Najnovšie - Sociológia, etnológia strana 1 z 45
zobraziť:
Darwinova pasca
Keď ľudia hovoria o najväčších problémoch súčasnosti – znečistení, dezinformá-
ciách, umelej inteligencii, neschopných šéfoch, či politikoch –, majú tendenciu
hovoriť o „zlých ľuďoch“, ktorí robia „zlé veci“. Nie je v tom však niečo viac?
Ukazuje sa, že ľudia sú vnútorne nastavení usilovať sa o krátkodobý úspech na
úkor dlhodobej prosperity. Autor vo svojej objavnej knihe ukazuje, že ak sa
chceme vyhnúť evolučným pasciam v našom každodennom živote a vyriešiť
naše najväčšie existenčné hrozby, musíme sa naučiť spolupracovať novým
spôsobom. Pasce má síce na svedomí evolúcia, ale ľudia sa do nich nemusia
chytiť. Naša záchrana môže spočívať vo vytvorení nových systémov, ktoré
pochopia, čo si ľudstvo najviac cení a budú to sledovať a riadiť. Táto odvážna,
brilantná a v konečnom dôsledku optimistická kniha poskytuje čitateľom nový
pohľad na svet a jeho problémy a vyzýva nás, aby sme v záujme budúcich
generácií prehodnotili svoje priority.
Zkáza - Politika katastrof
Katastrofy jsou ze své podstaty těžko předvídatelné. Neexistuje žádný historický cyklus, který by nám pomohl předvídat příští pandemie, zemětřesení, požáry, finanční krize nebo války. Když však katastrofa udeří, měli bychom být připraveni lépe než Římané, když vybuchl Vesuv, nebo středověcí Italové, když udeřila černá smrt. Koneckonců máme na své straně vědu. Přesto byla v roce 2020 reakce mnoha vyspělých zemí včetně Spojených států na nový virus z Číny špatně zvládnutá. Proč? Proč se jen několik asijských zemí poučilo ze SARS a MERS? Nebyli to pouze populističtí vůdci, kdo si tváří v tvář pandemii covid-19 vedli špatně. Autor tvrdí, že pandemie odhalila hlubší patologie – patologie, které byly patrné již v našich reakcích na dřívější katastrofy. Kniha čerpá z mnoha oborů, včetně ekonomie, kliodynamiky a vědy o sítích, a nabízí nejen historii, ale i obecnou teorii katastrof a ukazuje, proč se s nimi naše stále byrokratičtější a složitější systémy vyrovnávají stále hůře.
Ženy, které zůstaly
Migrace neznamená jen odchod člověka do zahraničí. Neoddělitelnou součástí tohoto fenoménu jsou rodiny, které zůstaly doma – nejčastěji ženy a děti. Co se s nimi děje? Jaký je jejich každodenní život například v Mexiku, Senegalu, Etiopii, ale také v Rumunsku nebo na Slovensku? Jak čelí globálním výzvám, nutícím jejich muže, syny nebo otce k odchodu? O tom píše reportérka Magdaléna Rojo v knize Ženy, které zůstaly.
Je to kniha o migraci. Nebo spíše o mateřství? Dětství bez otců? Životě bez manželů? Stárnutí bez dětí? Všichni ti anonymní lidé, kteří hledají práci jinde než doma, mají své lidské tváře a příběhy. Jen se odehrávají mimo zájem velkého světa. Reportérka Magdaléna Rojo se na toto globální téma dívá z jiného úhlu – pohledem obyvatel míst, kde se rodí důvody k migraci, optikou žen, které zůstaly. Společně s ní se vydáváme nejen do Mexika, Senegalu, Etiopie nebo Indie, ale i do Evropy. Všude tam, kde žijí rodiny, které své členy vyprovázejí na delší kratší cesty, aby jim na oplátku zabezpečili důstojné živobytí. Ženy a jejich děti zůstávají a musejí si poradit samy, čekat na návrat svých blízkých nebo na peníze, které posílají. Magdalénu Rojo jejich osudy zajímaly a rozhodla se je zblízka poznat a pochopit. Výsledkem je sbírka citlivých, osobních reportáží. Díky své trpělivosti a zájmu nám odhaluje každodenní život rodin, který naplňuje čekání, nejistota a obavy. Zjišťujeme, že důvody migrace jsou vlastně v celém světě velmi podobné. A podobné jsou i starosti žen, které zůstaly. Nedostavěné domy. Stále cizejší tváře mužů na displejích telefonů. A každodenní, neměnné povinnosti. Autorem fotografií v knize Ženy, které zůstaly je dokumentární fotograf Noel Rojo. Vychází v edici Prokletí reportéři v překladu Miroslava Zelinského.
Civilizační fórum - Výběr I.
ÚVODNÍ SLOVO MIROSLAVA BÁRTY: "V předkládaném prvním výběru mého Civilizačního Fóra naleznete třicítku vybraných textů, které považuji tím nebo oním způsobem za důležité, stále aktuální a/nebo blízko mému vidění světa nebo srdci. Výběr začíná úvahou o tom, proč se, obzvláště dnes, vyplatí studovat civilizace, proč je to důležité a proč na tom tolik záleží právě v tomto století. Poslední příspěvek popisuje osudy prvního známého lobisty světa. A mezi nimi dalších dvacet osm textů zabývajícími se různými aspekty světa, jeho minulostí, současností nebi budoucností. Upřímně řečeno, mně osobně tyto různé časové dimenze někdy splývají. Důvody pro to najdete, snad, v jednotlivých textech."
Porážka Západu. Krize ekonomiky, kultury a náboženství
S blížícím se koncem války na Ukrajině se rozpadá pletivo lží, jímž celý konflikt obepletly vlády států politického Západu, jejich média a jejich analytici. S odchodem Bidenovy administrativy, která se o vyprovokování konfliktu zasloužila více než kdokoliv jiný, se od jejího čelného představitele dozvídáme, že navzdory tomu, co tvrdila celá léta oficiální propaganda, Spojené státy ve skutečnosti nepředpokládaly, že by Ukrajina mohla zvítězit, ale že válka sloužila oslabování Ruska. Spočítali si tito stratégové, co po takovém oslabování Ruska z Ukrajiny zůstane? Buď představitel mluví pravdu, čímž se přiznává ke zločinnému cynismu, nebo lže, aby zakryl iluze, s nimiž byla tato válka rozpoutána... Záslužnou práci při rozboru západní propagandy odvedli realističtí analytici mezinárodních vztahů... Realisté nám sice umožňují pochopit ruské jednání, ale nedávají žádnou uspokojivou odpověď ohledně motivů druhé strany. Proč se politický Západ a jeho ukrajinští chráněnci vůbec do něčeho takového pustili? Proč byli ochotni ve válce pokračovat i za cenu zničení země, o níž tvrdili, že ji chrání? Při racionálním pohledu na mezinárodní politiku není záhadou jednání ruské, nýbrž západní. Realisté se nemýlí, když ve snaze o vysvětlení odkáží na sebeklam, který si Západ vytvořil o světě a své roli v něm. Nicméně takové vysvětlení postrádá hloubku, neboť nutně vede k otázce, co se to tedy se Západem děje. Jak je možné, že země, které se oprávněně považují za kolébku vědy, racionality a efektivnosti a které ovládly svět a staly se vzorem ostatním, se ve 21. století propadají do zničujícího sebeklamu?
Všude samá lež a jiné pravdy
Eufemismy, polopravdy, fake news, konspirační teorie a propaganda – všude kolem nás se rozprostírá spletitá síť lží. Mohou být nehorázné a provokativní, ale i nenápadné, leč vtíravé. Ovládají média, diskurz a veřejnou debatu. K jejich rozpoznání a zachycení pravdy je zapotřebí bystrého oka a sluchu.
Konrad Paul Liessmann ve svém díle kriticky analyzuje současnost, s odstupem, jemnou ironií a jistou nadsázkou. Zachycuje přitom mnohotvárné panorama naší společnosti a rozkrývá mozaiku jejích omylů a sebeklamů.
Liberálové a ti druzí
Kniha představuje liberalismus jako způsob nahlížení na společnost a zároveň hlubokou tradici politického myšlení. Vychází především ze současných politických diskusí v Česku a v celé střední Evropě a snaží se tyto diskuse přístupným způsobem filozoficky uchopit. Kromě vysvětlení zdrojů liberálního politického myšlení, jeho historie a současnosti se proto věnuje základním sporným tématům ve veřejném prostoru: státnímu přerozdělování bohatství, feminismu, právům homosexuálů, "cancel culture" či "woke" aktivismu. Kniha čtenářům umožňuje porozumět hodnotovým základům současné společnosti, jak je vnímají nejen liberálové, ale i jejich oponenti.
Morální panika a represe
Zneužívání boje proti antisemitismu v Německu
Křivá obvinění z antisemitismu, cancel culture a dědictví viny za holocaust – to vše podle socioložky Donatelly della Porta vytvořilo v současném Německu atmosféru represivní morální paniky, která přispívá k potlačování projevů nesouhlasu a manipulaci veřejné debaty. Po 7. říjnu 2023 tak čelilo hnutí solidarity s Palestinou a mnoho nesionistických Židů a Židovek tlaku, jaký byl v liberální demokracii donedávna jen těžko představitelný. Kniha mapuje podoby této paniky a představuje jednotlivé případy. Jakkoli je německá situace ojedinělá svou šíří i intenzitou, kultura křivých obvinění z antisemitismu a represivní morální paniky (nejen) vůči hnutí solidarity s Palestinou je rozšířeným fenoménem, jehož rozvoj můžeme pozorovat např. v Trumpových USA, a jak ukazují Ondřej Slačálek a Eva Svatoňová v doslovu k českému vydání, zapouští kořeny i v Česku.
Socioložka a politoložka Donatella della Porta se věnuje výzkumu sociálních hnutí, násilí, represe, korupce a demokracie. V současné době působí na Scuola Normale Superiore a European University Institute ve Florencii. K jejím nejvýznamnějším knihám patří Social movements, political violence, and the state: a comparative analysis of Italy and Germany (Cambridge University Press, 1995), Globalization from below: transnational activists and protest networks (University of Minnesota Press, 2006), Can Democracy Be Saved? Participation, Deliberation and Social Movements (Wiley, 2013), Social Movements in Times of Austerity. Bringing Capitalism Back into Protest Analysis (Polity Press, 2015) a La corruzione come sistema: Meccanismi, dinamiche, attori (spoluautor Alberto Vannucci, il Mulino, 2021).
Moc
Keby ste sa z ničoho nič ocitli v mocenskej pozícii, odolali by ste nutkaniu napchať si vrecká či pomstiť sa svojim nepriateľom?
Je pravda, že moc korumpuje? Rodia sa ľudia ako tyrani, alebo sa nimi stávajú? Sú defraudanti a policajti, ktorí zavraždia väzneného, výsledkom nefunkčného systému, alebo sú to jednoducho zlí ľudia? Tieto a mnohé ďalšie otázky si kladie politológ Brian Klaas, ktorý za svoju kariéru vyspovedal viac ako päťsto vplyvných osôb. Nachádzali sa medzi nimi prezidenti, povstalci, diktátori či filantropi. Zaujímalo ho teda, čo je to moc, kto ju získava a čo sa deje po jej uchopení. Je možné, že moc priťahuje istý typ ľudí a ide práve o tých, ktorí by ju nemali mať? A čo je dôležitejšie, prečo im ju my ostatní vlastne vkladáme do rúk? K zaujímavým zisteniam napríklad patrí, že výzor kandidáta ovplyvňuje naše rozhodnutie vo voľbách viac, ako si pripúšťame. Mnohí despoti sú naživo šarmantní a človek ich charizme ľahko podľahne. Niektorých ľudí, naopak, moc vôbec neláka a iných k nej zas priťahujú psychopatické impulzy. Tak či onak, zachovali by sme sa za istých okolností na ich mieste rovnako?
Z anglického originálu Corruptible (Scribner, USA 2021) preložil Peter Tkačenko.
dostupné aj ako:
Toxická feminita
Odvážná kniha o tom, jak ženám škodí představy o ženství
Není možné být ženou jen tak, bez přívlastků. Být žena znamená být nějaká žena, většinou podle kulturně a společensky narýsovaných standardů: nejdřív hodná holka, pak silná, nezávislá superwoman, potom starostlivá máma, a občas i pořádná mrcha. Všechny tyto role jsou pro ženy svazující — ale jako každá společenská role také automatické a neuvědomované, často pohodlné a někdy i výhodné. Sophia Fritz ve své brilantní knize Toxická feminita s nekompromisní a odvážnou upřímností jednotlivé role a stereotypní podoby ženství pojmenovává, rozkládá na prvočinitele a ukazuje, v čem jsou pro ženy, ale i pro muže a celou společnost zraňující a škodlivé.
Spiegel Bestseller
Společnost nevolnosti
Kniha představuje sbírku esejů známého autora, který se skrze různé literární formy (rozhovory, novinové eseje, úvahy) zamýšlí nad problémy moderní společnosti. Všímá si soudobých tendencí a trendů společnosti a upozorňuje na problémy, z nichž stěžejní vidí v tendenci vymezovat se ze světa jako společného, sdíleného prostoru a ve snaze uzavírat se do soukromých subsvětů. Jednotlivé eseje ukazují, jak se tento separační trend promítá do všech oblastí lidského života.Většina esejů zde uveřejněných vyšla ve zkrácené verzi v desetiletí 1997–2007 v Salonu, literární příloze čtvrtečního Práva. Rozhovor s Jiřím Rulfem vyšel v týdeníku Reflex, rozhovor s Barborou Osvaldovou v časopise Xantypa, esej Pohlaví rozumu ve sborníku Nové čtení světa I., který vydala Marie Chřibková. Úvahy tu vycházejí v přepracované a úplnější formě než v Salonu, kde bylo nutné je z technických důvodů zkracovat či různě upravovat. Pro druhé vydání této úspěšné knihy (2009) autor mnohé eseje znovu přepracoval. Každé další vydání autor opatřil novým textem „Místo úvodu? a díky tomu se v nejnovějším vydání může čtenář seznámit s autorovými reflexemi od prvního vydání v roce 2007 do současnosti.
Kritika politické ekonomie
Kapitál Karla Marxe je jedním z nejvlivnějších textů historie, přesto jej málokdo přečetl. Není se čemu divit: Marx v něm píše často složitým způsobem o složitých věcech. Naštěstí ale existuje stručný a čtivý Úvod do Kapitálu od předního znalce Marxova díla Michaela Heinricha, který v němčině vyšel již v 15 vydáních a stal se základním textem pro porozumění Kapitálu. Heinrich se Marxovým textem zaobírá s detailní pečlivostí, ale bez přehnané opatrnosti a úcty k marxistickým dogmatům.
Marxova kritika politické ekonomie, tedy snaha o odhalení základních principů fungování kapitalistického systému a způsobů, jakým se nám tyto principy v každodenním životě jeví, je relevantní i dnes: za zdánlivě přirozenými společenskými strukturami a procesy je specifická a často násilná historie. Číst Marxe je způsob, jak nahlédnout pod povrch.
Když se řekne anarchie
David Graeber byl jedním z nejvíce podnětných myslitelů poslední doby a zároveň byl také jedním z mála angažovaných intelektuálů, kteří se přímo zapojili do protestů a organizování sociálních hnutí. Aktivně se účastnil alterglobalizačního hnutí a později i hnutí Occupy Wall Street. Své zkušenosti aktivního anarchisty a antropologa shrnul v monumentálním díle Direct Action: An Ethnography. Graeberova angažovanost v anarchistických aktivitách vedla i k jeho více či méně nedobrovolnému exilu z americké akademie.
Ve svých dílech o zadlužení, byrokracii nebo „bullshit jobs“ nabídl jak přesvědčivou kritku fungování kapitalismu, tak i způsoby promýšlení, jak tento společenský systém překonat. Těsně před svou předčasnou smrtí v roce 2020 dokončil spolu s antropologem Davidem Wengrowem svůj magnum opus Úsvit všeho, v němž podávají zcela nový pohled na historii lidstva.
V sérii rozhovorů, které obsahuje kniha Když se řekne anarchie, Graeber mluví nejen o anarchii, ale zabývá se také vazbami mezi antropologií a anarchismem a tím, jaký význam má anarchismus v hnutí Occupy Wall Street a v hnutí Žlutých vest. Věnuje se také významu anarchistické etiky – nejen v politické oblasti, ale také v oblasti umění, lásky, sexuality a dalších. Tato kniha s úžasným humorem, vervou a erudicí nově definuje obrysy toho, co by dnes mohlo být, slovy Petra Kropotkina, „anarchistickou morálkou“.
Historická úloha státu
Knihu Historická úloha státu napsal Petr Kropotkin na samém konci 19. století, v období intenzivních sociálních a politických změn. V té době Evropa naplno zažívala rozvoj průmyslového kapitalismu, což vedlo k nerovnostem, sociálním konfliktům a vykořisťování pracujících tříd. Důležitou roli v tom všem sehrál moderní národní stát. Kropotkinův pohled na stát a společnost byl ovlivněn těmito událostmi a sám Kropotkin opakovaně zdůrazňoval, že stát a kapitalismus od sebe nemůžeme oddělovat, protože jsou to instituce, které se v průběhu dějin spolu vyvíjely, vzájemně se podporovaly a posilovaly. Podle něj jsou vzájemně propojeny – nikoli jako pouhé náhodné souběhy, ale jsou spolu spojeny vazbami příčin a následků.
Jeho kniha tak reflektuje snahu najít alternativní způsoby organizace společnosti, které by podporovaly spravedlnost a rovnost mezi lidmi. Petr Kropotkin analyzuje vývoj státní moci a její dopad na společnost. Argumentuje, že stát vytváří hierarchické struktury a centralizovanou autoritu, která často vede k potlačování individuální svobody a rozvoje. Namísto toho navrhuje, aby lidé spolupracovali na základě dobrovolné solidarity a vzájemné pomoci, což by podle něj vedlo k harmoničtější a spravedlivější společnosti. Kropotkinův pohled je zakořeněn v myšlence anarchismu, který zasazuje do socialistického hnutí, přičemž zdůrazňuje důležitost autonomie jednotlivce a odmítá nadvládu státní moci. Nabízí kritický pohled na státní instituce a představuje alternativní model společenské organizace založené na principu rovnosti, vzájemné pomoci a svobody.
Nové vydání je doplněné studií politické filosofky Ruth Kinny, která se věnuje Kropotkinově sociologii státu z hlediska transnacionálního přístupu.
Memorandum o nové ekologické třídě
Za jakých podmínek by mohla ekologie organizovat celkovou politiku kolem sebe, a nebyla jen okrajovým souborem protestních hnutí? Může aspirovat na to, aby vymezila politický horizont podobně jako v minulosti liberalismus, později socialismus, neoliberalismus a v poslední době i neliberální či neofašistické strany, které jsou na vzestupu? Co se může ekologie naučit z historie o tom, jak vznikají nová politická hnutí a jak vítězí v boji o ideje dlouho předtím, než se jejich úspěchy promítnou do stran a voleb?
Bruno Latour a Nikolaj Schultz v tomto krátkém textu sestávajícím ze sedmdesáti šesti bodů argumentují, že pokud má environmentální hnutí získat ideologickou konzistenci a autonomii, musí nabídnout politický narativ, který rozpozná, přijme a účinně představí jeho projekt z hlediska sociálního konfliktu. Politická ekologie se musí smířit s tím, že sebou přináší rozdělení. Musí poskytnout přesvědčivou kartografii konfliktů, které vytváří, a na jejím základě se pokusit definovat společný horizont kolektivního jednání. Pro reprezentaci a popis těchto konfliktů Latour a Schultz navrhují znovu použít staré pojmy „třída“ a „třídní boj“, i když naplněné novým významem v souladu s ekologickými zájmy našeho nového klimatického režimu. Prosazují myšlenku nové ekologické třídy, která se sdružuje na základě kolektivních zájmů v boji proti logice produktivismu a ochraně podmínek obyvatelnosti naší planety, a ptají se: jak může vzniknout hrdá a sebevědomá ekologická třída a podniknout účinné kroky k utváření naší společné budoucnosti?
Na ramenách obrov
Kniha sa zaoberá fenoménom hrdinu, jeho vlastnosťami, hodnotami a spôsobmi. Sleduje analýzu historického vývinu hrdinskej osobnosti od staroveku až po moderné dejiny, pričom si všíma objektívne podobnosti s dnešnými hrdinami. Hrdinu predstavuje ako hodnotový vzor, pričom identifikuje štyri základné a nasledovania hodné: vzdor a vlastná nezávislosť, odvaha podstúpiť riziko a zmeniť poznané, seba presahujúci cieľ a služba druhým.
Aj dnešná spoločnosť má svojich hrdinov, ktorí tichšie alebo hlasnejšie, v ústraní, alebo popredí, podopierajú jej krehkú stabilitu. Akí sú to ľudia? Aké príbehy napísali a prečo sú hrdinami? Aj na tieto kľúčové otázky sa snaží autor odpovedať, pričom poľahky vytvára mosty medzi viacerými vedeckými disciplínami. Uskutočnil päť rozhovorov s vybranými hrdinami: vojakom, kňazom, profesorom, lekárom a lekárkou, aby rozhovory analyzoval.
Impossible portraits of Gutta/ Nedostižné portréty Gutty
Roku 1892 do Prahy přicestovala skupina takzvany?ch dahomejsky?ch Amazonek, které měly na Střeleckém ostrově lokálnímu publiku předvádět způsoby života v africké vesnici. Součástí skupiny byla i mladá žena jménem Gutta. Ta po pár ty?dnech zemřela a z jejího pohřbu na Olšansky?ch hřbitovech se stala mezinárodní „mediální senzace“. Dva roky od pohřbu byly Guttiny ostatky vykopány a uloženy do univerzitní sbírky, jež byla později transformována do Hrdličkova muzea člověka v Praze. Zde jsou její ostatky vystaveny dodnes. Polsky? umělec Ludomir Franczak hledá v eseji „Nedostižné portréty Gutty“ zapomenuty? příběh jorubské ženy a ptá se, jak se vztahovat ke středoevropské koloniální minulosti a k násilí, které bylo pácháno na tzv. Druhy?ch. Jak eticky reprezentovat ty, kdo byli vystavováni na tehdejších „etnograficky?ch přehlídkách“, aniž bychom znovu – pouze v jiném kontextu – kapitalizovali jejich obraz? Franczak se prostřednictvím uměleckého vy?zkumu pokouší nacházet tvůrčí strategie, jejichž pomocí lze zodpovědně vyprávět příběhy těch, kdo jsou převládajícím pohledem evropsky?ch dějin opomíjeni.
In 1892, a group of so-called “Dahomey Amazons” came to Prague to demonstrate the ways of African everyday village life to a local audience on Střelecky? Island. A young woman called Gutta was part of the group. She died a few weeks later and her burial at the Olšany Cemetery became an international “media sensation.” Two years after the funeral, Gutta’s remains were exhumed and placed in the university collection, which later became the Hrdlička Museum of Man in Prague. Her remains are still on display here today. In his essay ‘Impossible Portraits of Gutta,’ Polish artist Ludomir Franczak searches for the forgotten story of the Yoruba woman and asks how to refer to the Central European colonial past and the violence perpetrated against its so-called Others. How to ethically represent those who were exhibited in the “ethnographic shows” of the era without merely re-capitalizing on their image in a different context? Through artistic research, Franczak tries to find creative strategies to responsibly share the stories of those neglected by the dominant view of European history.
Antropologie války
Kniha představuje první původní českou práci věnovanou antropologickému studiu války jako sociálního a kulturního jevu a ukazuje jeho mnohé vrstvy. V souladu s antropologickou tradicí se autor zabývá především aliterárními společnostmi. Ty odmítá chápat jako od základu buď mírumilovné, nebo válkychtivé. Kriticky se vyrovnává s dosavadními přístupy k válce a válčení a nabízí etnografické příklady společností z různých kulturních areálů. Autor se vyrovnává s fenoménem války i v rámci obecného antropologického poznání, nabízí řadu paralel k válkám v moderních společnostech, věnuje se psychicky zátěžovým situacím, které ve 20. století vedly k masové dehumanizaci lidí a jejich vraždění. Kniha zahrnuje také diskusi o povaze antropologického poznání, které bylo uplatněno jako součást strategie v různých válečných konfliktech. Autor ukazuje válku a válčení jako součást kulturního repertoáru lidstva a současně se snaží doložit, že lidstvo není svou náturou odsouzeno k válčení, ale že to zkrátka umí.
Co je antropologie?
Přední světový antropolog Thomas Hylland Eriksen představuje antropologii jako revoluční způsob přemýšlení o lidských společnostech. Kniha je perfektním vstupem do oboru nejen pro studenty, ale i pro čtenáře, kteří se s touto vědní disciplínou zatím blíže neseznámili. Eriksen poutavým způsobem nastiňuje historii antropologie a základní pojmy, jako je společnost, osoba, kultura či překlad. Přibližuje také metody terénního výzkumu a hlavní témata, jimiž se antropologové zaobírají. Eriksen v knize Co je antropologie? přesvědčivě ukazuje, proč je antropologie jednou ze základních vědních disciplín a jak se její zjištění zrcadlí v mnoha současných debatách nejen o ekologii, identitě a podstatě lidství.
Kategória literatúry sociológia a etnológia poskytuje široký výber kníh zameraných na štúdium sociálnych a etnologických javov, spoločnosti a kultúry. V tejto kategórii nájdete diela od svetových a slovenských autorov, ktoré analyzujú sociálne štruktúry, vzťahy, identitu a kultúrne procesy.
Objavte dôležité teoretické a praktické informácie o sociológii a etnológii, ktoré vám umožnia lepšie porozumieť spoločnosti a jej rôznorodosti.
K najznámejším autorom sociologickej a etnologickej literatúry patria Max Weber, Émile Durkheim, či Clifford Geertz.
