V prvním díle své monumentální biografie Adolfa Hitlera, dovedeném do počátku roku 1936, anglický historik Ian Kershaw přesvědčivě vykreslil vůdce nacistického hnutí jako talentovaného a prostřelého demagoga, který se dokázal ve složitých poměrech Výmarské republiky vypracovat z rakouského snílka ve vůdce nacistické strany a posléze nacistického státu. Ve druhém díle, který je vynikající analýzou posledních devíti let Hitlerova života, v nichž vedl nacistický diktátor německý stát a německý národ od nacionální euforie ke zničující válce a konečné bezpodmínečné kapitulaci, Ian Kershaw dále rozvádí svůj závěr, že příčiny Hitlerova úspěchu lze spatřovat jen v jeho osobnosti, ale současně i v motivech a jednání jeho okolí. Příčiny Hitlerovy neomezené moci ve Třetí říši pak musíme podle něj hledat nejen v Hitlerových samotných činech, ale současně i v sociálních vztazích německého státu let 1933-1945, které umožnily nacistickému vůdci překročit všechny institucionální a morální hranice. Proto Ian Kershaw mimo jiné důsledně odmítá v Hitlerově kariéře patos vůle a historické vyvolenosti. Nejde ale tak daleko, aby Adolfa Hitlera vnímal pouze jako produkt dlouhodobé politické a společenské krize v Německu první poloviny dvacátého století. Detailně se zaobírá i Hitlerovým duchovním ustrojením, které ovlivňovalo nejen jeho zdravotní stav či jeho úvahy o sebevraždě, ale také spoluurčovalo i samotnou podobu nacistické politiky v éře Třetí říše.