Václav Veber

V únoru 2008 uplyne 60 let od osudových únorových dnů roku 1948. Je to příležitost přehlédnout dosavadní bádání, jak zahraniční, tak i domácí, a pokusit se o nové pohledy z různých úhlů. Únor 1948 byl nejen výsledkem dlouhodobého záměru komunistického hnutí ovládnout definitivně poslední středoevropskou demokracii, ale také výsledkem mezinárodního vývoje směřujícího tehdy ke „studené válce“. Únorové události byly proto dlouhodobě plánovány a komunisté se na ně připravovali zejména ovládnutím bezpečnostního aparátu a masových organizací. Obrana československých demokratů, kteří své postaven ještě ztížili naivitou, omezenou výlučností a nejednotností, byla proto nedostatečná, takže na komunistický násilný převrat nedokázali účinněji reagovat. O osudu demokratického Československa tak bylo na téměř půlstoletí rozhodnuto. Autor, odborník na osobnost Stalina a stalinismus, podává nový pohled na události, v němž akcentuje prvořadou roli Moskvy, odkud také přišel povel k zahájení akce…

V Rusku a možná po celém světě mezi levicově exponovanými lidmi žije dosud mnoho lidí, kteří jsou ochotni vidět ve Stalinovi architekta socialismu, vítěze nad nacisty a tvůrce sovětského impéria. Ve skutečnosti to byl extrémní osobní tyran, despota, jakýsi superdiktátor, který měl snad jedinou dovednost: uplatnil dokonale hyperbyrokratický kontrolní systém doprovázený terorem, a to důsledně a s naprostým úspěchem. Žádný nový řád nevytvořil, hitlerovskou říši přemohli vojáci za vydatné pomoci Spojenců a impérium, o kterém se soudilo, že je navěky, je dnes většinou jen symbolem teorie a praxe totalitní tyranie.

Kniha vycházející ke vstupu ČR do Evropské unie, se zabývá historií evropské myšlenky od antiky. Vlastním jádrem je však popis integračních snah v uplynulém století, zejména však po druhé světové válce, a také fungování EU a jejích institucí.

Třetí vydání knihy Dějiny sjednocené Evropy se zabývá historií evropské myšlenky od antiky. Vlastním jádrem je však popis integračních snah v uplynulém století, zejména však po druhé světové válce, a také fungování EU a jejích institucí. Kniha je vybavena rozsáhlým obrazovým doprovodem, mnoha mapkami, schématy, grafy; závěrem též chronologickým přehledem, seznamem literatury a rejstříkem.

Kniha Třetí odboj - ČSR v letech 1948-1953 renomovaného historika Václava Vebera (autora knihy Osudové únorové dny, NLN 2008, na niž kniha navazuje) se zabývá méně známou kapitolou novodobých československých dějin. Popisuje aktivity protikomunistického odboje, který chápe jako aktivní činnost směřující k obnovení svobody a demokracie v naší zemi po únoru 1948. Obhajuje a dokládá jeho existenci a legitimitu, odmítá občasné tvrzení, že třetí odboj neexistoval a že vše řídila neviditelná ruka Státní bezpečnosti. Snaží se dovodit, že Češi i Slováci nebyli pouze pasivními oběťmi komunistického násilí, ale že se dokázali i bránit, často i se zbraní v ruce.

V Rusku a možná po celém světě mezi levicově exponovanými lidmi mnohdy přežívá chápání Stalina jako architekta socialismu, vítěze nad nacisty a tvůrce sovětského impéria. Ve skutečnosti to byl typ extrémního osobního tyrana, despoty či jakéhosi „superdiktátora“, který měl snad jedinou dovednost: uplatnil dokonale hyperbyrokratický kontrolní systém doprovázený terorem, a to důsledně a s naprostým úspěchem. Žádný nový řád nevytvořil, hitlerovskou říši přemohli vojáci za vydatné spojenecké pomoci a za těžkých ztrát, na nichž se podepsal, a impérium, o kterém se soudilo, že je na věky, bylo sice velké, ale nevyrovnané a dnes již neexistuje... Stalinův komunistický pokus o totální nadvládu nad společností byl „dočasně úspěšný“, přičemž jeho jediným smyslem byla zničující a zotročující cesta k dobytí světa. Ukázalo se, že je to zároveň mistrný nástroj k ovládání lidí, kteří jsou díky němu dokonale poslušní. Byla to také továrna na oficiální mýty, plná cynismu vůči pravdě. Vládní elita zde naprosto přesvědčivě dokázala, že ten, kdo má moc, má i pravdu. Totalita, a to nejenom bolševická, je zároveň i všestranný morální kolaps, postihne útočníky i ostatní, pronásledovatele i oběti. Zpochybňuje právní vědomí a snaží se ve vědomí lidí vytvořit díry zapomnění, v nichž se ztrácejí činy jak dobré, tak zlé. Stalinismus, a tedy i Stalin sám, naplňoval extremistické plány skupiny politických dobrodruhů či spíše zločinců, kteří aspirovali na vládu nad světem, jejímiž projevy byly mj. krádeže, masové represe, terorismus, bída, železná opona či genocida. Byl to po všech stránkách systém protidemokratický, naplněný militaristickou propagandou i skutečnou přípravou agrese a aktivitou propagandistických frází a slibů. Je pravda, že stalinismus nebyly jen věznice, popravy, lágry a vyhnanství, ale pokud se informacím o těchto činech vyhneme, nikdy celou pravdu o Stalinovi neřekneme.