Jiří Rulf

Po autobiografickém románu a obsáhlém výboru z veršů přichází Jiří Rulf s další prací, kterou lze označit za bilanční. Komorní novela Jmenuji se Offenbach o milostném vztahu stárnoucího spisovatele k mladé ženě se odehrává na pozadí „velkých“ dějin 20. století a je současně analýzou nevalného stavu vědomí společnosti v dnešních časech. Autor si klade otázku, zda zesurovění doby je dáno stále se na povrch deroucí živočišnou podstatou člověka, kdy se z něj stává „nahá opice“, jednající jen podle svých instinktů, nebo kulturním úpadkem, který kolem sebe spatřuje. Toto hlavní téma knihy, jež se vydává ve stopách myšlení Canettiho a Lorenze, provází řada úvah o zvěcnění vztahů, odcizení, umění a poslání literatury, ale také třeba o kýči a zvonech. Novela napsaná nenápadným, strohým, ale zároveň poetickým stylem ovšem nerezignuje ani na příběh, jehož víc než překvapivé vyústění ponechává člověku naději.

Nezpochybnitelnou hodnotou je v Rulfově světě – sama poezie. V ní je, musí být něco absolutně krásného, co vyvažuje a prosvěcuje strohou pravdu smrtelného života, zápolícího o svůj přesah s diktátem časovosti, utilitárního sebezapomnění i s bolestivým, smrdutým, izolujícím, nepřekročitelným ústrojím těla. Jiří Rulf je v zásadě básníkem vzpříčených slov a zaseklých otázek, nejbližším tvarem je mu hrana (nelze si nevšimnout, jak málo má rád obloučky rýmů), tíhne k volnému verši sloužícímu významové ose básně. Přesto však na všech rovinách jeho poetiky pozorujeme zároveň neméně silné činitele protikladného rodu. Připomínkou fundamentální duality pravdy a krásy a korektivem věcnosti může být melos po paralelách, rytmu či eufonii dokonale splynuvších veršů, strof a i celých básní otevřený tah imaginace, unášející s sebou momentální přímé pojmenování téma zatím sotva blikajícího, rozpačitého, ale k záři se přesto prodírajícího světla, naplněné a prozařující milostné a příbuzenské lásky… (Z doslovu Pavla Janáčka)

Doba je těhotná kamením, ještě se to však neví. Jen pár škaredých zjevů, jimž se nadává do básníků, krákorá cosi o temnotě, která nastane, až se narodí smrt. Naštěstí jim není rozumět. V ulicích bují karneval, žezla se chopil nový lidský druh, homo ludens — napříště už za sebou děti této země nikdy nepřestanou tahat řehtacího kačera. Zrušený Bůh slyší, ale nerozumí. Lidstvo konečně našlo svou vlastní univerzální řeč: slova bez obsahu… Tak nějak lze shrnout apokalyptickou vizi, od níž se Jiří Rulf odráží ke své kruté, absolutní, do intimních hloubek těla, zakoušeného jako jedna otevřená rána, prožité při se současností. Ale pozor: ani loňská autorova novela Jmenuji se Offenbach, ani tato jeho nová, šestá řadová lyrická sbírka (a desátá básnická kniha vůbec) se apokalyptickým východiskem nevyčerpává. S básníkem lajícím dnešku to v novele nakonec dopadne o hodně jinak, než bychom čekali na počátku — a než si bohužel někteří čtenáři stihnou všimnout až do konce. Zde v lyrické knize pak Rulf proti zlu a temnotám staví soucit, lásku, vznešenost i třeba věrnost pravému tempu existence, jehož komickým symbolem se tu stává pomalu lezoucí želva. Naději, byť pozapomenutou, konečně skýtá i něco tak nepravděpodobného, jako je poezie: papír stržený vzdušným proudem až do nebes. Pavel Janáček

Autobiograficky laděný román předního českého básníka generace dnešních padesátníků.

Portréty dvanácti českých literátů (Jakub Deml, Rudolf Medek, bratři Langerové, Karel Poláček, Jan Čep, Ivan Blatný, Kamil Bednář, Jiří Kolář, Vladimír Neff, Ladislav Fuks, Tomáš Řezáč, Ivan Diviš), publikované v týdeníku Reflex v rubrice Causy, jsou neobyčejně zajímavým pohledem na některé kapitoly moderní literární historie, zastřené doposud mlčením či zkreslené letitými tabu. Tím, co je spojuje, je vpád politických událostí, které významně zasáhly život i tvorbu jednotlivých básníků a prozaiků.

Portréty dvanácti českých literátů (Jakub Deml, Rudolf Medek, bratři Langerové, Karel Poláček, Jan Čep, Ivan Blatný, Kamil Bednář, Jiří Kolář, Vladimír Neff, Ladislav Fuks, Tomáš Řezáč, Ivan Diviš), publikované v týdeníku Reflex v rubrice Causy, jsou neobyčejně zajímavým pohledem na některé kapitoly moderní literární historie, zastřené doposud mlčením či zkreslené letitými tabu. Tím, co je spojuje, je vpád politických událostí, které významně zasáhly život i tvorbu jednotlivých básníků a prozaiků.