Knihy - Dráma, divadelné hry, scenáre strana 1 z 33

Shakespearova komedie Něco za něco (Measure for Measure, 1603) patří k tak zvaným temným či hořkým komediím. Odehrává se ve Vídni a jejím hlavním tématem je korupce. Hra velmi výmluvně dokládá známé přísloví, že moc korumpuje, absolutní moc korumpuje absolutně.

Anglický autor irského původu uvádí svou nejúspěšnější komedii podtitulem Lehkovážná komedie pro vážné lidi. Konverzační komedie o lásce a námluvách ve vyšší anglické společnosti, která skýtá autorovi nepřebernou studnici inspirace. Autor nešetří břitkým humorem. Co replika to vtip či bonmot. Stejně vtipné jsou i situace, které přinášejí neustále nové překvapivé zvraty. To vše a nenapodobitelný suchý anglický humor láká divadelníky k novým a novým inscenacím. Na své si přijde i čtenář této hry.

Společnost, která se chystá na válku, musí řešit pandemii nemoci, která je do Evropy zavlečena z Číny. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde o popis historie nedávno minulé, není tomu tak. Jedná se o výchozí scénu slavného dramatu Bílá nemoc Karla Čapka z roku 1937. Když se skromnému lékaři Galénovi podaří nalézt lék proti bílé nemoci, podmiňuje jeho uvolnění pro lidstvo podmínkou, že tajemství léku vydá, pokud se všechny vlády světa zaváží k celosvětovému míru a zruší útočné zbraně. V zemi, kterou vede militantní vůdce Maršál, se považuje taková podmínka za nepřípustnou a opovrženíhodnou. Maršál nepřipouští jinou možnost než svůj národ vést do války. Doktor Galén po odmítnutí svých podmínek, odchází z kliniky a začne léčit jen chudé a bezmocné. Galénovi je vyčítáno, že léčí jen chudé a ostatní nechá umírat. Vyvstává zde myšlenka, zda až fanatická neústupnost doktora Galéna není zrcadlovým obrazem stejně neústupného Maršála a jeho výbojných tužeb. Sám Karel Čapek poznamenal ve své předmluvě: Ve světě války sám Mír musí být tvrdým a neústupným bojovníkem.

V úvodní studii se Hilský věnuje vzniku a výkladu této slavné tragédie. Následují anglický originál hry a jeho český překlad, které jsou uspořádány na stránkách proti sobě a opatřeny poznámkami pod čarou. Anglické poznámky fungují jako malý shakespearovský slovníček, české poznámky upozorňují čtenáře na klíčové souvislosti. Následuje Příběh Amleta, prince jutského od Saxa Grammatica v překladu Heleny Kadečkové. Svazek uzavírá studie Daniela Přibyla Hamlet v českém divadle a Soupis českých inscenací Hamleta.

Jedna z oblíbených komedií mistrného klasicistního autora vypráví příběh bohatého muže, který aby naplnil svou touhu po šlechtickém titulu, si bez lásky namluví mladou ženu. Nejenže přijde o peníze, ale jeho hlavu také ozdobí nepřehlédnutelné parohy. V překladu E. A. Saudka vychází jako 178. svazek edice D.

Jedna z nejoblíbenějších Shakespearových komedií, vznikla na objednávku královny Alžběty, která si oblíbila postavu Falstaffa z historického dramatu Jindřich IV. Pupkatý a nestoudný svůdník rytíř John Falstaff se v komedii, která se výjimečně odehrává v tehdejší současnosti, stane obětí dvou windsorských paniček, které jeho a podobně i nevěrného manžela dokáží opakovaně zesměšnit. I v této hře Shakespearův pohled veselý příběh povyšuje nad podobnými díly. Vychází v překladu Jiřího Joska jako 179. svazek edice D.

Okouzlující komedie slavného alžbětince odehrávající se v Ardenském lese, jejíž hlavní postavy jsou vyhnanci. Obtížné hledání lásky mezi Rosalindou a Orlandem je nejen oslavou silné lásky, ale také přírody a veselého bláznovství. V lese plném zázraků hledají postavy hry svou svobodu. V překladu Františka Fröhlicha vychází jako 177. svazek edice D.

V poznámce překladatele Martin Hilský píše: „Obrovská síla a univerzálnost této tragédie spočívá v tom, že intimní příběh osudové lásky je zmarněn intolerancí a nenávistí lidí kolem. Klíč ke konkrétní podobě této nenávisti není v Shakespearově textu, ale ve společnosti, v níž se tato tragédie hraje a v níž je vnímána. Shakespeare nemusel napsat konkrétní důvody sváru Monteků a Kapuletů, protože ty si každá doba a každá společnost, včetně té dnešní, vždycky napíše sama.“

Debrecent történelme folyamán soha nem védte sem kőfal, sem vár, sem hegy; a vérzivataros századokban polgárainak szorgos munkája és rendíthetetlen hite tartotta meg. A Szabó Magda műveiben már-már mitikus személlyé formálódott, nagybetűs Város, a "haza" a színhelye és bizonyos értelemben a főszereplője a kötet két színdarabjának. A Kiálts, város! című történelmi drámát Szabó Magda megrendelésre, Csokonai Vitéz Mihály születésének 200. évfordulójára írta. Az 1604-ben, a Bocskai-felkelés kitörésekor játszódó darab cselekménye egyetlen, krimibe illő kérdés körül forog: ki ölte meg Debrecen város tanácsnokát, Borzán Gáspárt? A gyanúsítottakat, királyokat, hadvezéreket és vallásreformátorokat az írónő az Előjátékban szembesíti egymással, és hamar kiderül, hogy noha egyikük sem ismerte Borzánt, mindannyian felelősek a haláláért. A tanácsnok meggyilkolása azonban talán még súlyosabb erkölcsi dilemmát vet fel. Vajon a három hatalom: az Oszmán Birodalom, a Magyar Királyság és az Erdélyi Fejedelemség határán, valamint két vallás: a katolicizmus és a kálvinizmus ütközőpontján fekvő, ostromlott szigetté vált civís városnak a megmaradásért vívott küzdelemben joga van-e veszni hagyni, feláldozni legértékesebb embereit? Debrecen mindenekelőtt és mindenekfölött? Az 1977-ben bemutatott Régimódi történet Szabó Magda egyik legolvasottabb könyvének, az azonos című, családja történetét feldolgozó nagyregénynek a színpadi változata. Írói bravúr, ahogyan a közel ötszázoldalas művet a kereskedő Rickl família és az arisztokrata Jablonczay család három generációjának sorsát megjelenítő, megkapó és megrendítő drámává formálja. Egy letűnt és mégis máig ható kort idéz meg, a "vér és arany századába" fordult 1900-as évek ellentmondásos polgári és dzsentrivilágát, Debrecennek és környékének katolikus és protestáns társadalmát. A darab középpontjában két erős nő áll: a nagyanya, Rickl Mária, és az unoka, Jablonczay Lenke. Két, történetükben különböző, mégis egymásra rímelő asszonyi sors. Egyik is, másik is azt példázza, hogyan lehet és kell minden körülmények között talpon maradni, büszkén, emelt fővel szembenézni az élettel, és megharcolni a szabadságunkért. SZABÓ MAGDA 1917-ben született Debrecenben. 1940-ben szerzett latin-magyar szakos diplomát, majd latintanárként dolgozott. Írói pályáján költőként indult. 1949-ben, ugyanazon a napon, amelyen odaítélték, vissza is vonták a Baumgarten-díját, majd 1958-ig nem publikálhatott. Az ismertséget a Freskó és Az őz című regények hozták meg számára. A családi titkok és történetek, a női sorsok, a hétköznapi emberi kapcsolatok kiismerhetetlen érzelemvilága visszatérő motívumai műveinek. Jó néhány önéletrajzi ihletésű regénye született, melyek kedvelt helyszíne szülővárosa. Regényeit számtalan nyelvre lefordították, Az ajtó 2015-ben felkerült a New York Times sikerlistájára is. Munkásságát rangos díjakkal ismerték el: Kossuth-díj (1978), Nemes Nagy Ágnes-díj (2000), Prima Primissima díj (2003). 2007-ben, kilencvenéves korában, olvasás közben érte a halál.

"A szavaknak idejük van, vagy másképp: idő van a szavakban, a mi időnk, a használóké, a mi történelmünk, mi magunk." - Immáron húsz éve vetette papírra Esterházy Péter ezeket a szavakat a Mindentudás Egyetemén tartott legendás előadásában. Az új kiadásban az eredeti előadás szövege mellett további Esterházy-esszéket olvashatunk a szavak csodálatos életéről, azaz a nyelvről, annak használatáról és felelősségéről, az irodalmi nyelv különleges mivoltáról, a nyelv mindenkori politikai vetületeiről, az írásról és az olvasásról.

Psaním rozhlasových her se Milan Nápravník začal intenzivně zabývat po roce 1968, poté co emigroval do Západního Německa. Texty pro rozhlas představují v rámci jeho tvorby zcela zapomenutou oblast, a nutno podotknout, že zcela neprávem. Tyto textové kompozice, byť se nikdy nedočkaly žádné výraznější odezvy, rozhodně nepředstavují žádné marginálie, nýbrž hodnotná literární díla, která dobře zapadají do celkového kontextu autorovy tvorby. Je mnoho způsobů, jak Nápravníkovy rozhlasové kompozice vnímat a interpretovat: můžeme je uchopit jako díla jazykově filozofická, můžeme zkoumat jejich vazbu k surrealistickým postupům, lze se soustředit i na jejich jazykovou hudebnost a variační bohatost, v neposlední řadě můžeme tyto texty vnímat i jako intimní zprávu o osamění básníka v exilu. Ať zvolíme jakoukoli perspektivu, dojdeme k závěru, že ve své tvůrčí mimoběžnosti byl Nápravník dokonale nekompromisní a důsledný – a s odstupem řady desetiletí se jeho texty jeví jako nadčasová a zneklidňující díla.

Tato antologie uvádí do českého kontextu pět běloruských dramatiček (NONAME67, VOLHA PRUSAK, MARYJA BJALKOVIČ, JULIJA ČARŇAUSKÁ VIKTORIJA KOVAL) a je zároveň prvním uceleným vydáním ženského běloruského dramatu v českém překladu.

Autor patrí medzi významných predstaviteľov latinskej dramatickej spisby a jeho diela sú jedinečnými reprezentantmi rímskej dramatickej tvorby. Terentiove komédie vynikali stavbou a kresbou charakterov. Dôkladne poznal rozmarnú rímsku aristokraciu a vtedajšiu spoločnosť a dokázal ju zobraziť v postavách héter, otrokov, eunuchov, vojakov, príživníkov a priniesol tak sarkastický pohľad na spoločnosť, v ktorej žil.

Per Olov Enquist (1934-2020), švédský dramatik, prozaik a esejista, je dnes nejpřekládanějším a nejhranějším představitelem současného švédského divadla. Do výboru z jeho dramatické tvorby jsou – v kompletně zrevidovaných překladech – zahrnuty všechny divadelní hry, s nimiž se už mohli seznámit naši diváci: Noc tribádek, Ze života žížal, V hodině rysa, Obrázkáři, Blanche a Marie, Faidra, které demytizují a zároveň „polidšťují“ známé postavy skandinávské kultury, světové vědy či antické mytologie (například spisovatele Augusta Strindberga, Hanse Christiana Andersena a Selmu Lagerlöfovou, filmového režiséra Victora Sjöströma či objevitelku radia Marii Curie-Skllodowskou), a příběh o lásce a „kocourovi, který zemře, ale vstane z mrtvých“ V hodině rysa. Doplňují je dva tituly přeložené do češtiny poprvé: Magický kruh, odhalující nelichotivé pravdy o Komunistické straně Dánska, a autorská adaptace proslulého Čechovova dramatu Tři sestry, teď staré.

Caragialova vrcholná komedie Ztracený dopis (1884) je dodnes uváděna na rumunských i zahraničních scénách. Odehrává se začátkem 80. let v rumunském provinčním městečku, ale celkový smysl toto vymezení daleko přesahuje. Zápletka je založena na volebním konfliktu mezi konzervativci a liberály a dostává se do pohybu díky kompromitujícímu milostnému psaníčku. Komično vyplývá z neočekávaných situačních zvratů, z vystižení charakterových nedostatků postav a z jejich barvité jazykové charakteristiky. Naléhavý pocit absurdity se dostavuje při rozuzlení, v němž se vítězem stává kandidát, který všechny překoná svou primitivností i nemorálností. V komedii Bouřlivá noc (1879) autor představuje společenskou vrstvu zbohatlíků, která se vytvořila po rusko-turecké válce (1877-78), v níž rumunské knížectví získalo nezávislost na Turecku. Satiricky odhaluje flagrantní rozpor mezi mondénními aspiracemi těchto „parvenus“ a jejich faktickou zaostalostí a nevzdělaností. Situační komika pramení z časté záměny postav a jazyková komika je založena na používání zkomolených slov francouzské provenience. Komedie Když se slaví karneval (1885) má nejblíže k žánru frašky. Je plná záměn postav „qui pro quo“; odehrává se na bukurešťském předměstí během karnevalu, na němž si místní „lepší společnost“ chce dokázat, jak vznešeně se umí chovat. V tomto případě autor parodoval nejen přízemní maloměšťáky, ale také dobový žánr melodramatu. V jednoaktovce Pan Leonida proti reakci (1880) pan Leonida v županu a pantoflích planě horuje pro republiku a revoluční změny. Stylizuje se do role politického teoretika a jeho výklad událostí, založený na bezmyšlenkovitých frázích, je jen směšnou karikaturou. Pravý charakter se naplno projeví ve chvíli, kdy se zdá, že propukla revoluce. V dramatu Křivda (1890) je městské prostředí vystřídáno venkovským a komika tragičnem. Postavy jsou silné charaktery, schopné velkých vášní. Psychologická zápletka spočívá v tom, že hostinská Anca žije několik let s vrahem svého muže, ale jen proto, aby důkladně připravila odhalení vraždy, vedena přesvědčením, že zlý čin nesmí zůstat nepotrestán.

Jan Amos Komenský, teolog, jazykovědec, spisovatel, myslitel evropského i světového formátu, otec moderní pedagogiky, filosof, poslední biskup Jednoty bratrské, humanista a především člověk, který prožil nesmírně těžký život. Mor, požáry, války, ztráty nejbližších, pronásledování, exil. Obstál v tak těžkých životních zkouškách? Nejen to. „Učitel národů“ dokázal své životní rány zúročit a stal se mimořádným hlasem, který k nám dodnes intenzivně promlouvá. Tato malá knížka obsahuje 52 aktuálních zamyšlení na každý týden v roce, vybraných z nadčasového odkazu Jana Amose.

Igor Bauersima je jedným z najznámejších a najhrávanejších divadelných autorov nemeckej jazykovej oblasti. V knihe Tri hry & Malé múzeum súvislostí prinášame tri z jeho hier, ktoré reprezentujú rôzne autorove oblasti záujmu. Na jednej strane je to svetoznáma a často uvádzaná hra Tattoo o mladom konceptuálnom umelcovi tvoriacom pod pseudonymom Tiger. Svetovo uznávaný umelec, ktorého diela sa predávajú za vysoké ceny, navštívi po rokoch svojich dávnych kamarátov, neúspešného spisovateľa a rozhlasovú moderátorku a jej sestru, galeristku Naomi. Stretnutie priateľov spustí rad nečakaných udalostí, o ktorých nie je jasné, do akej miery ide o fikciu a do akej o realitu. Vážne i komické zápletky vyvrcholia vo veľkom finále, po ktorom nasleduje prekvapivé rozuzlenie. Hra je mnohovrstevnou satirou praktík súčasného umenia v konzumnom svete. Moli?rova Berenika vychádza zo skutočnej udalosti – v období vlády Ľudovíta XIV. písali dvaja známi francúzski dramatici Corneille a Racine drámy o Berenike. V Bauersimovej hre je dráma vyše šesťdesiatročného Corneilla neúspešná, pretože slávny dramatik stále verí v schopnosť človeka ovládať svoje vášne a podriadiť ich vyšším etickým princípom rozumu. Skeptickejší, mladší Racine je hlasom generácie tridsiatnikov: človek je podľa neho vo vleku svojich vášní. Ale prečo písali obaja hru na rovnakú tému v rovnakom čase? Jedným z vysvetlení je, že si obe objednala grófka z Orléansu, no ani jeden autor o tej druhej nevedel. Igor Bauersima a Réjane Desvignes sa zamýšľajú nad tým, čo by sa stalo, keby grófka poverila napísaním hry aj takmer päťdesiatročného Moli?ra. Príbeh o prepletených vzťahoch dvoch žien a troch mužov je súčasným pohľadom na obdobie francúzskeho klasicizmu. Post scriptum napísal autor pre študentov viedenskej divadelnej školy (Schauspielschule Krauss), ktorú s nimi aj zrežíroval a s úspechom ju uviedli v Schauspielhaus Wien. Hra je humornou, zároveň kritickou výpoveďou mladej generácie o tom, ako nás ovplyvňuje internet, sociálne siete a čo s nami z tohto pohľadu urobila pandémia. Súčasťou publikácie divadelných hier Igora Bauersimu je aj obsiahly autorov epilóg Žiť dôkladne, ktorý napísal priamo pre slovenské vydanie. Okrem iného v ňom reflektuje svoj prístup k dramatickej tvorbe.

Hra rakouského dramatika Schnitzlera z konce 19. století je obrazem Vídně své doby, podobně jako díla malířů Klimta a Schieleho. Dlouho čekala na uvedení, její premiéra byla pochopena jako veliký skandál. Tvoří ji deset dialogů mužů a žen ze všech společenských vrstev, které vždy končí sexem. Pod „milostnými dialogy“ se skrývá ostře kritický pohled na společnost v mnoha podobách. Hra dodnes provokativní a aktuální vychází v překladu J. Balvína jako 176. svazek edice D.

Satirická komedie ruského klasika se baví hloupostí a nevzdělaností úředníků v provinčním ruském městečku, kteří naletí falešnému „revizorovi“ Chlestakovovi, který nestydatě využívá jejich zkorumpovanost, úplatkářství a podlézavost. Vychází v překladu Zdeňka Mahlera jako 73. svazek edice D.