Littera Silesia

Hop! a skok! - červená kostka a její kamarádky dokážou neuvěřitelné věci. Jejich diváky jsou Jeníček a jeho hračky a taky všechny děti a jejich rodiče, kteří se rozhodnou Pohádku o červené kostce číst. A pro toho, komu bude líto, že pohádka skončila, má červená kostka ještě dvě pohádky navíc: Pohádku o růžové pastelce a Pohádku o tom, co namalovaly dva nezbedné štětečky.

Policistka Nina Svobodová na stopě vraha v samém centru Ostravy. Eva Tvrdá překvapivě opouští svou tematiku spojenou s velkými dějinami a přichází s klasickým detektivním příběhem ze současné Ostravy. Knihou se hlásí k žánru Silesia Noir, který vzniká v polské části Horního Slezska.

Hlavním hrdinou je tentokrát Honza Novák, bývalý policista, který vypráví příběh kolem vraždy v Sanatoriích Klimkovice, do něhož je postupně vtažen a který také nakonec vyřeší. Čtenář dostává příležitost dostat se do prostředí Ostravska, jež mu s osobitou láskou k průmyslové šedi líčí muž s pocity dinosaura, který zatím ještě nehodlá vymřít. Honza Novák glosuje dění kolem sebe a dává tak příběhu svéráznou syrovou poetiku. Nejsem žádný mudrc a mám rád, když je v životě jasno. Takové ty řečičky o jemných nuancích mi nic neříkají. Jemné nuance dělají z lidí neurotiky, viděl jsem jich za svůj život víc než dost. Nuance sem, nuance tam, špína je špína a žádná nuance ji nezmění. Na špínu platí jedině úklid. Jo, můžete namítnout, že jsem hrubián, a zřejmě i budete mít pravdu, ale jak jsem říkal, nejsem žádný mudrc a mám rád v životě jasno.

Eva Tvrdá se vrací k tématu svého kraje v citově silné novele, v níž přináší příběh formou vyprávění pro vnuka. Zvláštností knihy je její dvojjazyčnost. Čtenář má možnost přečíst si příběh v češtině a poté i v laštině, spisovném jazyce, který ve 20. století vytvořil na základě původního jazyka slezskomoravské oblasti básník Óndra Łysohorsky a který Eva Tvrdá aktualizuje o živé zbytky původního jazyka západolašské oblasti.

Vliv předků. Vzít ho v úvahu, nebo striktně témata předků odmítnout? Trýznivé konfrontace postav otevírají znepokojivé otázky mezigeneračního přenosu v postmoderní společnosti: uzavřít se před palčivými projevy mezigenerační tematiky, nebo sebrat odvahu a vydat se ke kořenům vlastní identity? "Vždyť ty mě kádruješ a dopředu kádruješ lidi, které vůbec neznáš. Nic špatného přece nedělám, jen tě chci seznámit se svými příbuznými." "Kteří spokojeně hajlovali, když můj děda stál před popravčí četou a moje babička umírala v koncentráku. Děkuji, nechci."