Otto Horský

Začátkem března roku 2009 vydalo nakladatelství REPRONIS v Ostravě odbornou knihu „Inženýrskogeologický průzkum pro přehrady, aneb co nás také poučilo“. Kniha pojednává v celé šíři problematiky o všech průzkumných metodách, které oba autoři při průzkumech pro přehrady aplikovali a uvádí praktické postupy a návody. Za velmi cenné a novátorské lze považovat zejména tu skutečnost, že více než teorii se oba autoři věnují praktickým příkladům, převážně z vodohospodářských staveb, kde prováděli průzkumné práce, nebo ze staveb, kde pracovali jako poradci, či je prostě jen navštívili a dokumentovali. Kniha se záhy stala nepostradatelnou pracovní pomůckou při průzkumu pro přehrady a osvědčila se i jako vysokoškolská učebnice. V roce 2009 byla navržena na udělení literální ceny nadace „Nadání Josefa, Marie a Zdeňka Hlávkových“ za nejlepší publikaci v oblasti vědecké literatury. I když kniha v papírové podobě byla vydána v nákladu 1000 výtisků, dnes se dá říci, že je v podstatě až na pár výtisků rozebrána. Proto se oba autoři rozhodli zpracovat druhé, rozšířené a doplněné vydání. Upřednostnili její vydání v elektronické podobě, neboť takto se kniha stane ekonomicky dostupnou i studentům vysokých škol, případně i běžnému zájemci o vodní stavby. Toto nové vydání je rozšířeno o tři velmi důležité kapitoly, a to: 2.4 Přehrada Itaipu, 9.3 Přehrady speciálního využití a 9.4 Zanášení vodních nádrží.

„Cestopisné črty z pravé kapsy“ jsou již pozdějšího data. Protože v posledních dvou desetiletích minulého století autor knihy působil většinou v zahraničí a tyto zkušenosti a zážitky již popsal v samostatných knihách, v předkládané knize uvedené črty jsou zajímavými zážitky z jeho krátkých služebních cest v novém tisíciletí. Protože je geolog, ale i znalec některých jiných oborů, nejedná se v této knize jen o běžný cestovatelský popis navštívených zemí či lokalit, ale i o osobní postřehy a poznatky z návštěvy Velikonočního ostrova, kde se vyjadřuje k záhadě částečně pohřbených a po svazích posouvaných soch Moai, z návštěvy leprosária a Hemingwayova muzea na Kubě, z návštěvy Yucatanského poloostrova v Mexiku, kde se zabývá i otázkou zániku mayské kultury a vyjadřuje se k otázce konce světa dle mayského kalendáře. Velmi zajímavé jsou jeho postřehy z odborné návštěvy gigantického hydroenergetického díla Itaipú na řece Paraná v Brazílii a v Paraguay a z magických vodopádů Iguazú na řece Iguazú v Argentině. Jeho vyprávění o zvláštních zážitcích při návštěvě indiánské misie San Ignacio Mini v Argentině či z jeho humanitární mise při cestě do Gomelu v Bělorusku zní pochybovačně, ale jsou pravdivé. Autor zahrnul do této části knihy i osobní vyznání k cestovatelům Hanzelky a Zikmunda a složitou cestu vedoucí k udělení státního ocenění cestovatele a mořeplavce Eduarda Ingriše peruánskou vládou.

Kniha Přežije jezero Titicaca třetí tisíciletí? je výsledným shrnutím poznatků a vlastních prací autora realizovaných jak v terénu během expedice Titicaca 2004.CZ, tak po návratu do vlasti. K sestavení knihy rovněž využil velmi rozsáhlou literaturu, existující jednak v knižní podobě, jednak na internetu. Kniha bezprostředně navazuje na jeho dosud vydané knihy s touto tematikou, ale liší se od nich zejména kvalitou zpracování grafické dokumentace v barevném provedení. Stejně jako jeho předchozí knihy se zabývá i historicko-topografickým a socioekonomickým popisem jezera a jeho pevninského zázemí a vzhledem k položené otázce, zabývá se i jeho vývojem v pleistocénu a holocénu až do dnešní doby. Přežije jezero Titicaca třetí tisíciletí? Tento název autor zvolil záměrně, neboť zejména v posledním desetiletí se rozvíjejí diskuze mezi klimatology, archeology a historiky a mezi odborníky různých profesí, zda přežije jezero probíhající globální klimatické změny. Jak autor uvádí v kapitole o vývoji jezera v pleistocénu až holocénu, celá náhorní plošina Altiplano prodělala velmi složitý geologický a geomorfologický vývoj, doprovázený různě rozsáhlým zaplavením území, až po dnešní jezero Titicaca, jehož stáří se odhaduje asi na 12 000 roků. Klimatické změny v dávné minulosti, poznamenané několika dobami ledovými a teplejšími meziledovými interglaciály, byly podstatně větší, než je tomu dnes a nikdy nedošlo k zániku jezera nebo k ohrožení jeho existence. Z toho se dá usuzovat, že pokud nedojde k zásadním katastrofickým událostem v důsledku kolize jihoamerické litosférické desky s oceánskou deskou pacifickou, těžko lze předpokládat, že by jen probíhající klimatické změny měly zásadní vliv na existenci jezera. Závěry autora jsou v rozporu s názory některých odborníků, kteří předpokládají, že globální změny klimatu způsobované člověkem povedou poměrně rychle k jeho zániku. K tomuto závěru došli zejména na základě údajů o trvalém poklesu vodní hladiny v letech 2005 až 2011. Jak správně autor předpokládal, od roku 2012 dochází opět ke zvyšování hladiny jezera na normální úroveň a zejména údaje o její výšce v roce 2013 a začátkem roku 2014 jsou přesvědčivé.

Autor knihy se v roce 1967 na základě pozvání Barcelonské univerzity zúčastnil stáže na katedře geologie. Současně na univerzitě absolvoval spolu s manželkou Olgou letní kurz španělštiny, organizovaný pro zájemce z jiných zemí. Během pobytu v Barceloně oba navštívili nejen paměti-hodnosti a zajímavosti města, ale autostopem projeli i rozeklané pobřeží, Costu Bravu a navštívili benediktinský klášter Montserrat. Profesor Arribas zorganizoval pro autora několik odborných exkurzí na přehrady v Katalánsku a v knize jsou komentovány. Po skončení studijního pobytu v Barceloně se oba vydali autostopem za poznáním Španělska. Za naprosto minimální náklady projeli autostopem za 8 dní 2 528 kilometrů, navštívili Valencii, Alicante, Almérii, Motril, Granadu, Toledo, Madrid a Zaragozu. Autor popisuje nejen neuvěřitelné zážitky z cesty po Španělsku, ale jeho líčení je i dokumentem neobvyklých poměrů ve Španělsku v období Frankovy diktatury. Součástí knihy je i rejstřík navštívených míst a lokalit, bibliografie autora k danému tématu a jeho krátký životopis.

Kniha je vzpomínkou na léta autorova působení v Peru, kdy jako obchodní přidělenec a vedoucí technické kanceláře při našem velvyslanectví v Limě musel zajišťovat rozvoj vědecko-technické spolupráce mezi Peru a Československem a zároveň bojoval za záchranu života své ženy Olgy, umírající na rakovinu. Je nejen ukázkou dobré úrovně peruánských léčebných postupů v této oblasti, ale i ukázkou opravdové snahy celé tehdejší československé kolonie v Limě o vytvoření optimálních podmínek pro její léčbu a bezproblematické prostředí, významně posilující její psychiku, tak důležitou právě při tomto onemocnění. Autor knihy se připravoval na roli zahraničního experta dlouhých čtrnáct let, než se v roce 1974 vydali spolu se svojí ženou Olgou a dcerou Violou vstříc osudovému naplnění jejich tužeb. Technickou kancelář se podařilo úspěšně vybudovat a její činnost přinesla a dosud přináší své ovoce. Dá se bezpochyby říci, že její uvedení v život lze považovat za počátek úspěšného rozvoje vědecko-technické spolupráce, zejména v oblastech inženýrské geologie a geotechniky a ve vodním stavitelství. Život jeho manželky Olgy se však napříč všemu úsilí nepodařilo zachránit. Po předčasném návratu do Československa podlehla této zákeřné nemoci.

Tato kniha je milou vzpomínku na šťastná léta autorova dětství, prožitá v kruhu milující a mnohačetné rodiny. Tato rodina není ledajaká, vždyť maminka pocházela ze šesti sester a tatínek měl tři sestry, takže tetiček a strýčků byl bezpočet. Všichni jsme se navzájem častokrát stýkali, vzájemně se navštěvovali a měli se rádi. Tato tradice se zachovala doposud a mnozí je obdivují, jak to asi musí být krásné, když se v rodině nevyskytují žádné problémy, všichni se navzájem respektují a stýkají. Vždyť při významných rodinných oslavách se jich někdy sejde až čtyřicet. Autor si nevytkl za cíl sepsat všeobsahující paměti, zachycující celý jeho dosavadní život, neboť vystihnout krátce jeho složité životní etapy v jedné knize by bylo velmi nesnadné. Proto v závěru uvádí anotace dalších knih, které takto lze považovat za součást jeho autobiografické literatury. Aby ale představa o jeho životě byla ucelená, zařadil jako první kapitolu svůj stručný životní příběh. To proto, že předkládaná kniha je pouze vzpomínkou na jeho dětská a studentská léta a jen na první krůčky do života dospělých. Autor si také neodpustil nezařadit do těchto pamětí alespoň některé úvahy a zamyšlení, které postupně vznikaly, nesourodě, tak, jak mu přišly na mysl a cítil potřebu je vyjádřit a zachytit.

Velký zájem o Peru, který se u autora knihy projevoval již od dětských let, ho přivedl ke spoluorganizaci expedice „Titicaca 2004, CZ“, která, kromě přírodovědeckých, topografických a socioekonomických studií, měla podat vizuální svědectví o krajině a člověku v oblasti jezera Titicaca na prahu třetího tisíciletí, zejména o formě života a zvycích místních indiánských komunit. Kniha „Incawasi – sídlo bohů“, je rovněž jedním z výsledků studií realizovaných během expedice Titicaca. Jejich koncepce vycházela ze srovnávacích studií na jiných archeologicky významných lokalitách, které předcházely vlastním pracím realizovaným následně na jezeře Titicaca. Mezi tyto patří zejména oblast kolem města Cuzca, zejména Sacsayhuaman, Puca Pucara, Kenko, Tambo Machay, Ollantaytambo, Pisac, mezi dalšími. Hodnota některých pracovních hypotéz je demonstrována studiemi přímo v terénu. Základní kapitoly knihy se věnují věhlasné architektuře Inků a materiálům, které používali pro výstavbu svých monumentálních staveb, jako jsou svatyně v Kenku, sklady potravin, administrativní a obranné stavby, jako jsou Sacsayhuaman, Incawasi a Tambo Colorado, mezi dalšími. Představení některých zajímavých ukázek je dokumentováno nejen autorem knihy, ale i malbami malíře Karla Janáka. Autor srovnává archeologické pozůstatky v Incawasi, poblíž města Huayatara, s podobnými ruinami v Machu Picchu, protože i zde používali Inkové kameny a bloky perfektně opracované na míru. Na tomto místě, na svahu před vstupem k ruinám, autor objevil na stěnách skalních formací skalní rytiny a kresby, pravděpodobně náboženského významu. Ačkoliv v Peru, hlavně na Altiplanu v údolích mezi horami, je podobných rytin či skalních kreseb registrováno několik set, každý nový a dobře dokumentovaný objev je přínosem k lepšímu poznání předkolumbovských kultur. Skalní formace či bloky se skalními rytinami z této doby se většinou vyskytují v otevřené krajině, do níž jsou včleněny a jsou přístupné jakémukoliv návštěvníkovi. Proto, s dobrým úmyslem, autor knihy varuje před nekontrolovaným turismem a doporučuje přijmout rázná opatření k zabránění dalších škod. Kniha rozšiřuje znalosti o stopách člověka a o předchozích kulturách, obývajících dnešní Peru. Svým obsahem se tak přidává k mnoha dalším písemným svědectvím, realizovaným českými výzkumníky a odborníky v minulosti i v současnosti. Předmluva: Alberto Salas Barahona, velvyslanec Peru v České republice. Rozhovor s Otto Horským: Tomáš Vladislav Novák

Odborný zájem českých zemí o Latinskou Ameriku má svou staletou tradici. Na jejím počátku stanuly jezuitské misie 17. a 18. století, na které navázal cestovatelský zájem a hospodářská a kulturní spolupráce devatenáctého a dvacátého století. Realizovaný projekt expedice Titicaca.2004.CZ, garantovaný českými odborníky z univerzit a odborných pracovišť, byl přednostně směřován k popisu současného stavu jezera Titicaca, a to v jeho přírodovědném i společenskovědném rozměru. Studie byly zaměřeny zejména na historicko-topografický popis jezera a jeho pevninského zázemí, včetně obrazové dokumentace, od geografických a biologických souvislostí po zaznamenání současných informací o stavu dědictví hmotné kultury a společností obývajících břehy a ostrovy jezera. To je, dokumentace krajiny a přítomnosti člověka tak, jak byly nalezeny v roce 2004. Získané odborné poznatky doplňují tradici české latinoamerikanistiky, která na sebe upozornila v posledním desetiletí mimo jiné úspěšnou dokumentací pramenů Amazonky (B. Janský, 2000), v poslední době pak objevem záhadných skalních rytin nad ruinami Incawasi poblíž města Huayatara (O. Horský, 2004) a zejména pak objevem ruin nejvýše položeného sídelního komplexu na světě, severovýchodně od jezera Titicaca (Barteček, 2005). Kniha, kromě přírodovědeckých poznatků, podává populární formou vizuální svědectví o krajině a člověku v oblasti jezera, zejména o formě života a zvycích místních indiánských komunit.

Tato kniha je krátkou vzpomínkou na účast autora knihy na budovatelském táboře v Egyptě v roce 1966. Tato krátká, velmi dobrodružná, ale i poučná cesta byla prvním naplněním jeho tužeb po cestování a poznávání světa. Otto Horský si od dětství kladl otázku, proč je svět tak velký a rozmanitý a sám si na ni odpověděl: Svět je proto tak velký, aby byl poznáván. Tato krátká epizoda více než měsíčního pobytu v Egyptě v době poznamenané blížícím se válečným konfliktem na Blízkém východě pro něj byla velkým zdrojem poučení na politickém kolbišti mezi mládeží ze západních a východních zemí a mezi mládeží ze zemí t.zv. třetího světa, kteří střídavě kolísali mezi oběma ideologiemi. Autor prožil v Egyptě mnohá někdy i nebezpečná dobrodružství, získal odborné zkušenosti z výstavby Asuánské přehrady, zpíval v rozhlase píseň na oslavu egyptského prezidenta Násira a jeden den byl i nosičem vody pro žíznivé účastníky pracovního tábora. Ale získal nejen první cenné zkušenosti. Díky účasti na budovatelském táboře navázal pevná přátelství, přesahující hranice času i vzdálenosti.

Kniha Bájné jezero Titicaca popisuje historii a prehistorii osídlení okolí jezera od roku 1200 př. n. l. až do dnešní doby. Zabývá se ale i historií jezera v pleistocénu a holocénu, stavem jezera ke konci doby ledové až do dnešní doby, vlivem tajících ledovců na jezero Titicaca a náhorní plošinu Altiplano, hodnotí ekologické problémy jezera v současnosti. V knize je vyjádřen názor, zda hrozí či nehrozí zánik jezera v důsledku globálního oteplování, dále se autor zabývá otázkou vlivu slunečních skvrn na výšku hladiny v jezeře, hodnotí vliv fenoménu El Niňo na jezerní kotlinu. Z hlediska běžného čtenáře jsou zajímavé poznatky o možném výskytu dinosaurů v dané oblasti, zda existovala Atlantida v oblasti Altiplana a jak žijí Urové na plovoucích ostrovech na jezeře na pokraji třetího tisíciletí. Kromě přírodovědeckých poznatků kniha podává populární formou vizuální svědectví o krajině a člověku v oblasti jezera, zejména o formě života a zvycích místních indiánských komunit.

Nejvýraznější cestovatelskou osobností, která poznávala Peru a Bolívii ve druhé polovině 20. století byl Václav Šolc (1919 – 1995), ředitel Náprstkova muzea v Praze. V první polovině 60. let pobýval na jezeře Titicaca, v polovině 70. let cestoval jádrem inckého impéria a s autorem Peruánských postřehů se tam setkal. Mimo jiné právě osobnosti Václava Šolce a Miloslava Stingla (1930) proponují autora a jeho Peruánské postřehy s obecným zájmem české a slovenské společnosti o původní kultury andských zemí. Všem učarovala Latinská Amerika. Pokusili se, a to úspěšně, uskutečnit své představy: navštívit, poznat a popsat pro Evropana vzdálené prostory. V těchto souvislostech přinášejí Otto Horského „Peruánské postřehy“ svědectví o kontinuitě českého zájmu o mimoevropský kulturní odkaz na příkladu Jižní Ameriky. Pro zájemce o dějiny československé hospodářské politiky vůči Latinské Americe jsou na příkladu Peru zajímavé a přínosné autorovy informace týkající se československých aktivit v andské oblasti.