Knihy - Šport strana 1 z 31

Jedna rivalita, dve legendy a éra, ktorá zmenila futbal Viac ako pätnásť rokov platilo, že takmer každý rozhovor o futbale sa po chvíľke zvrtol na dvoch hráčov ? Lionela Messiho a Cristiana Ronalda. Boli to nepochybne najväčšie futbalové hviezdy svojej generácie, ale ich herný štýl či osobné postoje sa od seba zásadne odlišovali. Pre milióny ľudí na celom svete nie je preto odpoveď na otázku „Messi alebo Ronaldo?“ len krčmovým sporom, ale prihlásením sa k istým hodnotám. Rivalita medzi týmito dvoma hráčmi nielenže navždy zmenila samotný futbal, ale aj obchodný model jeho fungovania. Z bežného súperenia sa razom stal mnohomiliardový biznis. O osude oboch hráčov sa nerozhodovalo len na ihrisku, ale aj v šatniach, v zasadačkách, ba aj na sociálnych sieťach, ktoré zásadným spôsobom vložili moc do rúk športových celebrít. Túžba vyťažiť z ich mien miliardy dolárov priťahovala tie najslávnejšie európske kluby ? medzi nimi Barcelonu, Real Madrid a Manchester United ? a napokon ich takmer priviedla na mizinu. Kniha Messi verzus Ronaldo dokumentuje spôsob, akým obaja hráči ovplyvnili futbal, a umožňuje nám tak pochopiť minulosť, prítomnosť a budúcnosť tohto svetového športu. Z anglického originálu Messi vs. Ronaldo (Mariner Books, USA 2022) preložil Samuel Marec.

Věru Mikulcovou zná i ten, kdo se o kulturistiku nezajímá. Ve veřejném prostoru dominuje její mediální obraz, na nejž reagují i ti, kdo o vrcholovém sportu nic neví. Kniha chce dát věci do kontextu. Jaké bylo její dětství? Jak se dostala ke kulturistice? Co si její vysněná cesta žádá? A s jakými reakcemi se setkává? Vítejte ve světě ženy, která si svým životním přístupem získala srdce lidí kolem sebe – a zvedla obočí těm, kdo znají jen její virtuální obraz a znejistí je jakékoliv vybočení z „normálu“.

Jude Bellingham svou kariéru zahájil v Birminghamu City, kde se zapsal do historie jako nejmladší hráč, který nastoupil za A-tým. Jeho přirozený talent zaujal skauty Borussie Dortmund. Do německého týmu přišel v roce 2020 a hned ve svém prvním soutěžním zápase se stal nejmladším střelcem klubu v historii. Zjistěte, jak skloubil školu a rozvíjející se fotbalovou kariéru, aby zdokonalil své schopnosti.

Švanci je zpět! Známý sportovní bohém a osobitý fotbalový glosátor vzpomíná na památné okamžiky svojí kariéry, Před nikým a ničím si nebere servítky, nezatěžuje se zbytečnými kličkami a jde rovnou na bránu, Jak vypadal jeho „život po životě“, který nastal po ukončení aktivní hráčské dráhy? Jaké pikantní historky se odehrávaly v zákulisí? Barvité vyprávění, které vás vezme do středu českého fotbalového dění, je zábavné a výbušné jako Petr Švancara sám,

Příběh taneční dvojice, která pokořila svět Tara Bohak a David Odstrčil. Tato mimořádná dvojice se v roce 2022 stala mistry světa v kategorii profesionálů, čímž se zapsala do historie jako první český pár, kterému se to podařilo. Ale cesta na vrchol nebyla jednoduchá. Od útlého dětství se Tara a David s neutuchající vášní pro tanec protančili k nespočtu titulů mistrů republiky, dvakrát se stali mistry Evropské unie a získali mnoho dalších prestižních ocenění. Tanec pro ně není jen koníčkem, ale životním posláním. Je to kyslík, bez kterého by nemohli žít. Knižní rozhovor Jana Tománka, tanečníka, porotce a účastníka soutěže StarDance… když hvězdy tančí, s názvem Tancem na vrchol vám otevírá dveře do fascinujícího světa Tary a Davida. Dozvíte se, jak se z malých tanečních nadějí vypracovali mezi světovou špičku, s jakými překážkami se museli potýkat a co jim tanec dal i vzal. Kromě jejich životního příběhu na vás čeká i: - mnoho unikátních fotografií ze soutěží, - nahlédnutí do zákulisí tanečního světa, - vydatná dávka motivace pro všechny, kteří si jdou za svými sny. Nahlédněte do světa, kde se tanec stává životní symfonií.

Rok v zákulisí F1 Guenther Steiner je jedna z najvýraznejších a najslávnejších osobností motošportu na svete. Bývalého šéfa tímu Haas F1 verejnosť bližšie spoznala vďaka seriálu z produkcie Netflixu Drive to Survive, ktorý zožal nesmierny úspech aj jeho zásluhou. Guenther Steiner v knihe Rok v kolotoči F1 privíta čitateľov vo svojej stajni na celú sezónu 2022 a umožní im bezprostredný pohľad do zákulisia formuly 1. Je to prvý raz, čo niektorý tím F1 dovolil aktívnemu riaditeľovi odkryť detaily z pretekárskej sezóny plnej zmien a zvratov. Steiner sa v knihe dotkne najímania a prepúšťania pilotov, spravovania financií, predsezónnych príprav, prestavovania a testovania monopostu a, samozrejme, samotného pretekárskeho kalendára. Ide o priamočiare a miestami aj zábavné svedectvo o tom, aké je to riadiť tím formuly 1.

Co zápas, to minimálně jeden gól, Pověst, kterou se mohou pyšnit jen ti nejlepší fotbaloví útočníci světa, a to většinou pouze na krátkou dobu, Erlingu Haalandovi se to daří už několik let, Bezmála dvoumetrový stroj na góly z Norska, tedy ne úplně tradiční fotbalové země, boří jeden rekord za druhým, Z domovských klubů se přes rakouský Salzburg a německou Borussii Dortmund dostal až do Manchesteru City a i anglickou kolébku fotbalu si obratem podmanil,

Věčný úsměv, přezdívka Šmíca nebo Štístko, úspěchy v klubech i reprezentaci. Takhle zná Vladimíra Šmicera každý. Po konci bohaté hráčské kariéry však začal poznávat, že ten „druhý život“ je kolikrát složitější. A paradoxně nejvíc, když se snaží pomoct českému fotbalu... Ve druhém, doplněném vydání knižní zpovědi z edice deníku Sport u příležitosti svých padesátin Šmicer rekapituluje hlavně posledních patnáct let: pootevře dveře do šatny Slavie, s níž po návratu z ciziny získal dva tituly, přiblíží působení v roli manažera národního týmu, vzpomíná, jak pomáhal červenobílý klub zachránit v první lize, jak byl za Jiřího Šimáněho a Jaroslava Tvrdíka u startu jeho nové éry a jak vidí slávistickou současnost, ale popisuje i boj za změny fotbalových poměrů po pádu Romana Berbra nebo hledání nového reprezentačního trenéra. Kromě toho exkluzivně zve na cesty ve službách Liverpoolu, nechává nahlédnout i do soukromí a přibližuje svou vášeň pro sbírání dresů.

Apa. Férj. Testvér. Harcos. Showman. A könyörtelen őszinteséggel elmesélt Puszta kézzel egy sportikon lenyűgöző önéletrajza, melyben a veretlen nehézsúlyú bajnok, a "Cigánykirály" Tyson Fury visszatekint karrierjére, és elmondja, hogyan jutott fel a csúcsra, hogyan ismerkedett meg Parisszel, aki később imádott felesége és hat gyönyörű gyermekének anyja lett. Elbeszéli, milyen fontos szerepet játszott karrierjében neveltetése és a családja. Tanúi lehetünk a Cigánykirály bukásának és újbóli felemelkedésének, annak, hogy élete legnehezebb időszakában az öngyilkosság gondolata is megkísértette. A sportikon őszintén beszél arról, milyen kemény küzdelem árán tudott felülkerekedni mentális betegségén, és hogyan segítette ebben a harcban a családja és a hite. Egyetlen célja az volt, hogy bebizonyítsa, még mindig ő a világ legjobb nehézsúlyú bokszolója. Minden nehézség ellenére Tyson talpra állt, hogy végül elérkezzen pályafutásának egyik legnagyszerűbb pillanata, a Dillian Whyte elleni kiütéses győzelem a Wembley Stadionban, új rekordot jelentő 94 ezer néző előtt.

Toto bol môj život, ktorý neváham definovať ako nepokojnú, dychtivú cestu. Nespočetne veľakrát som sa od dospievania pozrel do zrkadla a premýšľal som. Kto som a čo som prišiel urobiť na tento svet poznačený mojím prenikavým trápením. Niekto ma nazval mužom, ktorý pozná ľudskosť hriechu a krutosť života. Dodal by som, že sa viem zmieriť so svojím miestom vo svete, v ktorom sme nútení žiť ako väzni ilúzie úspechu. Enzo Ferrari

"Meno nášho boxera Júliusa Tormu je medzi víťazmi olympijských hier i majstrovstiev Európy. Možno by figurovalo i medzi majstrami sveta, ak by sa konali v období vrcholu jeho kariéry. Bol to neskutočne ladný bojovník a príjemný človek. Krstný otec, Janko Zachara, náš ďalší olympijský víťaz ho mal v obľube. Kniha dokumentuje jeho kariéru a cestu k jeho úspechom. Stojí vážne za prečítanie, ako sa žilo a trénovalo v tých časoch..."

Augusztusi este volt, a szúnyogok idegesítően csipkedtek. Egy képes autós újság volt a kezemben, amelyet Torinóban nyomtattak, azzal próbáltam lecsapni a vérszívókat. Peppino, az egyik legjobb kamaszkori barátom váratlanul megkérdezte: „Te mi leszel, ha nagy leszel?” A modenai vámház gázlámpájának pislákoló fényénél ráböktem egy fényképre az első oldalon. Raffaele De Palma – állt a képaláíráson – ismét főszereplő volt Indianapolisban, a nagy amerikai versenyen. „Autóversenyző leszek” – válaszoltam. „Bravó – mondta ő –, ha sikerül, az bizonyára nagyszerű mesterség.” Így kezdődik, egy kisfiú nagyravágyó álmával Enzo Ferrari megismételhetetlen életútja, amelyet ő maga mesél el ebben az önéletrajzban. A könyv először a hatvanas évek elején jelent meg, amikor a „Drake” már a leghíresebb olasz volt a világon. Az elkövetkező két évtizedben magánkiadásokban frissítették, így a nagyközönség előtt ismeretlen maradt. Száraz, tömör, aforizmákat teremtő stílusa (emlékezetes mondása szerint a másodikok csak az utolsók között az elsők) jól ismert azok számára, akik találkoztak vele. 1929-ben, miközben megrengette a világot a nagy válság, Enzo igazi látnokként megalapította Modenában a Scuderia Ferrarit, azaz a Ferrari istállót, hogy az előkelő polgárok fiai nála versenyezzenek. A II. világháború és a maranellói üzemet ért bombatalálat sem térítette el terveitől: 1947-ben az ágaskodó lovacska debütált a versenypályán, és ezzel elkezdődött egy mára legendássá váló sikersorozat. A Drake által írt oldalak tele vannak érdekes anekdotákkal, valamint lényegre törő, nem mindig elismerő szakmai és emberi ítéletekkel azokról a pilótákról, akik a csapatában versenyeztek, de nem hiányzik ezekről az oldalakról a fájdalom sem. Mert ebben a könyvben, félretéve közmondásos visszafogottságát, Ferrari szabadon beszél olyan bensőséges dolgokról is, mint tragikusan fiatalon elhunyt Dino fia halála, amelynek hatására minden későbbi öröme „rettenetessé” vált. A könyvet másik fia, Piero rendkívül személyes hangvételű visszaemlékezése gazdagítja, amely a nagy öreg utolsó éveinek néhány ismeretlen fejezetét tárja a nyilvánosság elé. Az 1988-ban kilencvenéves korában elhunyt Enzo Ferrari önéletrajzának legújabb kiadása elfogulatlan vallomás attól az embertől, aki álomautója révén az olasz zsenialitás szimbóluma lett a világban. Enzo Ferrari 1898. február 18-án született Modenában. Pilóta volt, majd konstruktőr, s megalapította a nevét viselő autógyárat. A Ferrari istálló a könyv kiadásáig tizenhat konstruktőri és tizenöt egyéni világbajnoki címmel tartja a Forma–1-ben a világbajnoki elsőségek rekordját. Az autósport atyja az ágaskodó lovacskát az olasz minőség világszerte ismert jelképévé tette.

Přemysl Bičovský je výraznou osobností v historii našeho fotbalu. Stačí si připomenout, co dokázal. Přestože většinu kariéry působil jako záložník nebo stoper, stal se členem Klubu ligových kanonýrů, neboť vstřelil v nejvyšší soutěži 130 gólů – 106 v Československu, 24 v Rakousku. Když do společnosti nejlepších kanonýrů vstoupil, byl prvním, komu se to podařilo, přestože nebyl útočníkem. V lize poprvé nastoupil za Teplice v září 1967, kdy mu bylo sedmnáct, a končil v červnu 1983 v Bohemians, které jako kapitán přivedl k jejich jedinému titulu. Poté odešel do Rakouska, kde svůj poslední zápas v nejvyšší soutěži hrál na jaře 1988 v bezmála osmatřiceti letech. V každém mužstvu patřil k oporám. Téměř nikdy nezklamal, navíc měl velkou autoritu u spoluhráčů a pro mnohé byl vzorem. Dvakrát se stal mistrem Evropy. Nejprve v kategorii do 18 let, poté do 23 let. Jenom zranění ho připravilo o třetí titul v Bělehradě v roce 1976. Sice výrazně přispěl k postupu z kvalifikace přes Anglii a Portugalsko, ale na závěrečný turnaj nejel. Smůla o to větší, že několik let si bez něj nešlo tým představit. I když už s tím nikdo příliš nepočítal, po pěti letech se do reprezentace vrátil, pomohl vybojovat postup na mistrovství světa a zahrál si i na samotném šampionátu v roce 1982 ve Španělsku. V knize, která popisuje jeho kariéru i soukromý život, se vrací ke všemu podstatnému, co ve fotbale zažil. Líčí začátky v rodných Košťanech, první ligové zkušenosti v Teplicích, vojnu v Dukle, roky v Bohemians, triumfy i pády v reprezentaci, angažmá v Rakousku i to, proč se stal trenérem. Atraktivní jsou pasáže o spolupráci s osobnostmi, jakými byli reprezentační trenér Václav Ježek a především trenér Bohemians Tomáš Pospíchal. Kniha je doplněna podrobnou statistickou přílohou.

Ján Novota (nar. 29. novembra 1983) bol a stále je futbalový brankár. Hoci ako tridsaťštyriročný musel pre zväčšenú aortu predčasne ukončiť aktívnu kariéru, futbalové prostredie neopustil. Preto stále platí, že lopta a brankárske rukavice ho sprevádzajú celý život. Začínal v Senci, stal sa miláčikom publika v Dunajskej Strede a neskôr v Rapide Viedeň. Dostal sa aj do reprezentácie, najprv ako hráč, neskôr ako člen realizačného tímu. A všetko, čo robil vždy a všade, robil naplno, na sto percent. Púť štyrmi desaťročiami jeho života, opísaná v knihe, vedie aj cez miesta, ktorými okrem jeho najbližších – rodiny a priateľov – predtým nikto iný nešiel. Otvára dvere do rodinných aj tímových komnát, úprimne rozpráva o svojich pocitoch, názoroch a postojoch, popisuje situácie, do ktorých sa dostal často aj vplyvom okolností, nie vlastným rozhodnutím. Priznáva, že niekedy, keď stál na križovatke, chybil, že jeho voľba v danej chvíli sa neskôr ukázala mylná, dokonca zlá. Ale nikdy nefauloval! Preto ho okolie rešpektovalo, preto ho ľudia mali radi a preto si ho vážili. Preto pri jeho 199 centimetroch nenaháňal obavu, ale vyvolával úctu a vážnosť. Z knihy o ňom je cítiť Novotovu človečinu.

Aktualizované vydanie po futbalistovej smrti v roku 2020, doplnené o nový materiál. Ak náhodou patríte k ľuďom, ktorí sa domnievajú, že Diego Maradona nebol ničím viac než len nadaným futbalistom, prečítajte si niektoré novinové titulky, ktoré priniesli správu, že 25. novembra 2020 zomrel. Narodil sa do chudobných pomerov, vďaka božskému futbalovému talentu sa mu však podarilo prekonať nepriazeň osudu a stať sa najlepším futbalistom na svete vo svojej dobe. Počas svojho turbulentného života a rovnako divokej kariéry hrával za najlepšie kluby v Južnej Amerike a Európe. V Neapole sa z neho stal uctievaný idol. A potom, čo Argentínu priviedol v roku 1986 k víťazstvu na Svetovom pohári v Mexiku, sa z neho v rodnej krajine stala nehynúca legenda. Známemu novinárovi Jimmymu Burnsovi sa podarilo preniknúť do úzkeho okruhu Maradonových blízkych a detailne zmapovať futbalistov život od biedneho detstva v slumoch Buenos Aires, cez roky jeho najväčšej slávy až po osudné majstrovstvá v Spojených štátoch v roku 1994, z ktorých ho vylúčili pre pozitívny dopingový test. Burns v knihe opisuje Maradonove neúspešné pokusy realizovať sa ako argentínsky reprezentačný tréner a priviesť Argentínu opäť na futbalové výslnie, ale aj jeho prudký pád, drogové excesy, škandály, snahu o vyliečenie z drog a nakoniec jeho smrť. „Maradonov hráčsky talent bol nesmierny a jedinečný, predvádzal neuveriteľné zákroky na ihrisku a robil z futbalu umenie v časoch, keď boli hráči vystavovaní ustavičným a zničujúcim faulom obrancov, pretože útočníkov ešte nesnímali viaceré kamery a rozhodcovia nechránili pred brutálnymi útokmi súperov. A vďaka spôsobu, akým premrhal svoj potenciál, keď dovolil, aby jeho turbulentný život mimo ihriska skrátil jeho najlepšie hráčske roky, sa zaradil medzi posledné futbalové rockové hviezdy...“ Kniha Božia ruka, aktualizovaná o nové informácie, sa považuje za najobsiahlejší a najšokujúcejší životopis futbalového génia a stala sa inšpiráciou pre film Diego Maradona od režiséra Asifa Kapadiu. ..."Maradona sa do športových dejín zapísal najmä svojím výkonom na majstrovstvách sveta v Mexiku z roku 1986. Vo štvrťfinálovom zápase Argentíny proti Anglicku strelil „politickému rivalovi” Argentíny prvý gól, ktorý nebol celkom kóšer, pretože ho do brány vlastne strelil rukou a nie hlavou, hoci sa tváril, že lopta sa od jeho ruky len odrazila. Rozhodcovia mu ho však uznali. On sám neskôr vyhlásil, že gól dala „trochu hlava, trochu Božia ruka”. Druhý gól, ktorý na tomto zápase skončil v anglickej bráne o štyri minúty neskôr, bol už dokonalý. Bol jeho sólovou akciou, z vlastnej polovice ihriska obratne obišiel štyroch anglických hráčov, famózne prekľučkoval k brankárovi a skóroval do prázdnej brány. Dodnes sa mi nezunuje na túto jeho akciu pozerať. Predvádzal na trávniku hotové pohybové umenie. Tieto dva celkom odlišné góly dokonalo vystihujú rozporuplného génia, ktorým bol Maradona predurčený sa stať už od narodenia.

S Enzom Ferrarim som sa súkromne stretol len raz – koncom leta roku 1975. Bol som v Maranelle s Philom Hillom, skvelým americkým pretekárom, ktorý v roku 1961 vyhral majstrovstvá sveta pre Ferrari po tragických pretekoch v Monze, kde jeho hlavný rival a tímový kolega, gróf Wolfgang von Trips, zahynul pri poondiatej havárii. Hill, citlivý a hĺbavý človek, opustil tím Ferrari o rok neskôr uprostred hlasných výčitiek. Bol preč už trinásť rokov, keď sme spolu prišli do mesta pracovať na dokumentárnom filme. Hilla bez varovania zavolali do Ferrariho tmavej kancelárie s modrými stenami. Prečo pozvali aj mňa, mi dodnes uniká. Bol som americký novinár, ktorý nemal formálne väzby na Hilla, ani na továreň Ferrari, preto sa mi moja prítomnosť zdala celkom zbytočná. Enzo Ferrari bol impozantnejší človek, než som očakával. Meral viac ako 180 centimetrov, bol teda o pol hlavy vyšší než Hill, ktorý bol, ako mnohí skúsení pretekári, štíhly a takmer krehký. Jeho hostiteľ, ktorý mal vtedy sedemdesiatsedem rokov, sa pohyboval s nápadnou ľahkosťou úspešného Taliana, mal výraznú bradu vystrčenú dopredu, vystretú hruď, roztiahnuté paže a veľké ruky načiahnuté až po nebo, keď nám kýval pri príchode. Jeho dozadu vyčesané biele vlasy, panovačný orlí nos a fádny oblek predstavovali dobre známe obchodné značky a neprekvapili ma. Slnečné okuliare, ktoré čoraz bežnejšie nosil na verejných vystúpeniach a ktoré mu dodávali zlovestnú osobnosť starnúceho kápa, vtedy nemal, čo len odhaľovalo jeho rozžiarený, strhujúci pohľad. Zaskočil ma však jeho jemný a zvučný hlas. Očakával som zvučný, silný, vzletný a dominantný hlas, alebo možno dokonca mrmlanie podobné Brandovi, spopularizované v nedávno premietanom Krstnom otcovi. Skrátka hocičo okrem zamatových tónov, ktoré sa rozliehali v tichej miestnosti. Ferrariho burácajúce záchvaty hnevu boli legendárne, ale v ten deň – deň nastolenia mieru – pôsobil umiernene a tak trochu utlmene. Popredný americký motoristický novinár Brock Yates vo svojej inšpiratívnej biografii ikony automobilového pretekania v 20. storočí, Enza Ferrariho, pristupuje s neskrývaným odhodlaním kvetnato, ale čo najvernejšie vykresliť tohto velikána motoršportu. Enzo Ferrari pod Yatesovým psychologickým mikroskopom odhaľuje svoje intímne miesta, ktorým sa najmä talianska tlač celé desaťročia obrovským oblúkom vyhýbala. Ferrari, ktorý rád okolo seba vytváral nepreniknuteľnú auru tajomnosti a neváhal ju marketingovo využívať, zostáva demaskovaný so všetkými svojimi ľudskými prednosťami, ale aj slabosťami. Yates neváha vyzdvihnúť nezmazateľné úspechy Starého pána, ako ho na sklonku života všetci volali, ale aj poodhaliť súkromné peripetie a rozbor osobnosti, ktorá svojou železnou vôľou dokázala to, čo len málokto v tomto športovom odvetví. Životný osud Enza Ferrariho, ktorý ešte ako mladík prišiel o otca aj brata, sa odvíjal na pozadí dramatických historických udalostí dvoch svetových vojen, úsvitu automobilového pretekania a vinul sa ako prastará Via Apia Apeninským polostrovom v povojnovom období. Za ten čas sa z neznámej Scuderie Ferrari stala rešpektovaná a komerčne mimoriadne úspešná značka a z jej majiteľa sivá eminencia celého motoršportu. Je priam pozoruhodné, že Ferrari dosiahol status národnej ikony, „rímskeho prokonzula“ so všetkými svojimi „spiatočníckymi“ názormi na moderné technológie, lebo aj napriek tomu sa jeho autá svojimi výkonmi a nesporne príťažlivou eleganciou držia na špici automobilových pretekov už viac ako 70 rokov. Netreba pritom zabúdať, že vďaka nezlomnej vôli samotného Ferrariho sa tak deje nepretržite a v mimoriadne silnom konkurenčnom prostredí. Mnohé, ak nie všetky značky s výnimkou Ferrari čas od času (a niektoré aj natrvalo) vypadli z kolotoča Veľkých cien. Nie však Ferrari. V tom sú táto značka a jej zakladateľ navždy zapísané v dejinách motoršportu a automobilového priemyslu. Z oboch sa stali legendy so všetkými pozitívami aj negatívami. A práve Yatesovi sa podarilo vyváženým spôsobom, cez vrcholy a strmé pády,

Nejslavnější český mořeplavec Richard Konkolski (* 6. 7. 1943, Bohumín), vítěz řady námořních závodů, dosáhl 12 světových rekordů a třikrát sám obeplul zeměkouli. Poprvé na druhé nejmenší lodi historie a jako první suchozemec v dějinách. Svému snu obětoval všechno. Poznal svět, reprezentoval vlast, stavěl dům domorodému náčelníkovi, večeřel s princem Philipem, rval se s divokými vichry, přežil těžké bouře i vymrštění z lodi do oceánu, kde bojoval o holý život. Posouval hranice možného. Zasloužilý mistr sportu a čtyřnásobný jachtař roku ve třech různých zemích strávil na mořích a oceánech víc než pět let a stal se jedním z nejznámějších mořeplavců světa. Ve svém posledním závodě kolem zeměkoule v roce 1986 vylepšil všechny své rekordy a vysloužil si čestné uznání prezidenta USA Ronalda Reagana. Dramatický příběh plný odvahy, tvrdé práce, bolesti, posedlosti, houževnatosti, tíživé samoty a zarputilosti inspiruje již po desetiletí a publikovaly jej časopisy Time, People, Esquire, Sports Illustrated či Newsweek v nákladu okolo 17 milionů výtisků.

Úspešná, ctižiadostivá, ale aj citlivá. Taká bola Veronika Zuzulová počas svojej bohatej kariéry. Víťazka piatich pretekov Svetového pohára v zjazdovom lyžovaní sa na výslnie prepracovala po tŕnistej ceste, na ktorej jej neraz kládli polená pod nohy. Ona však všetky prekážky prekonala. Aj o nich je táto kniha, v ktorej rodená Bratislavčanka rozpovedala svoj športový i súkromný príbeh. Úprimne!

V mladosti si vypočul, že z neho futbalista nikdy nebude. S rodičmi a bratom sa museli pre exekúciu z večera do rána vysťahovať z bytu. Nemal čo do úst a jednu horalku si rozdeľoval na sedem dní. Bývalý slovenský futbalový reprezentant Ján Ďurica sa však nevzdal svojho veľkého sna. A postupne sa všetko zlomilo. S Artmediou Petržalka si zahral skupinovú fázu Ligy majstrov, zažil majstrovstvá sveta i Európy, pôsobil v Rusku či v Turecku. V slovenskej reprezentácii vytvoril legendárnu stopérsku dvojicu s Martinom Škrtelom. Ďurica rozpráva o vzťahoch so spoluhráčmi a trénermi, opisuje zákulisie slovenskej reprezentácie. A aj to, ako po skončení kariéry hľadal stratenú identitu. Svoju autobiografiu napísal so športovým redaktorom a komentátorom televízie Markíza Marekom Arpášom. Knihu dopĺňajú komentáre Martina Škrtela, Vladimíra Weissa staršieho, futbalového agenta Karola Csontóa a ďalších ľudí, ktorí sprevádzali Ďuricovu kariéru. Ján Ďurica: „Minulosť ma formovala a spravila zo mňa človeka, ktorým som dnes. Keď prežívam náročné dni, spomeniem si na obdobie, keď som nemal čo do úst. Išiel som krok za krokom a veril, že bude lepšie. V mojom prípade to nebolo o talente, ale predovšetkým o tvrdej drine. Šport ani prácu neoklameš. Len ak niečo robíš na sto percent, si na ceste k úspechu.“