Dybbuk

Dychtivost. Žárlivost. Umanutost. Zběsilost. To je ono. Zběsilost v srdci. Ale na rozdíl od Lynchova filmu, který je šílený, a přesto romantický, v Růžkových textech šílenství číhá v umně zamaskovaných úkrytech za větami, ale romantika se vytrácí, mi zí, a na konci máte pocit, jako by nikdy neexistovala. Snad kromě Ludvíka Vaculíka žádný český literát, píšící o sobě, není tak otevřený, tak obnažující se, až exhibicionistický jako Pavel Růžek. Po knize Bez kůže, temné zprávě o životě učitele v dob ě normalizace v industrializované krajině, nakládá v další knize na čtenáře své hříchy vrchovatě a pak je pošle na pochod s tou plnou polní do děsivé krajiny rozpadajícího se manželství. Do země rozpadu. Bez růže. To není ztráta jedné kytičky jak v t elevizní soutěži, ve které dál můžete pokračovat. To je ztráta absolutní, definitivní. Všechno je přitom logické a jasné, když není možné věci napravit, tak další snažení je už spíše křečí, karikaturou. Ale manžel Růžek i spisovatel Růžek dál zběsile věří.

"Co jsem to vlastně za generaci – co my máme, abysme tomu mohli věřit? Leda sami sebe" (Cesta snů a skutečností). Žádné množné číslo, autor je ve vzpomínkách sám za sebe. Za jednoho z vynechané generace narozené kolem roku 1950. Vzpomínání je sice sunarem historie, ale na rozdíl od většiny jiných prozaiků v tomhle případě neplatí retušování obrazu, tohle je spíš ostrá syrovátka. Takže nejen bahno a kal normalizace, ale i vlastní severočeské kalové laguny, ve kterých však i přesto pulsuje život. Americkou literaturou poučené, chronologicky řazené texty, do kterých jsou písmena vehnána pod tlakem, aby si sama vyhloubila koryto, jímž bude ke čtenáři přiváděn chemicky neupravovaný pramen českého jazyka. Osvobozeného. Všechno je zdeformováno silou energie opravdovosti, a ta bolí a vůbec není krásná. Možná vás napadne, zda platí úměra mezi industrializovanou krajinou a (industrializovaným) člověkem v ní. Růžkova kniha není vrypem do štuku české literatury, ani sprejerovým podpisem na ní. Je spíš bez ostychu namlácenou kramlí…

Mnoho čtenářů zjistilo, že má na to vyslovit slovo kunda. Ale jak je to s čurákem? Zcela vážně, mohla by jít do páru s Knihou o kundě Kniha o pyji, Kniha o penisu, Kniha o falu nebo Kniha o něm? Fakt si to někdo může myslet?Karel Jaroslav Obrátil (1866-1945), muž, který by měl být řazen vedle Františka Sušila, o čuráku píše:Slovo čur, čurák, čurec (penis) pochází od slovesa čurati (dětsky), které je však zcela nevinné, decentní a obvyklé u dětí i v nejlepších rodinách a nemá na sobě ani stínu závadnosti. Naopak, je to slovo dobře volené, neboť vysvětluje foneticky velmi dobře svůj původ od zvuku, ozývajícího se při výlevu zurčící vody do podstavené nádoby. Je tedy přímo nepochopitelné, že slovo čurák je považováno za obscenní, zvláště když jeho diminutivum čuránek (dětský penis) není rovněž závadné. Ano, čurák je plnohodnotné slovo, od něhož se dá odvodit fungující zdrobnělina, a je zrozeno z činnosti, na níž není vůbec nic sprostého.Zatímco kundu je možno zobrazovat prakticky vždy a všude, čurák nesmí být vidět (anebo nikoli v pohotovostní poloze). Protože když stojí, je připraven, a když je připraven, je to pornografie a neslušnost. Jestli stojí za něco bojovat, pak za stejné zobrazovací příležitosti. Dotek pravdy je jako dotek na genitál. Život ze samotné své povahy přestupuje veškeré hranice, veškeré závory, překážky všech zvyků, nacionálních omezení, rasových předsudků; on je v pravdě svrchovaný v kosmickém smyslu.

Být či nebýt? Mám přivést na tento svět a do této nejasné doby své děti? Ti, kdo si pokládají tyto otázky a nechtějí jednat pouze tak, jak se od nich obecně očekává, bývají svým okolím často ostrakizováni. A přitom uvažujeme-li o těchto věcech čistě racionálně, zjistíme, jsme-li zodpovědní vůči svým potenciálním potomkům, že tato volba není vůbec jednoduchá. Jihoafrický filozof David Benatar ve své knize například obhajuje jasné antinatalistické stanovisko, tedy že mít děti je vždy špatně. Každý z nás tím, že se narodil, utrpěl. Toto utrpení není zanedbatelné, neboť kvalita i toho nejlepšího života je velice bídná – a značně bídnější, než si většina lidí přiznává. I když je pochopitelně příliš pozdě zabránit své vlastní existenci, není pozdě zabránit existenci dalších lidí v budoucnosti. Plodit nové lidi se v této době zdá morálně problematické. Ti, kdo neexistují, totiž nemohou zakoušet žádnou deprivaci. Příchodem na svět utrpíme vážnou újmu, která by nás bývala nepostihla, kdybychom se byli nenarodili. Vzhledem k hlubokému odporu vůči názorům, které kniha obhajuje, se nedá očekávat, že by racionální argumenty měly nějaký vliv na plození dětí. Plození pokračuje a zřejmě přese vše bude pokračovat dál… Existuje nějaký způsob, jak lidskou arogancí a nadutostí otřást v samotných základech?

Pokud by někdo dokázal snést na jednu obrovskou hromadu všechny knihy světa, vyrostla by na Zemi nová hora. Ta hora by se s největší pravděpodobností jmenovala Papíří. Ale dříve, než by ji lovci senzací stačili zanést do nekonečných seznamů Guinnessovy knihy rekordů, zařadilo by se papíří do dalšího, neméně dlouhého seznamu, a tím by byl soupis ohrožených druhů. Protože co jiného je kniha, vnímáme-li ji jako nositele kulturního dědictví, artefakt, prostředníka mezi člověkem a literaturou? Alespoň tak vidí knihu Jiří Liberzeit, zdánlivě obyčejný knihovník, který stále věří, že v knihách může nalézat skryté sny. Také proto je čas od času nachází. A pak, ruku v ruce s těmito sny, se poprvé v životě odhodlá vystoupit ze své papíří izolace a dotknout se skutečného světa…

Literární pohádková travestie i Pavouk na šalvěji /i nabízí kromě originálního receptu, kterým lze obohatit menu jakéhokoliv banketu, i poněkud nevšední literární zážitek, oscilující kdesi mezi moralitou, kanadským žertíkem, pohádkou pro čtenáře všeho věku a příběhem ze života. Každý nechť si vybere podle svého.

DMT: molekula duše je podmanivou a dobrodružnou cestou zákulisím experimentálního výzkumu nejsilnějšího známého psychedelika. Rick Strassman vedl klinický výzkum, během něhož podal tuto látku šedesáti dobrovolníkům. Podrobně zde popisuje uskutečněné experimenty, je nezaujatým badatelem lidské mysli a znovu po dlouhé době přichází s myšlenkou, že psychedelika mají terapeutický potenciál.

Kdo má rád filmové fantazie Tima Burtona, nebude rozhodně zklamán ani jeho příběhy v knižní podobě. Soubor 23 básní zavádí čtenáře do tragikomického světa absurdity, chytrého humoru a nezapře autorskou věrnost podivuhodným postavičkám trudného vzezření i údělu. Burton jednoduchým, nehledaným a rytmickým jazykem, jenž není nepodobný říkadlům, představuje zranitelnou existenci těchto přinejmenším zvláštních a rozmanitých outsiderů, jejichž životy vyvolávají úsměv i rozpaky. Všechny bytosti zpodobňují nezaměnitelné Burtonovy ilustrace — třeba Ústřičného chlapečka, Toxíka Roye, Mnohoočku, Fleka, kteří zvou čtenáře-diváka aby se stal svědkem i účastníkem jejich bizarních zrození, osudů a `konců`.

Román Na domácí frontě již od prvních stránek rozpoutává tragikomickou bitvu Mattiho, muže, který podstupuje absurdní závod, jen aby opatřil dům se zahrádkou na dobré adrese. Snaží se tak zabránit krizi ve své rodině, jíž kvůli neporozumění a parodicky zobrazené „tradiční“ mužské a ženské roli hrozí rozpad. Vybaven dalekohledem, magnetofonem, zápisníkem a skládací stoličkou se vydává na téměř špionážní akce, domy v okolí podrobuje detailní analýze a tajně proniká do soukromí jejich obyvatel – ti se oddávají „rodinné pohodě“ za vrčení sekaček na trávu a v kouři domácího grilu. Matti propadá hektickému shánění peněz, přeprodává kradenou elektroniku, poskytuje erotické masáže, neváhá vydírat a pomlouvat, po svém si osvojuje obchodní taje a dovednosti realitních agentů a s cigaretou v ústech se mstí svým sousedům v činžovním domě. Je zkušeným běžcem a posedle válčí o každý kousek území se svými nepřáteli, které rovněž žene touha po relativním štěstí a kteří vyprávějí společný groteskní příběh – ten v horečnatém tempu Mattiho úsilí graduje právě tam, kde si běžec dopřává oddechu. Román obdržel prestižní cenu Finlandia a v roce 2004 získal Cenu Severské rady pro literaturu.

Životy záletných dam jsou stejně jako ostatní Brantômova „historická“ díla spíše kaleidoskopickou mozaikou rozpustilých erotických příhod, anekdotických detailů a nevázaných rozhovorů. Autor je v nich všetečným pozorovatelem, hodnověrným svědkem, ale především barvitým vypravěčem, v jehož pojetí se dějiny stávají kronikou plnou nezbedných a ne vždy smyšlených příběhů. V galantním vypravování se dozvídáme o milostných polohách, starobylých stimulačních nástrojích, o různých druzích a účincích afrodisiak, ale staneme se i svědky homosexuálního či lesbického roztoužení, uslyšíme o nevěře, případech nymfomanie či o známých případech krvesmilstva. Zkrátka nejen dámy s rozpustilými mravy, ale i měšťané, šlechtici či vysoce postavení lidé jsou sesazeni z piedestalu a zažívají nepřeberně lechtivých příhod, nad nimiž se nejedna tvář začervená.

Tato kniha se snaží beze studu a nezastřeně ukázat, že i když kunda je stále pro mnohé společenským tabu, pro představivost řady spisovatelů a umělců značí šťavnaté lákadlo a po věky věků svůdný zdroj inspirace a poetické obrazotvornosti. Ať už v poezii, či próze, v intimních zpovědích, či přímo ke čtenáři promlouvajících textech, jejich řádky si každý milovník dobrodružství sice možná tajně, ale s nepochybnou zvídavostí přečte, aby pak mohl spílat nestoudné autorově odvaze a bezprostřednosti, nebo naopak aby si v skrytu duše přiznal, že kunda je pro člověka – a to ve své podstatě i ve všech svých manifestacích – nejen potěšením, ale také nevysychajícím pramenem fantazie a života.

Nasměruj nás k poznání tajuplných slov nadpoznatelného nejsvětlejšího a nejvyššího vrcholku. Svým nádherným svitem zcela tajemně a neviditelně naplňují mysli bez očí. Ty se však, drahý Timothei, horlivě věnuješ mystickým kontemplacím. Opusť tedy smyslovou, ale i rozumovou činnost, a vůbec vše smyslové a spekulativní.