikaci manifestu řeší vztah feminismu k technologiím, zkoumají roli genderu ve tvorbě současnosti, sdílí zájem o informovanou analýzu moci a řeší možnosti tkvící v lidské schopnosti péče. XF i nadále zůstává jedním ze zásadních směrů genderové a feministické teorie, a vybrané eseje v přijatelné jazykové mutaci navazují na jeho současné odezvy v českém prostředí.

'An absorbing, pacy read' New Statesman 'Well-researched and engaging' Financial Times 'Fact-packed but bouncy' The New York Times The untold history of women's exercise culture, from jogging and Jazzercise to Jane Fonda. Author of The Cut's viral article shared thousands of times unearthing the little-known origins of barre workouts, Danielle Friedman explores the history of women's exercise, and how physical strength has been converted into other forms of power. Only in the 60s, thanks to a few forward-thinking fitness pioneers, did women begin to move en masse. In doing so, they were pursuing not only physical strength, but personal autonomy. Exploring barre, jogging, aerobics, weight training and yoga, Danielle Friedman tells the story of how, with the rise of late-20th century feminism, women discovered the joy of physical competence - and how, going forward, we can work to transform fitness from a privilege into a right.

Súbor úvah vo forme občasných denníkových zápiskov od Silvestra 1987 do konca februára 1989. Svojimi glosami podal Milan Šimečka výrečné svedectvo o atmosfére prednovembrového roku 1988, v ktorom zachytil pozvoľný pád normalizačného režimu a zdanlivo nehybnú atmosféru v spoločnosti.

Náš súdruh Winston Smith je doslov k Orwellovmu románu 1984, ktorý Milan Šimečka dokončil v roku 1938 po návrate z väzenia. Jeho mrazivá analýza orwellovskej manipulácie je aktuálna aj dnes, keď sa táto kniha dostáva znova do pozornosti v súvislosti s rozmachom dezinformácií.

Ukotvenie svetla na Zemi Žijeme v zvláštnych časoch a každým rokom sa zdá, že sú čoraz čudnejšie. Mnohí ľudia si kladú otázky: Čo sa to na Zemi odohráva? Čo sa to stalo s ľudstvom, hlavne v posledných dvoch rokoch? Prečo sa to deje? A ako sa to všetko skončí? Kniha Neposlušnosť lásky poskytuje na tieto otázky k súčasnej situácii na svete jasné, ba niekedy až prekvapivé vysvetlenia. Christina vyzýva k väčšej odvahe a ľudskosti, k nenásilnému odporu proti spoločenskému systému, ktorý sa tak vzdialil láske, že bezohľadne ničí prírodu, hlása lži a vyhlasuje mani- pulácie, agresiu a vojny za normu. Napriek všetkým týmto nekalostiam však Christina vykresľuje veľmi pozitívny obraz budúcnosti našej planéty. Fascinujúcim a pre každého zrozumiteľným spôsobom objasňuje, že človek je od prírody láska- vá a milujúca bytosť, že je teda len otázkou času, kedy sa súčasný systém negativity rozpadne zvnútra sám a nahradí ho nová forma spolužitia založená na mieri, slobode a vzájomnom rešpekte. Na Zemi sa každý deň prebúdza stále viac ľudí, jeden sa spája s druhým, a vytvárajú tak mohutný svetelný impulz zmeny. Tichá revolúcia neposlušnosti lásky sa už nedá zastaviť.

Tento svazek nabízí erudovanou a přitom široce přístupnou teorii dekorativních umění. Gombrich zkoumá univerzálně lidský sklon hledat v prostoru a čase řád, který se projevuje v dětských hrách, v poezii, hudbě či architektuře, ale právě i v dekorativních uměních. Kniha svým pojetím navazuje na Umění a iluzi, která přinesla originální teorii obrazového znázorňování. I tentokrát jde fascinující a inspirativní úvahy o umění, přírodě, lidské psychologii a tom, jak náš mozek zpracovává podněty z vnějšího prostředí. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

První svazek souboru O renesanci spojuje dvě klasické knihy esejů o renesančním umění. V první z nich, pojmenované Norma a forma, je shromážděno jedenáct studií věnovaných zásadním otázkám stylu, vkusu, patronace, pracovních metod a teorií umění, které autor vykládá se svou příznačnou erudicí a srozumitelností. Tyto eseje jsou povinnou četbou pro všechny, kdo se o renesanci zajímají, a bezpochyby budou přínosem pro každého, kdo si přeje lépe se orientovat v jedné z nejtvořivějších etap západního umění. Druhou část knihy zaujímá soubor Symbolické obrazy, v němž se E. H. Gombrich věnuje stěžejnímu tématu symbolického zobrazování. Knihu otevírá badatelský úvod o Cílech a omezeních ikonologie, po kterém následují podrobné studie o Botticellim, Mantegnovi, Rafaelovi, Poussinovi a dalších. Svazek uzavírá rozsáhlé pojednání o filozofických přístupech k symbolice, které ukazuje, že myšlenky, které zaměstnávaly renesanční filozofy, jsou živé dodnes. Stejně jako v případě Normy a formy jde o soubor nezbytný pro všechny, kdo se zabývají renesančním uměním a myšlením; je to práce, která napomáhala utváření vědní disciplíny dějiny umění. A jelikož se zde autor neustále zabývá problematikou norem, hodnot a metod, jde zároveň o úvod k fundamentálním otázkám spojeným s interpretací obrazů obecně.

Co se stane, když ze zavřené země najednou vyjedete do Bretaně? Jak se říká až na konec Světa? Autor popisuje svůj vztah k Bretani a surrealismu jako hledané a nalezené tradici, která má svůj původ kdesi ve fylogenetickém, mytickém čase lidí. Text se vymyká lineárnímu, historickému pohledu. Spíše připomíná nalezený kaleidoskop z dětství. Čtete a knihu vidíte jako stopy lidí na pláži, které pod přibývající Lunou rozmývá pomalu postupující příliv...

Esejisticky laděná próza, monolog ústavního právníka, bývalého sociálního demokrata a vcelku slabošského intelektuála. Autor zde, podobně jako v dalších svých knihách, opět klade radikálně skeptické otázky, které znepokojují.

ento výbor z esejů Josepha Epsteina představující ovšem jen zlomek z jeho rozsáhlé tvorby je veden snahou ukázat šíři a pestrost autorových zájmů. Čtenář v něm nalezne tři základní tematické okruhy. První se vytvářel v závislosti na Epsteinově povolání univerzitního učitele literatury. Jeho znalosti i přehled zejména americké literární produkce staršího i novějšího data jsou famózní. Epstein nám ukazuje, do jaké hloubky lze číst a přemýšlet o přečteném. Druhý je utvořen z jeho celoživotní snahy pochopit řeckou a římskou literární a kulturní tradici včetně latiny. To dokládají nejen rozbory děl autorů jako Hérodotos a Tacitus, ale i Epsteinova touha o proniknutí do tajů latinského jazyka. Třetí okruh je založen na jeho zájmu o věci veřejné. Epstein je ze staré školy a nehodlá se přizpůsobovat módním trendům, například politické korektnosti a cancel kultuře. Je však zapotřebí dodat, že jeho politická nekorektnost je chytrá, kultivovaná a vtipná. Vtip ostatně netvoří v Epsteinově díle nějaký ornament, je bytostnou součástí jeho uvažování i psaní. Tento humor svou kreativitou připomene českému čtenáři jiného brilantního anglicky píšícího esejisty G. K. Chestertona.

Svazky Publicistika 3 a Publicistika 4 navazují na vydanou Publicistiku 2 (2012) a přinášejí objemný souhrn Čapkových referátů, recenzí, poznámek a článků o dění v oblasti výtvarného umění v letech 1921-1930, respektive 1931-1939. Těmito svazky ukončujeme nejen vydávání výtvarné publicistiky tohoto autora, ale uzavírají se jimi i celé Spisy, jejichž vydávání zahájil v roce 2007 svazek s Čapkovou literární publicistikou. Texty zařazené do posledních dvou svazků byly vesměs původně otištěny v periodickém tisku a pocházejí z období Čapkova působení v Lidových novinách, v nichž měl na starosti rubriku pojednávající o pražských výstavách. Do tohoto deníku pravidelně přispíval od dubna 1921 až do svého zatčení 1. září 1939. Publikoval v něm stovky referátů, v nichž sledoval výtvarné aktivity v hlavním městě. Přestože deník nepovažoval za prostor pro výtvarně kritickou činnost, nelze jeho práce pro noviny číst jen jako pouhé informativní články o výstavách v Praze. Téměř nikdy se nezřekl vlastního hodnocení, v němž vyjadřoval svůj vyhraněný nárok na výtvarnou tvorbu, který sám uplatňoval ve svém malířském díle. Sledoval výstavy důležitých uměleckých osobností i méně známých autorů a se zaujetím psal o jejich výtvarných počinech. Neopomíjel ani ženské umění ani výstavy členů různých uměleckých spolků, například německých, a byl jedním z mála, kdo o nich tehdy referoval. Informoval o výstavách zahraničních výtvarníků i expozicích autorů užitého umění. V umělecké tvorbě zdůrazňoval vlastní způsob vidění a vyjádření, odmítal epigonství, rutinérství, konvenčnost, lacinou efektnost, manýru. Proti akademismu vyzdvihoval tvorbu založenou na vlastním názoru a vnitřní svobodě. Nad virtuozitu stavěl poctivě dosažené, byť skromnější umělecké výsledky. Jeho články tak v kritickém pohledu podávají sice ne vyčerpávající, nicméně zřetelný obraz dění na pražské umělecké scéně v době mezi válkami. Vedle Lidových novin přispíval Čapek i do umělecky zaměřených časopisů texty, jimiž se místo na běžného čtenáře deníku obracel v rozsáhlejších polemikách spíš na odbornou veřejnost. Střízlivě reagoval na projevy výtvarných tendencí meziválečné avantgardy, analyzoval její výtvarné počiny a odmítal ideologii, s níž byly spojeny. Nadřazoval lidské uměleckému, výtvarné hodnoty spojoval s hodnotami mravními. Zatímco z Čapkových textů o výtvarném umění z let 1921-1939 napočítáme v dosud vydaných knižních výborech jen několik desítek, bibliografie jich v tomto období eviduje více než tisíc. Známe je z výborů vydaných autorem (ve Spisech byly zahrnuty do svazku Knihy o umění) i posmrtně: Co má člověk z umění a jiné úvahy o umění z let 1911-1937 (1946), Moderní výtvarný výraz (1958), Méně výstav a více umění! (1999). Většina však zůstala zveřejněna jen ve svém prvním otisku v dobovém periodickém tisku. Naše edice chtějí v kritickém vydání zpřístupnit Čapkovu publicistickou tvorbu v co největší šíři a doplnit tím jeho obraz o sice méně výrazný, nicméně nepostradatelný rys. Josef Čapek sice psal své příspěvky jen pro danou příležitost, avšak pro svou literární hodnotu tu tato drobná díla zůstávají trvalým a pevným dokumentem, neodmyslitelným od českého kulturního dědictví. Edice přinášejí kriticky připravené texty doplněné o komentáře s vysvětlivkami, jmenný rejstřík a rejstřík výstav. Josef ČAPEK (23. března 1887 Hronov - mezi 5. a 24. dubnem 1945 koncentrační tábor Bergen-Belsen). Malíř, grafik, knižní grafik a ilustrátor, kreslíř, scénograf, prozaik, dramatik, básník, autor pro děti, žurnalista, esejista, výtvarný kritik a teoretik. Bratr spisovatele Karla Čapka (1890-1938), s nímž v mladých letech společně napsal řadu povídek (Krakonošova zahrada, Zářivé hlubiny a jiné prózy) a tři divadelní hry (Lásky hra osudná, Ze života hmyzu, Adam Stvořitel), a spisovatelky Heleny Čapkové (1886-1961), švagr básníka a překladatele Josefa Palivce. Po secesních začátcích příslušník kubistické avantgardy, jejíž principy posléze modifikoval do projevu osobitě oproštěné výtvarné zkratky. Postupně člen Skupiny výtvarných umělců, Mánesa, Tvrdošíjných a nakonec Umělecké besedy. Živobytí mu však zajišťovalo především redaktorské místo v Národních listech (1918-1920) a Lidových novinách (1921-1939). Jeho literární dílo opsalo svérázný vývojový oblouk od básnivých expresionistických povídek (Lelio, Pro delfína) přes baladickou novelistiku (Stín kapradiny) po novátorské bezdějové prózy (montaignovský filozofující esej Kulhavý poutník, pascalovský soubor "myšlenek" Psáno do mraků). Jako aktivní masarykovec a antifašista byl německými okupanty zatčen hned v první válečný den 1. 9. 1939 a připraven o život na samém prahu míru.

Opeřené slunce je pocta indiánům. Jedná se o soubor textů nabízejících vhled do těch nejzajímavějších aspektů tradic prérijních indiánů doplněných autorovými obrazy a zápisky z cest po indiánských rezervacích v letech 1952 a 1963. Schuonovy eseje však nejsou v žádném případě pouhým popisem obřadů, to by nebyl Schuon. Jeho pronikavý intelekt podniká cesty překračující a spojující kontinenty a náboženství – srovnáváním indiánských tradic s hinduismem, šintoismem, islámem, buddhismem a v neposlední řadě i s křesťanstvím dospívá k překvapivým závěrům. Neklouže však po povrchu, jeho teze nejsou laciné, naopak: jeho psaní je naplněno pokorou a hlubokým pochopením toho nejzákladnějšího božského principu. Čtenář brzy pochopí, že Schuon nebyl jen srovnávacím religionistou, ale mystikem v pravém slova smyslu. „Při čtení Schuona mám dojem, že jdu souběžně s ním, a jednou za čas zahlédnu, co má na mysli z hlediska mé vlastní tradice a zkušenosti....Myslím, že má přesně ten správný pohled.... Vážím si ho čím dál víc.... Jsem vděčný za možnost být v kontaktu s lidmi, jako je on.“ –Thomas Merton, z dopisu Marcu Pallisovi Frithjof Schuon (1907–1998) je považován za jednoho z nejvýznačnějších mluvčích filozofie religio perennis. Kromě toho, že napsal více než 20 knih o metafyzických, duchovních a etnografických tématech, byl i nadaným malířem a básníkem. V 50. a 60. letech podnikl několik cest k severoamerickým indiánům, byl adoptován kmenem Lakotů a účastnil se jejich posvátných obřadů.

Jacques Ranciere (1940) je francouzsky filosof, který se zabývá primárně otázkami politiky a estetiky. V 60. letech patřil k žákům a spolupracovníkům marxistického teoretika Louise Althussera, z jehož okruhu vzešel vlivný sborník Lire le Capital (Číst Kapitál), na němž se Ranciere autorsky podílel. Na přelomu 60. a 70. let nabývá Rancierovo myšlení svébytného charakteru. Do středu jeho zájmu si pozvolna razí cestu problematika rovnosti. Ta se stane trvalou součástí a klíčovým prvkem jeho myšlení. Monografie Jacques Ranciere se zaměřuje především na Rancierovu politickou a estetickou teorii, ale také na historický kontext jeho myšlení a jeho poměr k dílu některých jeho současníků, například k filosofii Jeana-Françoise Lyotarda či Alaina Badioua.

Tak nám začal nový rok 2021 a všichni si přejeme, abychom co nejdříve zapomněli na ten předchozí. Kvůli zavřeným divadlům a zákazu kulturních a sportovních akcí teď mám více času, a tak jsem si řekl, že budu zapisovat nejrůznější situace, které život přináší. Takto vyjadřuje na začátku své nové knihy autorský záměr Petr Salava, populární diskžokej, producent zábavných pořadů a koncertů, zkušený rozhlasový a televizní moderátor, ale též tvůrce fenoménů doby, známý nejširší veřejnosti. Ve více než stovce sloupků, které měly původně časopisecké určení, komentuje vtipně, vážně, nostalgicky i s notnou dávkou optimismu způsob, jakým se mimořádně aktivní a pandemií k nezvyklému prožívání dlouhých týdnů a měsíců odsouzený člověk může s touto situací vyrovnávat. Pokud vás bude zajímat život jejich autora, podívejte se na internet, tam to všechno je. A v tom zjistíte, že ho znáte lépe, než jste si mysleli. V devatenácti založil fotbalový klub osobností AMFORA, to už je téměř půl století! Patřil k našim prvním profesionálním diskžokejům. Jeho hlas zní po celá desetiletí z rádia a z televize, píše scénáře a produkuje. On to byl, kdo do češtiny přeložil a diváky na stadionech naučil „mexickou vlnu“. A protože mu to nestačilo, vymyslel to tisíckrát adorované, posmívané, uctívané i proklínané „Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop“. Vymýšlí věci, které jdou ze srdce. Podporuje charitativní akce. Projel celý svět. A pořád ho to baví.

Jsem zpěvačka. A herečka. A spisovatelka. A máma. Normálně zpívám všude možně. Dostávám za to peníze. Je to moje povolání. Když nezpívám, starám se o syna. Mám taky dvě dcery, ale o ty už se starat nemusím. A všechny tři moje děti jsou moje nejvíc. Nejvíc, co jsem v životě dokázala. Jinak jsem úplně normální, obyčejnej člověk, kterej je momentálně úplně vykolejenej. Učím se vysadit z pracovního tempa, zpomalit a přehodnocovat věci. Stejně jako vy.

Andrej Babiš opanoval českou politiku a stát za posledních osm let nevídaným způsobem. Spolu s prezidentem Milošem Zemanem utvořili tandem, který držel moc a převracel zavedené pořádky. Z oligarchy se stal ministr financí a posléze premiér. Zbytek politické scény mu dlouhé roky nedokázal čelit. A to navzdory tomu, že Babišův střet zájmů neměl v Evropě srovnání a provázel ho jeden skandál za druhým. Prorůstání Agrofertu do státní správy nabralo obřích rozměrů. Babišovo angažmá ve službách této země provázely statisícové demonstrace. Velká část obyvatelstva ale miliardářovi stále věřila a věří. Přesto na podzim 2021 překvapivě prohrál volby. Je Babišova éra skutečně u konce? Jak moc změnil českou společnost? Nakolik proměnil politiku? Byl skutečně ohrožením demokracie? Jaký morální dopad na tuto zemi může mít tandem Babiš-Zeman? Proč Češi Babišovi tak dlouho věřili? Jaké je tajemství jeho vzestupu a úspěchu? Co bylo jeho skutečným cílem? Co se to vlastně v posledních letech v Česku odehrálo? Jak dlouho se z jeho vládnutí budeme probírat? A dočkáme se Babiše na Hradě? Dvě desítky předních komentátorů, reportérů a politologů se snaží nalézt odpovědi na tyto i další otázky a nabízejí svou reflexi éry Andreje Babiše. Kniha tak předkládá plastický a mnohovrstevnatý pohled nejen na jeho osobnost, ale i na dobu a společnost, které dlouhá léta ovlivňoval.

Elsősorban is az vagyok, amivé először lettem, amivé születtem. Magyar. Amivé a szüleim örökítettek. Hiszek a magzati életben, Magyarország Alaptörvényében, mely szerint "a magzat életét a fogantatástól kezdve védelem illeti meg" És tudományos tény, hogy a magzat hallja a beszédet maga körül az anya várandós állapotának utolsó hónapjaiban. Ezért az anyanyelv kiemelten fontos az identitás szempontjából. A nyelv az a kötőerő, amivel a magyar kultúra darabjait egymáshoz tudjuk cementálni, a magyar nyelv magyarságot teremt, a magyarul beszélgető szülők magyarul értelmező és értő gyermeket várnak a világra. Önazonosságom első elemeként magyar vagyok, hiszen az embertani meghatározás tudományos tény, s ugyan nem fölösleges, de mégiscsak megkérdőjelezhetetlen: emberek nemzettek, ember vagyok, leszek. Aztán meg keresztény vagyok. Szüleim a keresztvíz alá tartottak egy debreceni katolikus plébánián, egy csepp pápista szentelt víz alá a reformáció tengerében, a kálvinista Rómában. A keresztségben az István nevet kaptam. Mint első szülött fiú, apám nevét örököltem.