Ústav dějin umění Akademie věd České republiky

Komu patří voice-over, hlas filmového vypravěče, kterého nikdy nespatříme?Kdo obývá komiksový Marvelverse a jak nám k pochopení jeho povahy napomůžeteorie fikčních světů? Je možné, aby bylo literární vyprávění použito jakodůkazní materiál v soudním řízení? Jak se v postmoderním psaní uplatňujetradiční žánr ekfráze? Proč stojí za to trvat na rozlišení mezi literárním ahistoriografickým narativem? Jak poznáme nespolehlivého vypravěče a proč siho někteří spisovatelé tak oblíbili? Jakým způsobem přispívá vyprávění kutváření individuální i kolektivní identity?

Sborník Hans von Aachen in Context je sestavený z příspěvků mezinárodní konference, kterou uspořádalo Centrum pro výzkum umění a kultury doby Rudolfa II. na půdě Ústavu dějin umění AV ČR ve dnech 22.-25. září 2010 u příležitosti konání výstavy Hans von Aachen (1552-1615): Malíř na evropských dvorech. V celkem třiceti příspěvcích od badatelů ze sedmi evropských zemí, USA a Kanady je široce pojednána otázka vazeb Hanse von Aachen na italské prostředí a jeho význam jako vůdčí malířské osobnosti ve střední Evropě kolem roku 1600. Autoři jednotlivých studií sledují také vliv jeho tvorby na současníky i následovníky a důležitou obchodní stránku uměleckého provozu: problematiku sítě objednavatelů, uměleckých agentů a umělců ve střední Evropě, do níž byl tento malíř zapojen. V samostatné sekci "Dissertations in Progress" dostaly příležitost mladé badatelky z evropských a kanadských univerzit k prezentaci svých projektů. Knihu uzavírá kompletní bibliografie přední badatelky středoevropské renesanční a manýristické malby a kresby Elišky Fučíkové, jíž je sborník věnován. Kniha vychází s podporou Akademie věd České republiky a Česko-německého fondu budoucnosti.

Časopis Ústavu dějin umění.

V ambitu pražského benediktinského kláštera Na Slovanech zvaného též Emauzy se zachoval rozsáhlý cyklus nástěnných maleb z doby Karla IV. Tyto malby, ač značně poničené, jsou pozoruhodné jak svým rozsahem a vysokou uměleckou kvalitou, tak složitou ikonografií. Právě rozbor obsahu Emauzského cyklu je hlavním tématem této knihy. Díky nedávno nalezenému středověkému popisu emauzských maleb je dnes možné zrekonstruovat prvotní rozpětí cyklu a pochopit jeho ideový program. Zjistilo se totiž, že malby nebyly původně pouze v ambitu, ale i v přilehlé kapli, kde se dokonce nacházely ty nejdůležitější výjevy. Cyklus byl inspirován středověkými spisy, které pomocí textu a obrazu uváděly čtenáře do dějin spásy. Základním principem tu byl tzv. typologický způsob biblické exegeze, v němž byly k událostem z Nového zákona přiřazovány starozákonní předobrazy. Malby v ambitu měly své zvláštní poslání, které zřejmě úzce souviselo s výjimečným postavením slovanského kláštera v koncepci Nového Města pražského. Očividně byly také spojeny se slavností Kopí a hřebů Páně, kterou pravidelně doprovázelo velkolepé ukazování svatých ostatků, pořádané na nedalekém novoměstském rynku. Emauzské malby tak kromě jedinečné reprezentace malířského umění Čech druhé poloviny 14. století umožňují nahlédnout i do kulturního a duchovního ovzduší Prahy za vlády císaře Karla IV.

Časopis Ústavu dějin umění.

Časopis Ústavu dějin umění.

Sedmnáct původních textů, uspořádaných na počest významného českého teoretika a historika architektury Rostislava Šváchy (*1952) spojují tři témata, která se vracejí v jeho pracích. Tvary odkazují k jeho knize Lomené, hranaté a obloukové tvary. Česká kubistická architektura 1911–1923 (2000), v níž se promítl jeho zájem o klasiky dějin umění a tvarovou psychologii. Uvažování Rostislava Šváchy o prostoru, která je zároveň konkrétní formou i představou, sleduje intelektuální linii vedoucí od čistě formálního, stylového výkladu k hlubšímu, ideovému pochopení uměleckých děl. Na tomto ideovém pozadí výkladu tvarů a forem se představuje výběr textů některých významných kolegů a žáků Rostislava Šváchy. Studie sledují témata, která jsou předmětem jeho prací i s jejich nezaměnitelnou metodou, jež tkví ve spojení formálního výkladu s otázkami morální kvality architektonické tvorby. Názorově blízcí jsou mu Kenneth Frampton výkladem urbanistické megaformy, Monika Platzer zájmem o nekanonické užívání forem architektury klasické moderny, brutalismu a stylu high-tech v sousedním Rakousku nebo Henrieta Moravčíková s příspěvkem o slovenském brutalismu šedesátých let 20. století. Přitažlivost i odstředivost Šváchových podnětů skvěle zastupují studie Vojtěcha Lahody o problému architektonické formy v sochařství a Jindřicha Vybírala, jehož metodologické uvažování o psaní biografií umělců, je sebeironickou reflexí oboru. Příspěvky a témata nejmladších Šváchových spolupracovníků Richarda Biegela, Huberta Guzika, Martina Horáčka, Ludmily Hůrkové nebo Ivany Panochové, ukazují, že silné osobnosti dokáží vychovat jedince sobě podobné.

Kniha vychází jako druhý svazek ediční řady Epigraphica & Sepulcralia, kterou založil a řídí PhDr. Jiří Roháček, CSc. Centrem zájmu autorky je historie a ideový obsah architektonického typu krematoria a jeho prezentace v širších historických souvislostech. Text představuje první ...komplexnější pohled na problematiku vznikání krematorií a kremačního hnutí v českých zemích od konce 19. století do počátku 21. století v kontextu procesu sekularizace celé společnosti. Krematorium patří mezi novodobé stavební typy, jejichž vznik úzce souvisí s prosazováním občanských nekonfesijních práv. První projekty iniciovaly společnosti ustanovené za účelem propagace pohřbívání žehem, přímo vycházející nebo navazující na činnost jiných spolků nebo organizací propagujících sekularizaci společnosti. Autorka poukazuje na vzájemnou provázanost mezi kremačními spolky a novostavbami, která se projevila především v symbolické rovině, neboť šok z novodobého pohřbívání byl překonáván ideologickým programem.

Drobná publikace si klade za cíl ve formátu kapesního průvodce oslovit nejširší laickou, ale i odbornou veřejnost. V kompaktním textu znalec barokní architektury, Pavel Vlček, předkládá jak poznatky týkající se zaniklých sakrálních objektů středověkého dominikánského kláštera s kostelem, které předcházely barokní monumentální stavbě klášterního a poutního kostela sv. Vavřince s konventem dominikánů, tak zejména podrobné vylíčení výstavby a osudů proslulého Hildebrandtova chrámu sledovaných na pozadí historických okolností a architektonického kontextu. Dějiny objektu jsou dovedeny až do současnosti. V závěru navazují pasáže věnované uměleckému mobiliáři kostela a nechybí ani stručná „hagiografie“ sv. Zdislavy a soupis literatury, odkazující případného zájemci ke zdrojům jednotlivých názorů.

Publikace je věnována v prvé řadě katolické obrazové kultuře v prostředí předbělohorské Prahy, nejvýznamnějším objednavatelům, umělcům a místům, pro něž byla malířská díla určena. Na obraz je v publikaci nahlíženo jako na médium, které v konfesně rozdělené společnosti hrálo navenek roli reprezentační, případně didaktickou, uvnitř katolické komunity jako nástroj sebeidentifikace. Druhá část práce se zabývá vztahem katolíků k nekatolické kultuře země krátce po porážce stavovského povstání roku 1620 a v době počínající katolické protireformace. Anglické resumé, jmenný a místní rejstřík.

Anglické, doplněné vydání publikace „Sepulkrální skulptura jagellonského období v Čechách“ (2010) mapující sepulkrální skulptury z období vlády jagellonské dynastie, jež je bezpochyby jedním vrcholných období dějin českého umění, přispívá k ucelení představy o výtvarné kultuře tohoto období výzkumem specifické sochařské sféry z pohledu uměleckohistorického a epigrafického. Na příkladu relativně malé exkluzivní skupiny památek zkoumá, do jaké míry se význam té doby promítá i do dochovaného nápisového fondu. Závažnost a zajímavost takto postavené otázky navíc akcentuje fakt, že druhá polovina 15. století a první polovina století šestnáctého je ze středoevropského a pochopitelně i českého epigrafického pohledu obdobím v mnohém přelomovým. I když se konvolut studovaných děl dochoval jen v torzálním stavu, jsou jednotlivé práce svědectvím o sociálním postavení objednavatele, jeho náboženském zakotvení, kulturní úrovni i výtvarném cítění a také o jazykovém úzu zkoumané historické periody. Do textu, který obsahuje studii uměleckohistorickou, epigrafickou a podrobný katalog děl, jsou zahrnuty též sepulkrální skulptury, které dobou svého vzniku historický rámec jagellonské dynastie (1471–1526) přesahují. Tato okolnost je dána také tím, že kontinuita produkce některých konzervativních sochařských dílen a jejich typů funerálních monumentů překračovala vymezené období. Směřování nové doby pak signalizuje tumba Vojtěcha z Pernštejna, spojující tradiční výtvarné pojetí s formálně vytříbeným italizujícím portrétem.

Předkládaná kniha textů si klade za cíl představit středověké umění z různých úhlů v celé šíři, bohatosti a pestrosti, obsahuje studie ke středověké architektuře, sochařství, deskové, nástěnné a knižní malbě i uměleckému řemeslu. Tématika textů je nejen česká, ale zahrnuje v širokém geografickém rozpětí evropskou středověkou kulturu v rozmezí několika staletí. Do knihy přispěli svými texty kromě českých a slovenských badatelů také přední vědci z Francie, Německa, Švýcarska, Anglie, Polska a Maďarska. Svorníkem tohoto badatelského úsilí je osobnost Kláry Benešovské, významné medievalistky zejména v oblasti středověké architektury a též neúnavné organizátorky vědeckého života, jejíž zásluhou se šíří poznání českého středověkého umění také v evropských odborných kruzích. Kniha je vybavena bohatým obrazovým doprovodem, rozsáhlým rejstříkem, kompletní bibliografií Kláry Benešovské a anglickými resumé.

Další svazek řady Epigraphica et Sepulcralia s koncepcí periodického fóra epigrafických a sepulkrálních studií a s úkolem mapovat současný stav bádání obou v reálné praxi úzce souvisejících disciplín – sepulkrálního bádání a středověké a novověké epigrafiky. Jednotlivá čísla by měla vědomě vedle sebe stavět příspěvky různého chronologického, tematického, disciplinárního a metodického záběru a příspěvky renomovaných českých a zahraničních badatelů společně s výběrem kvalitních příspěvků badatelů nastupující generace. Kromě příspěvků z 10. zasedání Longius aut propius, mors sua quemque manet v Praze 31. října – 2. listopadu 2012 tedy v předkládané publikaci nacházíme komplementárně další příspěvky výše uvedeného vymezení.

Tématem knihy je středověká architektura klášterů dominikánek v Čechách a na Moravě. Klášterům tohoto ženského řádu dosud nebyla věnována ucelená monografie, přestože se ve středověkém období jednalo o důležitý fenomén – do poloviny 14. století vznikl na našem území relativně velký počet devíti konventů dominikánských jeptišek. Kniha se soustředí na dosud existující architekturu řádu, kterou u nás dnes představují již jen dva komplexy – bývalý klášter sv. Kateřiny v Olomouci a bývalý klášter sv. Anny na Starém Městě v Praze. Těmto konventům náleží v rámci knihy podrobné kapitoly, v nichž je nastíněna jejich historie a stavební vývoj jejich budov, především obou kostelů, které se dochovaly jako poměrně celistvé gotické stavby a jsou tak významnými příklady středověké architektury mendikantek. Opomenuty ale nejsou ani zaniklé kláštery a důraz je kladen na zasazení celé skupiny českých a moravských konventů do kontextu středoevropského řádového stavitelství. Důležitou linii textu tvoří také problematika specifických stavebních úprav klášterních budov a kostelů dominikánských jeptišek, reflektujících požadavek přísné klausury řeholnic, a otázky ohledně funkcí jednotlivých prostor.

Publikaci tvoří soubor statí věnovaných uměleckým památkám oblasti bývalého Těšínského knížectví, fungujícího jako svébytný celek od konce 13. století až do roku 1920, kdy bylo rozděleno mezi Československo a Polsko. Texty jednotlivých českých a polských autorů se zabývají vybranými památkami a uměleckými osobnostmi spojenými s daným územím bez ohledu na později vytyčené hranice a připomínají tak někdejší celistvost této oblasti, její uměleckohistorické bohatství a specifika. Autoři se zaměřili na různé druhy uměleckých památek, architekturu, sochařství i malířství, v časovém rozpětí od středověku až po 20. století. Nechybí stati věnované tématům pro Těšínsko zvláště charakteristickým – dřevěné sakrální architektuře či evangelickým kostelům 19. a počátku 20. století. Kniha obsahuje texty v českém a polském jazyce, s anglickými resumé. Autory příspěvků jsou: Irena Adamczyk, Teresa Dudek Bujarek, Przemysław A. Czernek, Ondřej Haničák, Michaela Hrčková, Ludmila Hůrková, Marek Kwaśny, Andrzej Kozieł, Žaneta Lechovičová, Klára Mezihoráková, Hana Myslivečková, Zdeněk R. Nešpor, David Pindur, Dalibor Prix, Romana Rosová.

Kniha shrnuje nejnovější poznatky o fundaci Karla IV. klášteru Na Slovanech (Emauzy) a literární, především českojazyčné produkci doby Karla IV. Svými texty přispěli do knihy slavisté, muzikologové, bohemisté, literární vědci a historici dějin umění zejména z řad odborníků Akademie věd ČR. Texty vycházejí z příspěvků ze stejnojmenné konference z října roku 2016. Editoři: Kateřina Kubínová ve spolupráci s Klárou Benešovskou, Václavem Čermákem, Tomášem Slavickým, Danielem Soukupem a Štěpánem Šimkem.