Martin Tomášek

Každý z nás má v sobě alespoň jednu knihu. I Martin Tomášek, který poznává svět pouze z invalidního vozíku. Narodil se ochrnutý s těžkou mozkovou obrnou, špatně mluví, může psát jen jedním prstem na tabletu s automatickým dokončováním slov a... chce se stát spisovatelem. Je to děsně těžké. A pak měl životní kliku. Viděl televizní Všechnopárty, kam si Karel Šíp pozval spisovatelku Danu Emingerovou, která převzala kurzy tvůrčího psaní od slavného romanopisce Arnošta Lustiga. Tehdy se Martin s Danou spojil... Po dvou letech vznikla drsná, kontroverzní kniha Duši nespoutáš, která přesně vyjadřuje životní heslo Dany Emingerové: Psaní dává křídla. Příběh plný naděje. Tedy toho, bez čeho naše životy nemají cenu. Kniha obsahuje Martinovy minipříběhy, výměny dopisů mezi Danou (někdy hodně přísnou učitelkou) a Martinem (někdy hodně vzpurným i obtížným žákem), jsou v ní nádherné obrázky studentů Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni i dojemné příspěvky dalších účastníků kurzů Psaní podle Lustiga.

Charakter prostoru, jenž nás obklopuje a který obýváme, vstupuje do naší mysli, promítá se do uměleckých zobrazení a stává součástí příběhů, jež vyprávíme. To zpětně ovlivňuje jak jeho individuální, tak kolektivní vnímání. Zkoumání historické dimenze tohoto jevu je zasvěcena hlavní část knihy. V teoretickém úvodu se autor zamýšlí nad smyslovou percepcí světa, podstatou literárního zobrazení prostoru a nad fenoménem literární krajiny. Z téže perspektivy pak sleduje českou literaturu „dlouhého“ devatenáctého století: přibližuje vývoj krajinopisu a s jeho pomocí rozkrývá umělcovy záměry i dobové tendence, oživuje kanonická díla (např. anonymní Rukopisy, Kollárovu Slávy dceru, Máchův Máj, Erbenovu Kytici či Zeyerův Vyšehrad) a připomíná ta, která jsme již přestali do „krajiny české literatury“ počítat, ale která se do ní díky pozoruhodné práci s literárním prostorem znovu vrací.