Jan Šavrda

Hříšné vášně, dílo neznámého autora, pojednávají o skupině mladých aristokratů obojího pohlaví, kteří tráví kratochvilný čas na návštěvě u markýze v loveckém zámečku. Poté, co se však hrabě Elimar stane ve tmě náhodným svědkem přílišné oboustranné náklonnosti dvou dam, je dán podnět k zevrubnému, nejdříve slovnímu, poté i fyzickému vyslýchání celého osazenstva vily. Vinice nepřístojného lesbického chování musejí být zjištěny a potrestány. A tak jsou zjemnělé hraběnky a baronesy, uvyklé tomu nejušlechtilejšímu zacházení, postupně nehorázně svlékány, svazovány a bičovány a ještě více ponižovány svými stále více rozjařenějšími mužskými polovičkami. Po objevu pachatelek dochází k jejich potrestání - k takovému fyzickému uspokojení, aby bylo jisto, že se již k podobným bláhovým nápadům neuchýlí.

Proč se lidé pouští do neslýchaných dobrodružství, jaká touha je žene do katastrofálních podniků, které se příčí rozumu? Mladý pár, téměř ještě děti, skočí z výškové budovy do propasti. – Žena, jež přepisuje z pásků rukopisy románů, se utopí v cizím životě, který se jí stane osudem. – Úspěšný právník se osvobodí od všeho, co ho svazuje, a chystá se k velkému činu, jenž má být varováním před blížící se temnotou. – Senzitivní literát, zapletený do afér se ženami, se užírá touhou po velkém tvůrčím díle. – Z hlubin minulých dob se vynoří Aleijadinho, slavný brazilský sochař. Zatímco jeho tělo užírá lepra, pracuje jako posedlý na svých sochách proroků a věštců. – Malá dívenka se vydá do Španělska, aby hledala svého otce, který je tam údajně králem, a ve své dětské posedlosti se dopustí krádeže. Dorstovy různorodé vypravěčské polohy v próze Krásné místo nezapřou dialogickou a fragmentární poetiku dramatika, mistrně se mění a prolínají stejně jako příběhy a události lidí se zcela odlišnými životy. Ti mají sotva co společného, ale jsou skrytě čímsi propojeni – jako otázka a odpověď, život a smrt, přítomnost a budoucnost. Jsou to kruté, komické, realistické i magické příběhy, neboť síla, jež tyto lidi pohání, aby se vydali na cestu, je imaginace, fantazie

Sbírka Podél Pyrifleghetónu je v rámci autorových předešlých sbírek dalším krokem k tvarové a významové vybroušenosti jeho poetiky, jež se stále více koncentruje, jakoby stáčí sama do sebe. Především se ale navrací k prvotnímu poznání skutečnosti, která je pouze průzorem k znepokojivému poznání – zaklínanému skrze úsporné, až mlčenlivé texty, v nichž se skeptický básníkův postoj zrcadlí v zauzleném, místy až dokonce neprodyšném výrazu. Básníkova poezie se nepochybně nechává inspirovat prvním slovem, „modrou“ romantickou školou a blakeovským mysticismem, ale čerpá i z antické, židovské či perské mytologie a středověké symboliky alchymistů. Jeho tvorba rovněž odráží tradici básnických nálad fin de siecle, aristokraticky vznešenou a artificiální dekadenci nebo poezii prokletých básníků.

Lidé kouřili odjakživa a zřejmě se budou tomuto potěšení oddávat vždy. Každá vyspělá i primitivní společnost v historii něco kouřila, ať už jako lék, jako součást určitého rituálu nebo kultury. Kupodivu dosud ještě nebyla sepsána žádná historie kouření, která by vycházela ze skutečnosti, že tento jev – ve všech svých formách a se všemi svými artefakty – je kulturní fenomén, jejž sdílí každá lidská společnost. Kniha Příběh kouře zkoumá kulturu kouření v různých tradicích a místech po celém světě. Od opiových doupat ve viktoriánské Anglii k tabáku z období Edo v Japonsku, od kokainu k havanským doutníkům. Kniha vychází z kulturně-historického pojetí a obsahuje velké množství obrazového materiálu: více než tři stovky ilustrací, zobrazujících kouření a kuřáky nejrůznějších látek, včetně tabáku a marihuany, vývoj cigaretových krabiček v českých zemích od Rakouska-Uherska až po současnost a další pomůcky a umělecké předměty vztahující se ke kouření.

Erotická novelka Markýza Bella Patti zaskočí cudného čtenáře dobrodružným příběhem z půvabné oblasti přímořské Itálie, kde se za horkých nocí sličná markýza oddává hříšným radovánkám se svými přáteli. Zejména se svou společnicí Ritou se ráda vydává na své jachtě na rozbouřené moře, aby za divokého šumění vln dala průchod svým erotickým fantaziím. Patti se ovšem ve své vile stane obětí surové vášně nečekaného návštěvníka – rovněž „námořníka“ – a rozhodne se mu s přítelkyní Ritou nemilosrdně pomstít… Právě pocit pokoření a touha po nesmlouvavé odvetě se stává hlavní zápletkou vyprávění, jež zachovává do jisté míry syžet tradiční milostné povídky se šťastným vyústěním a které svou přímočarostí v době svého vydání naplňovalo atributy pornografické literatury.

V této drobné novele načrtává ilustrátor Beardsley tentokrát perem literáta Venušin poetický palác a zahrady, kde se krásčina divoká družina oddává bujarým radovánkám. Lyrické a vizuálně barvité kulisy dávají tušit, že autor je zdatným kreslířem, který dovede být nejen přímočaře konkrétní, ale v textu pracovat i s citlivým náznakem – a proto jsou Venušiny nestoudné bakchanálie vzrušující erotickou i intelektuální imaginací.

Román Chrám svatého Izáka zastihuje dva muže – otce a syna – na cestě k vzájemnému pochopení, která trvá již bezmála čtyřicet let. Ovdovělý muž prodělá mozkovou příhodu a v nemocnici se jen obtížně zotavuje – mysl se mu vrací zmateně, s bolestnými vzpomínkami, a blízkost smrti v něm probouzí touhu sblížit se se synem, s nímž se v den manželčina pohřbu definitivně rozešel kvůli názorům na Boha a víru. Syn pracuje jako zlatič na kupoli chrámu svatého Izáka v Pe­trohradu, kde vrcholí přípravy na velkolepé oslavy tří set let od založení města. A právě do Putinovy říše se otec vydá, aby se ještě jednou jako zapřisáhlý ateista pokusil přesvědčit syna o své pravdě: „Bůh neexistuje. Všechno končí smrtí, po ní už nic nepřijde.“ Podaří se osamělému otci zorientovat se ve třech velkých neznámých – víře, stáří a Rusku –, aby dokázal znovu nalézt cestu ke svému synovi, byť je dlouhá a spletitá, stejně jako stavba chrámu svatého Izáka?