Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR

Studijní materiály výzkumného projektu Komunistické Československo na přelomu 50. a 60. let. Od utužování režimu k liberalizaci 1958-1963.

Studie vznikla v rámci výzkumného projektu Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR „Česká společnost 1948–1989“ se zaměřením na sociální dějiny. Zevrubná studie se omezuje na období největších změn v sociální struktuře (1948–1960) za čtyřicetiletého trvání komunistického režimu. Autor se pokusil postihnout téma v širším rozsahu a zejména spojit je s politickým a ekonomickým vývojem a analyzovat vnitřní struktury jednotlivých společenských vrstev. V této první části se věnuje dělnictvu.

Na příkladu hnutí Občanského fóra v Chebu a Nového fóra v Plavně kniha sleduje pozoruhodnou cestu utváření občanské odvahy : přerod od totalitní společnosti ke společnosti demokratické, roli občanské politiky na formování opozice a zdroje odvahy jednotlivců. Cheb a Plavno leží na opačné straně Krušných hor a poloha na česko-německém pomezí výrazným způsobem ovlivnila životy obou měst a jejich obyvatel. Zničující důsledky druhé světové války, spuštění železné opony a nastolení komunistického režimu přeťalo zcela nevratně život v regionech. Nadechnutí ke svobodnému vyjádření přicházelo nesměle již od osmdesátých let - nejprve v bývalé NDR, později i v ČSSR -, ale ke skutečně sebevědomému kroku se občané odhodlali až na podzim roku 1989. Na základě rozhovorů s pamětníky se autoři publikace pokusili nastínit obraz událostí let 1989 a 1990 v kontextu vzniku a vývoje opozičních skupin v chebském a plavenském regionu i se zřetelem k tomu, jak se vyvíjely osudy jejich aktérů v době popřevratové. Jaké byly cesty občanské odvahy ? Co motivovalo lidi k aktivnímu vstupu do politiky? Chápali své angažování jako výraz politického přesvědčení, nebo pouhou občanskou povinnost? A jak hodnotí Občanské a Nové fórum s odstupem dvaceti let?

Práce přibližuje jeden ze svébytných rysů paralelní kultury v "normalizovaném" Československu. Jednalo o tzv. podzemní univerzitu zřízenou na konci 80. let minulého století v oboru bohemistika, kde vyučovali pedagogové vyloučení ze svých vysokoškolských pracovišť. Jako posluchači ji navštěvovali také exponovaní disidenti. Podzemní univerzita bohemistiky pracovala na základě standardního učebního programu a usilovala o zavedení institucionalizovanou formu studia s formálními náležitostmi a zakončením. Po sametové revoluci v roce 1989 se podařilo podzemní univerzitu bohemistiky prosadit do oficiálního studijního programu Filozofické fakulty Karlovy univerzity. Autorka pracovala s archivními prameny a také metodou oral history vyzpovídala tehdejší přednášející i studenty. Kniha tak osahuje osobní postřehy a hodnocení pamětníků.

Předkládaná kniha obsahuje celkem čtyři studie, které přibližují rozmanité aspekty společenského vývoje v letech 1945 až 1989. Kniha se věnuje trojjedinému vztahu opozice, společnosti a moci, přičemž prvním dvěma je věnována hlavní pozornost. Jednotlivé studie se opírají o bohatou pramennou základnu a autoři se jimi snaží přispět k lepšímu poznání československé společnosti v uvedeném období. Květa Jechová se ve své studii o mateřství v reálném socialismu zaobírá poutavým způsobem nejen problematikou respektování mateřské role ženy při budování socialismu, ale přibližuje rovněž práci interrupčních a státních populačních komisí, sleduje činnost ženských organizací a stranou neponechává ani každodenní problémy žen-matek v období tzv. normalizace. Věnuje-li se Karel Kaplan ve své studii důvodům, průběhu i následkům sloučení sociální demokracie s Komunistickou stranou Československa, předkládá Milan Otáhal zajímavou interpretační studii o životě dělníků v normalizačním období. Opírá se přitom o výsledky nejnovějšího projektu Centra orální historie při Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Vztahu opozice a společnosti, vzájemné reflexi a společenskému zakotvení opozičního postoje se podrobně věnuje studie Tomáše Vilímka, který se opírá o samizdatové texty, oficiální i nezávislé výzkumy veřejného mínění před rokem 1989 a v neposlední řadě i o vlastní rozhovory a výsledky jiných projektů orální historie.

Publikace se věnuje problematice vědní a vzdělávací politiky KSČ v letech 1945-1960, s přesahy jednak směrem k předválečným intelektuálním zdrojům komunistického diskurzu, ale i k návazným společenským zdrojům reformy roku 1968. Přináší širší pohled na kontury politického vývoje v oblasti vědy, kultury a školské politiky (kpt. 1) a na vývoj stranické historiografie a činnost Ústavu dějin KSČ v 50. letech v souvislosti s formováním linie závazného výkladu československých dějin a jejích pokrokových tradic (kpt. 2). Další dvě kapitoly se soustřeďují na analýzu hlavních vzdělávacích trendů nově založených vysokých škol pro výchovu ideologických kádrů (Vysoká škola politických a hospodářských věd a Vysoká škola politická při ÚV KSČ).

Po dlouholetém výzkumu nyní autor předkládá souhrnnou monografii o opozičním hnutí v době takzvané normalizace. Zevrubně v ní líčí jeho vývoj od projevů vzdoru proti politickým následkům okupace ze srpna 1968 až po zhroucení komunistického režimu a vítězství demokracie v "roce zázraků" 1989. V první etapě, do vzniku Charty 77, byli aktéry opozičního hnutí především exkomunisté, bývalí členové Československé strany socialistické a radikální studenti. Se vznikem Charty 77 došlo ke spojení různých ideových proudů opozice v jednom pluralitním společenství a do popředí se dostali představitelé kulturního disentu s programem obrany lidských a občanských práv. Od poloviny osmdesátých let pak vzrůstal počet a vliv dalších nezávislých iniciativ. Kniha je vybavena rozsáhlým poznámkovým aparátem a jmenným rejstříkem.

Publikace přináší nové příspěvky českých a slovenských historiků, jež analyzují a interpretují příčiny a důsledky československých únorových událostí roku 1948. Jsou zaměřeny na mezinárodní i vnitřní politické, hospodářské, sociální a kulturní souvislosti společenské transformace po instalaci komunistického režimu v Československu.

Publikace přináší studie sedmnácti evropských badatelů analyzující historii liberalizace a resuscitace občanské společnosti v Československu během Pražského jara z perspektiv přesahujících čistě národní rámec. Zaměřují se na vzájemný vliv mezi procesy v Československu a paralelně probíhajícími změnami v západních společnostech, zejména s ohledem na západoněmecké a francouzské studentské hnutí. Věnují pozornost přímým kontaktům aktérů z Východu a Západu, jejich vzájemnému vnímání, transferům idejí a konceptů a neopomíjejí ani hranice překračující účinky popkultury a konzumu.

Další číslo časopisu v bloku článků volně propojuje téma různých forem odporu proti komunistickým režimům. Otevírá jej studie Vítězslava Sommera Cesta ze slepé uličky "třetího odboje", která představuje určující a perspektivní přístupy ke zkoumání různých podob rezistence proti diktaturám, jak se rozvinuly v západních společenských vědách, a poté načrtává možné alternativy českého výzkumu, zvláště ve vztahu ke koncepci "třetího odboje". Martin Nekola ve studii Za osvobození "porobených národů" komplexně seznamuje s organizacemi protikomunistického exilu ze všech zemí střední a jihovýchodní Evropy, jež vznikaly od konce druhé světové války ve Spojených státech a západní Evropě. Jana Pauer v článku Disent v trojí perspektivě srovnává myšlení o politice, společnosti a dějinách v českém, slovenském a východoněmeckém disentu v 70. a 80. letech minulého století. Studie Lubomíra Kopečka Jak se zrodila opoziční smlouva přibližuje historii, důvody a následky uzavření opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD po volbách v roce 1998. Blok recenzí obsahuje mimo jiné úvahu Milana Haunera nad novými biografiemi o zastupujícím říšském protektorovi Reinhardu Heydrichovi. Obsah čísla doplňují zprávy o konferencích, anotace knih a anglické resumé.

Cílem publikace je představit v souhrnné práci fenomén "prověrek" a "čistek" v kontextu vládnutí Komunistické strany Československa v letech 1948-1989, jejichž jednotlivé vlny byly dosud popsány jen dílčím způsobem v odborných i pamětnických textech. V knize jsou "prověrky" a "čistky" zachyceny v chronologickém sledu; úmyslem autorů však nebylo jen jejich faktografické popsání, ale pokusit se prezentovat téma jako širší fenomén, jehož význam pro fungování komunistického režimu přesahuje statistiku obětí vztahující se ke konkrétním událostem.

Kniha představuje zajímavý náhled na dosud málo prozkoumané téma devizových příslibů a cestování do zahraničí v období normalizace. Skládá se z úvodní studie a z edice dokumentů.

Kniha přináší podrobný faktografický popis a analýzu politických, ekonomických a sociálních proměn českého venkova od nástupu komunistického režimu po dovršení kolektivizace. Jinými slovy proměnu českého zemědělství od soukromé malovýroby přes kolektivizovanou malovýrobu po státem organizovanou velkovýrobu. Zvláštní pozornost je v samostatných kapitolách věnována pohraničním oblastem a také organizovanému třídnímu boji na vesnici. Součástí práce je i soubor dokumentů přístupných v digitalizované podobě na webových stránkách ÚSD AV ČR v oddíle knižně nepublikované dokumenty.

Význam Městského výboru KSČ v Praze během Pražského jara je neoddiskutovatelný – postupně se stal nejlépe organizovaným a nejkoncepčněji působícím radikálně reformně orientovaným organismem uvnitř KSČ. Organismem, který postupně vytvářel permanentní oponenturu a zárodky alternativní politiky vůči váhajícím a nevyhraněným vrcholným orgánům strany. Tato role MV KSČ nakonec vyvrcholila během jeho historické „hvězdné hodiny“ po 21. srpnu razantním odmítnutím intervence a organizováním vysočanského sjezdu KSČ. Souhrnné zpracování, jaké nyní podává Jitka Vondrová, představuje doplnění zatím neexistující kapitoly v dějinách československého roku 1968. Záběr publikace navíc přesahuje pouhé vylíčení role pražského MV KSČ. Logika tématu, jež samozřejmě zahrnuje i interakci mezi MV a vedením strany, vede i k soustavnému výkladu strategie a taktiky vedení KSČ, resp. především jeho proreformní části. Publikace tak podává v hutné a stručné podobě autorčinu vlastní interpretaci role a významu umírněně reformního jádra vedení KSČ.

Působení disentu a dalších nonkonformních aktivit ve středoevropských zemích sovětského bloku představovalo faktor, který více či méně přispěl k pádu komunistických režimů. Předkládaná kolektivní monografie představuje souhrnný přehled vývoje opozičních hnutí v Československu, Polsku, Maďarsku a Německé demokratické republice, jejich paralel i rozdílů. Na toto téma nahlíží z různých úhlů pohledu, vedle studií historiků přináší i názory dobových aktérů opozičních a nonkonformních aktivit na tehdejší situaci a také řadu relevantních dobových dokumentů. V prvním bloku publikace nalezneme studie věnované opozičním hnutím v NDR, Polsku a Maďarsku, jejichž autory jsou Tomáš Vilímek, Łukasz Kamiński a Eva Irmanová. Byl sem zařazen také příspěvek Mikołaje Iwanowa o disidentském hnutí v SSSR, a to vzhledem k významu, jaký měl vývoj v této zemi na ostatní komunistické země střední Evropy. Druhý blok přináší texty zaměřené na působení opozice na konci osmdesátých let v Československu. Příspěvek Milana Otáhala je věnován opozičnímu hnutí v českých zemích na konci osmdesátých let, studie Norberta Kmetě paralelně sleduje nezávislé aktivity na Slovensku v téže době. Petr Blažek se zabývá hodnocením činnosti opozice vedením Komunistické strany Československa, Jaroslav Pažout postihy za protirežimní vystoupení v Československu v posledních dvou letech existence režimu a Jiří Suk podstatou Charty 77 a jejím vlivem na podobu Občanského fóra. Publikace obsahuje též přepis dvou pódiových diskusí a čtyři menší edice dokumentů k danému tématu. Publikace je dále doplněna faksimiliemi vybraných letáků, petic, prohlášení a fotografií dokreslujícími občanské aktivity v Československu na konci osmdesátých let.

Kniha představuje zatím poslední výsledek dlouhodobého výzkumného projektu zaměřeného na vývoj a proměny české společnosti v období komunistického režimu. Celkem čtyři studie se vztahují především k poslednímu dvacetiletí existence režimu, tedy k období tzv. normalizace. Příspěvek Lenky Kalinové se věnuje proměnám sociálního postavení a postojům dělnictva v období vrcholné snahy režimu o vybudování sociálního státu v letech 1969–1989. Cílem koncentrovaného režimního úsilí byly právě a především ty sociální vrstvy, na jejichž podpoře, jakkoli formální a neautentické, přežití režimu záviselo, tedy v prvé řadě dělnictvo. Tomáš Vilímek učinil předmětem své studie všestranný výzkum vývoje v jednom z nejprestižnějších průmyslových podniků komunistického Československa, mladoboleslavské Škody AZNP. Přesvědčivě líčí a analyzuje neschopnost a nemohoucnost režimu efektivně provozovat podnik, na němž měl mimořádný ekonomický, politický, sociální i bezpečnostní zájem. Květa Jechová se soustředila na závěrečnou etapu režimního projektu emancipace žen, který sice byl v normalizačním období doveden do zdánlivě úspěšného konce – z hlediska zaměstnanosti, přístupu ke vzdělání a sociálního postavení. Zároveň však ukazuje, jak byly takové základy emancipace křehké a v nových politických poměrech po roce 1989 se v mnoha ohledech ukázaly jako nedostatečné. V poslední z publikovaných studií se Milan Otáhal vrací ke klíčovému problému zdánlivé stability a následnému překvapivě snadnému zhroucení normalizačního režimu: k vztahům a vazbám mezi společností a ideologií a realitou komunistického systému po potlačení pražského jara.