Protimluv

Kniha Převlékárna je knihou o hledání identity a zároveň totální literární hrou. Autor neustále převléká slova do různých stylů a žánrů, zkouší si nový literární jazyk a nový přístup k literární skutečnosti. Jeho hluboká znalost polské a světové, zejména francouzské a ruské literatury je prezentována nejen v teoretických studiích Rzecz o nierzeczywistości. Sartre - Gombrowicz - Nabokov (2002) a Poszukiwanie realności. Światopogląd polskiej prozy modernistycznej (2007), ale promítá se také do jeho prózy, v níž můžeme najít množství zřetelných citací i zašifrovaných odkazů na polskou i světovou poezii a prózu.

První knižní výbor z tvorby polské básnířky v překladu Lenky Daňhelové je sestaven z básní, pocházejících ze tří sbírek, vydaných v Polsku během posledního desetiletí: Pochylenie (Nachýlení, 2002), Czuły nóż (Něžný nůž, 2006) a Ostateczny smak truskawek (Konečná chuť jahod, 2009), přičemž název výboru napovídá, že těžiště spočívá právě v textech, vybraných ze stejnojmenné sbírky. Knihu edičně připravil básník a literární vědec Petr Hruška, který je zároveň autorem zasvěceného doslovu o tvorbě básnířky, nositelky cen z mnoha polských básnických soutěží, jejíž poezie vyšla v překladech do češtiny již dříve např. v Hostu, ale i jinde. "Poezie se tady neždímá z Boha, poezie se tady křeše z ubohosti. Jsme bezohlední, nakažení a osamělí, ale občas se dokážeme s námahou sklonit jeden nad druhým." (Petr Hruška)

Prvotina mladé ostravské autorky obsahující 39 básní seřazených do pěti oddílů - Průletu žalu, Učitelky lovu, Doklepat to All In, Zábradlí do dálek a oddílu A možná hoří. Křehké verše, v nichž "někdy je lepší/ brečet v dešti". Miniatury plné metafor a hudebnosti, také ovšem mladického odmítání "světa se špinavou jehlou". Sbírka, o které napsal básník a publicista Ivan Motýl, že "určitě nezhasne s vypínači ostravských výčepů". Autorka své texty doposud publikovala na internetových blozích a v revue Protimluv.

Nová sbírka básnířky, prozaičky, také výtvarnice a překladatelky z polštiny, slovinštiny, italštiny a francouzštiny Lenky Daňhelové (* 1973). Autorka žijící v současnosti v Berouně u Prahy, kde pravidelně pořádá mezinárodní literární festival Stranou, reflektuje téma duševní či duchovní bolesti ústící v osobní očistnou katarzi, podobně jako tomu bylo u řeckých tragédií. "Báseň se v jejích prstech proměňuje v dramatický obrys... Cestu k průniku a především k poznání bolesti toho druhého otevřela autorka až tímto svazkem textů…"(Jan Suk)

Prvotina mladé autorky (* 1991), která uveřejnila své básně v literárních časopisech Weles, Tvar, Psí víno a v revue Protimluv debutovala v roce 2010. Poezii píše od svých dětských let a získala za ni několik ocenění. V současné době studuje prvním rokem bohemistiku na Filozofi cké fakultě Palackého univerzity v Olomouci. Žije v Hlučíně. "Básnířka Natálie Paterová strávila v nemocnicích velký kus dětství i dospívání. Venku si někdo jen tak pro zábavu věští z kávové sedliny, tady osud stanovuje diagnóza. Tenhle má ještě tři dny, další tři měsíce. Pak básnířka v polích za nemocnicí zahlédne srnku, která bezhlavě míří k silnici plné kamionů. Jak také jinak. Tenhle svět má "metastázy v kostech", tak proč ho dělat hezčí." (Ivan Motýl)

Nové číslo ostravské kulturní revue otevírá text Milana Kozelky s názvem Náhlá smrt, v němž autor svým svérázným způsobem reflektuje náhlý odchod ostravského prozaika Jana Balabána. Železniční nádraží v Ostravě-Vítkovicích a v Havířově nebo víceúčelová hala ve Frýdku-Místku vznikly ve stylu architektury pozdního modernismu, nad jejich osudem se zamýšlí historik architektury Martin Strakoš. Na 32 stranách naleznete v Čechách doposud nepublikované překladové texty slavných maďarských tvůrců jako György Konrád a Peter Nádas, ale i zástupců střední generace maďarských literátů jako István Vörös, Krisztina Tóth či Zsófia Bán. Výtvarný autodidakt Martin Cach je autorem svěžího souboru komiksově laděných kreseb, o tvorbě tohoto v podstatě neznámého a zapomenutého umělce z Ostravy se můžete dočíst v obsáhlém rozhovoru Ivana Motýla. Další ostravský výtvarný tvůrce Jiří Šigut je na rozdíl od Martina Cacha znám nejen v republikovém kontextu, ale rovněž i v zahraničí. Nedávno vystavil svůj pozoruhodný soubor konceptuálně laděných portrétních maleb Zdeňka Sýkory, Stanislava Kolíbala, Jiřího Matějů, Jiřího Valocha aj., ukázku z tohoto cyklu lze nalézt v pravidelné rubrice časopisu s názvem Galerie. Oddíl věnovaný poezii je věnován experimentálně laděným textům Pavla Novotného z Liberce, dále jsou publikovány práce Maxe Ščura a nechybí opět rubrika věnovaná polským překladovým textům Francziska Nastulczyka.

Rafał Wojaczek patří mezi nejvýznamnější polské básníky 20. století, jehož texty v českém prostředí vycházely již v samizdatu v 80. letech, a to především díky Janu Antonínu Pitínskému a Václavu Burianovi. Narodil se 6. prosince 1945 ve slezském městečku Mikołów a zemřel velmi mlád v noci z 10. na 11. května 1971 ve Vratislavi. Trpěl závislostí na alkoholu a depresivními stavy, próza Sanatorium je inspirována básníkovou hospitalizací na psychiatrii. Svůj život ukončil dobrovolně předávkováním na léky. V roce 1999 natočil režisér Lech Majewski celovečerní černobílý film Wojaczek, který je inspirován poezií, životem a smrtí Rafała Wojaczka. Titulní roli v něm ztvárnil polský básník Krzysztof Siwczyk. Do práce na stávajícím reprezentativním knižním výboru z Wojaczkovy poezie, jehož editorem je básník Norbert Holub, se zapojilo celkem třináct překladatelů a překladatelek: mimo již zmíněná jména J. A. Pitínského, N. Holuba a V. Buriana to jsou dále Jan Faber, Soňa Filipová, Viola Fischerová, Janusz Klimsza, Jakub Kostelník, Radek Malý, Soňa Pokorná, Vít Slíva, Bogdan Trojak a Miroslav Zelinský. Kniha obsahuje průřez celou Wojaczkovou básnickou tvorbou, od jeho knižního debutu Sezóna (1969), který měl velký ohlas u čtenářů i kritiky, následující sbírky Jiná pohádka (1970) až po posmrtně vydané, k vydání básníkem samotným připravené knihy Který nebyl (1972) a Nedokončená křížová výprava (1972). Zařazeny byly rovněž básně z konvolutu textů Zbytek krve (1999), obsahující především poezii z pozůstalosti. Součástí výboru je také obrazový doprovod a studie o Wojaczkově tvorbě.

Básnická sbírka Na kříži lásky slovinského básníka Josipa Ostiho (* 1945) je otevřenou zpovědí člověka, který krátce po smrti své milované ženy počíná nový vztah s jinou ženou, jež se o tu první - odcházející - do posledního okamžiku s péčí a s láskou starala. Kniha vyvolává ve čtenáři plno otázek, na které nelze jednoznačně odpovědět, Ostiho básnický monolog zůstává na hraně jistých pochyb, ale je tím také uhrančivě podmanivý, ryze básnický. Autorova poezie vyšla v Čechách v překladech již dříve, a to nejen z jeho rodného jazyka (bosenské sbírky Barbara a Barbar a Sarajevská kronika mrtvých), ale také ze slovinštiny (Narcis z Krasu; Rouška Veroničina).

Pavel Novotný (*1976) je liberecký básník, hudebník, performer a pedagog. Jeho stěžejním tématem je experiment s mluveným slovem, zvukem, hudbou i obrazem, který opět důsledně rozvíjí i ve své nové sbírce Havarijní řád s ilustracemi a v grafické úpravě Jana Měřičky. V roce 2010 vydal básnickou sbírku Mraky, s příležitostným sdružením Voni nahrál CD Svět očima Monkikiho. Za radiofonickou kompozici Vesmír získal prestižní ocenění Prix Bohemia Radio 2010. Nakladatelství Dybbuk vydalo letos na podzim jeho knihu napsanou společně s výtvarnicí Hanou Skalickou A to si pak můžeš říkat, co chceš. „Pavel Novotný svou důsledností a umanutostí je v české literatuře zjevem ojedinělým. Také pod jednotlivými texty Havarijního řádu zřetelně cítíme odposlechnuté monology nejrůznějších mluvčích, očištěné ovšem Novotným až na dřeň – jakkoli je každá z miniatur založena na konkrétní situaci – někdy banální, někdy naopak i dost bizarní, děj je nekompromisně odsunut zdánlivě mimo zorné pole, protože v hlavní roli je řeč. Teprve skrze ni, skrze způsob, jak je něco řečeno, postupně vyvstává s nebývalou silou a sugestivností charakter mluvčího v jeho tu roztomilé, tu ubohé a svým způsobem vznešené lidskosti, a konečně také to, co vlastně říká.“

Kniha Perníková chaloupka je skutečným příběhem havířovského vařiče pervitinu Romana Pechy (*1963), dnes pekaře, který sepsal básník a prozaik Petr Motýl (*1964). Ve čtivě napsaných záznamech přátelských rozhovorů obou tvůrců sledujete „dějiny“ narkomanie na severu Moravy a ve Slezsku od doby normalizace až po rok 1996, kdy se děj uzavírá rozhodnutím hlavního hrdiny přestat brát drogy. V poutavém a vtahujícím příběhu se mísí tragédie a zoufalství lidí závislých na drogách, ale také všudypřítomný humor prosvětlený Motýlovým vypravěčským mistrovstvím. Jde o novelu plnou řízných a drsných dialogů ozvláštněných regionalismy, především však o dílo přesahující rozměr pouhého dokumentu o narkomanech z doby normalizace a počátku devadesátých let.

Výbor textů Píšeš báseň? polské básnířky Justyny Bargielské (* 1977) vychází ze všech čtyř jejích dosud publikovaných básnických sbírek a souboru próz Obsoletky (2010). Varšavská autorka je dvojnásobnou laureátkou jednoho z nejvýznamnějších polských literárních ocenění – Literární ceny Gdyně, byla nominovaná na řadu dalších literárních cen – Nike, Silesius nebo Paszport Polityki. Její básně vyšly v překladu do češtiny, angličtiny, slovinštiny a bulharštiny; u nás byly publikovány v časopisech A2 (21/2011), Protimluv (1-2/2012) a Souvislosti (1/2012, spolu s rozhovorem Vyhlížím každý verš) a Antologii současné polské poezie (2011), ale pro potřeby tohoto výboru prošly dalšími úpravami a redakcí, na nichž se podílela básnířka Kateřina Rudčenková. Knihu doprovází doslov překladatelky Lucie Zakopalové o tvorbě Justyny Bargielské: „Slovem klíčovým, které snad můžeme označit za jeden ze základních symbolů a podstatu metaforiky a obraznosti Bargielské tvorby, je stín. „Stínovaný“ je i její jazyk – zdánlivě lehký, ironicky žonglující s podivnými asociacemi a lidskou řečí, ve své podstatě ale vždy podbarvený temnými tóny, v nichž se pokouší neutonout.“

Hlavní osu knihy tvoří články, které vycházely v letech 2003–2008 v kulturní revue Protimluv. Podstatným a dnes již charakteristickým prvkem těchto článků je láska k Ostravě, všeobecný přehled, osobní vzpomínky a nadhled, patřičná dávka kritičnosti, která se mísí s přívětivým až laskavým humorem – to vše tvoří jednolitý, věcný, srozumitelný a čtivý celek. Ve čtyřech kapitolách („Ztracené věci“, „Pod dlažbou je pláž“, „Kilometry vzpomínek„ a „Souvislosti“) se čtenář postupně seznámí kupříkladu s osudem jednoho obrazu, jenž se dnes nachází ve znovu postaveném kostele sv. Kateřiny v Ostravě–Hrabové, nebo s historií ostravských zaniklých hřbitovů. Nechybí zde ani architektonická procházka Ostravou, dále také dostaveníčko s některými místními sochami, putování ostravskými zámky, bufety, vinárnami, nádražími či starými biografy. Petr Vrchlabský žije od roku 1955 v Ostravě, vystudoval právnickou fakultu UK v Praze. Básník a publicista, člen redakčního okruhu revue Protimluv. Milovník a znalec zvláštností z dob dávno i nedávno minulých. Holduje dějinám, architektuře, umění, především pak historickým a kulturním souvislostem. Podílel se na činnosti ostravské pobočky „Společnosti Karla Teiga“. V letech 1995 až 2005 člen výtvarné „Skupiny 1742“ v Ostravě.

V básnické sbírce Píseň zamilovaného Misogyna Jiřího Měsíce si poezie žádá ke svému slovu rytmus a hudbu. Je intuitivně psána pro potřebu kontaktu s lidským hlasem, s výzvou k okamžitému úspěchu nebo zavržení. Otevírá se v ní svět emocí sdělných a jasných, ještě patrný v renesančním aristokratickém i lidovém projevu. Svou roli tu hraje i básníkův zájem o anglicky psanou literaturu, která je hlavně ve 20. století jižní zpěvností přímo fascinována (cantos). Jiří Měsíc (nar. 1985) se specializuje kromě středověké okcitánské literatury a jejích duchovních zdrojů (súfismus, judaismus, křesťanství) na americkou populární píseň (blues, country, rock’n’roll). Svoji poezii někdy přednáší společně s improvizovanou hudbou. Překládá mj. texty Ariany Reines a Johna Passe.

Kriticky sžíravá diagnóza a chirurgicky precizní pitva současné polské společnosti, jaká nemá v literatuře našich severních sousedů v posledních deseti letech obdoby. Varga řeže do polského maloměštáctví, falešné zbožnosti, korporátní kultury a raného kapitalismu, do vztahů mezi rodiči a dětmi, do věčně se zpožďujících vlaků polských státních drah. Řeže umně a zarputile, řeže do žen i mužů, do sebe i do druhých, řeže s upřímnou nenávistí a s řemeslnou virtuozitou a piliny jen létají…