Pavel Skopal

Filmovou pohádku Tři oříšky pro Popelku natočil Václav Vorlíček v roce 1973 podle scénáře Františka Pavlíčka. Pro vznik a následné osudy tohoto filmu jsou charakteristické především tři rysy: natáčel se v prvních letech normalizace v koprodukci s východoněmeckým studiem DEFA; už v době uvedení byl pozitivně přijat diváky i filmovou kritikou a úspěšně prodáván do zahraničí; jeho popularita během následujících desetiletí neklesala, film naopak získával v některých zemích kultovní status. Tyto specifické rysy určují témata, kterým se věnují autoři předkládaných textů: vznik filmového projektu na počátku normalizace; kulturní a politické souvislosti mezinárodní koprodukce; analýza filmového stylu a vyprávění; proměna distribuce filmu v kinech a televizi v Československu a Norsku; postupné vytváření kultovní pozice filmu u norského a německého publika; analýza kritického diskursu v československém normalizačním tisku. Studie skládají dohromady komplexní obraz příčin toho, že se Tři oříšky pro Popelku staly nejoblíbenějším vánočním snímkem hned v několika různých zemích s odlišnými tradicemi a kulturou

Kniha se věnuje kinematografii a filmové kultuře tří zemí, které tvořily z perspektivy východního bloku a především z perspektivy Sovětského svazu tzv. severní trojúhelník — šlo o státy vytvářející na severovýchodě Evropy nárazníkovou zónu mezi oběma mocenskými bloky studené války, což ovlivňovalo jak jejich vnitřní politiku, tak jejich pozici vůči Moskvě. Zdůraznění tohoto „trojúhelníku“ je pro tuto knihu příznačné — jedním z ústředních témat je totiž vztah národní kinematografie k sovětskému vzoru, respektive studium transnacionální dimenze filmové kultury východního bloku. Komparativní perspektiva knihy se ovšem snaží současně překročit horizont konceptu sovětizace coby zjednodušujícího pohledu, který implikuje efektivní jednosměrný vliv.