José Agualusa

José Eduardo Agualusa je výraznou osobnosťou súčasnej angolskej literárnej scény a po portugalsky písanej literatúry. V pestrej mozaike príbehov čitateľom približuje dejiny Angoly prostredníctvom Ludo, ženy, ktorá sa v predvečer nezávislosti Angoly vracia do svojho bytu. Medzi múrmi starého domu prežije tridsať rokov, živí sa zeleninou a holubmi, spáli nábytok, aby sa zohriala. Okolitý svet však neustále prevniká do jej úkrytu, raz ako hlasy z rádia či rozhovory z vedľajšieho bytu, inokedy pri pohľade z okna na prenasledovaného muža alebo tajomný odkaz priviazaný k vtáčej nohe. Všeobecná teória zabúdania je podmanivý román, ktorý ľahko vtiahne do víru pohnutých ľudských osudov v čase radikálnej spoločensko-politickej zmeny.

Ludo, portugalská žena jménem Ludovica Fernandes, si jednoho dne postaví zeď oddělující její angolský byt od zbytku domu. Dále ale vyhlíží ze svého balkonu, sleduje každodenní události, naslouchá zvukům, pálí knihy, a především si příběhy zaznamenává. Živí se pěstováním zeleniny a holuby, které láká do svého bytu. Ze svého úkrytu pak třicet let pečlivě pozoruje jak osobní transformaci, tak proměnu této africké země. Provede nás podivuhodným vyprávěním, v němž smysl pro humor slouží jako protilátka k tragické a drsné angolské historii. V románu Obecná teorie zapomínání není nouze o všemožné náhody — destruktivní i magické —, které vytvářejí poetickou koláž určujících nahodilostí. Je to kniha o strachu z druhého, o absurditě rasismu, o lásce a naší schopnosti vykoupení. Dokážeme někdy čelit životu beze strachu? Nejsou naše propletené osudy spojené už moc dlouho? Přetrvá lidská dobrotivost, stojí-li tváří v tvář kolosu dějin? Tato kniha, strukturovaná do krátkých kapitol, poskytuje potřebný emotivní vhled každému, kdo touží alespoň trochu porozumět africkému pohledu na evropský kolonizační proces.

Tri krátke príbehy plné humoru a napätia od dvoch z najobľúbenejších a najznámejších autorov píšucich v portugalčine Miu Couta a Josého Eduarda Agualusu. V príbehu Terorista elegán, ktorý autori napísali spolu za jedným stolom v Mozambiku, sa stretávame s angolským odborníkom na duchov, ktorého portugalská polícia podozrieva z prípravy teroristického útoku. Prišiel som zabíjať, hovorí hlavná postava druhého príbehu Na ulici vraha pršia lásky, ktorá sa snaží vysporiadať so svojou romantickou minulosťou, a to tým najbrutálnejším spôsobom. Tretí príbeh Čierna skrinka vznikal na rôznych miestach, keď si autori medzi sebou vymieňali správy, pričom každý dopĺňal text toho druhého. Noc v bezmennom meste je ponorená do chaosu, a kým vonku na ulici počuť streľbu, v dome starej Luzinhe sa rozpletá osobná dráma jednej rodiny, ktorá sa musí vyrovnať s dávnymi tajomstvami. Azda ste už videli vtáčika zostarnúť? Keby sme vedeli lietať, ostali by sme navždy deťmi. Preklad a vydanie publikácie z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.

Félix Ventura žije v chátrající vile plné knih uprostřed angolské metropole Luandy a živí se tím, že na objednávku vyrábí lidem minulosti. Jedná se o zcela seriózní podnikání a o jeho služby je nesmírný zájem. Mezi jeho zákazníky je řada známých osobností, hlavně bohatí podnikatelé, ministři, poslanci. Ti všichni už vědí, že budoucnost si umí zajistit, ale ještě by potřebovali tu správnou minulost. Věří Félixovi, který jim s nadhledem a vtipem umí doplnit a upravit rodokmen i životní příběh tak, že v nových poměrech obstojí. Jednoho dne však Félixe vyhledá neznámý cizinec a kromě příběhu chce i nové osobní doklady. Odmítá říct, kdo skutečně je, ale nabízí mimořádně štědrou odměnu. Když Félix po dlouhém váhání nabídku přijme, vůbec netuší, na jak dobrodružnou cestu mezi různými identitami, dvojníky a sny se vydává. V příběhu, který si pohrává s tvárností paměti, různorodými identitami a překračuje tenkou hranici mezi snem a skutečností, je i mnoho narážek na nedávnou minulost i současnost Angoly, která je sama plná paradoxů. Ačkoliv je román zasazen do konkrétní doby i místa, zabývá se i velmi obecným fenoménem paměti, historické i čistě osobní. Rozvíjí myšlenku o tom, jak zrádná je osobní paměť a jak je možné člověku, ale i skupině lidí či celému národu paměť pozměnit či vnutit. Vlastně tak velmi neotřele také předjímá jedno z výrazných témat současnosti, jímž je soupeření virtuální a materiální skutečnosti v tom, jaký obraz si člověk učiní o sobě i světě, v němž žije.

Ludo, portugalská žena jménem Ludovica Fernandes, si jednoho dne postaví zeď oddělující její angolský byt od zbytku domu. Dále ale vyhlíží ze svého balkonu, sleduje každodenní události, naslouchá zvukům, pálí knihy, a především si příběhy zaznamenává. Živí se pěstováním zeleniny a holuby, které láká do svého bytu. Ze svého úkrytu pak třicet let pečlivě pozoruje jak osobní transformaci, tak proměnu této africké země. Provede nás podivuhodným vyprávěním, v němž smysl pro humor slouží jako protilátka k tragické a drsné angolské historii. V románu Obecná teorie zapomínání není nouze o všemožné náhody — destruktivní i magické —, které vytvářejí poetickou koláž určujících nahodilostí. Je to kniha o strachu z druhého, o absurditě rasismu, o lásce a naší schopnosti vykoupení. Dokážeme někdy čelit životu beze strachu? Nejsou naše propletené osudy spojené už moc dlouho? Přetrvá lidská dobrotivost, stojí-li tváří v tvář kolosu dějin? Tato kniha, strukturovaná do krátkých kapitol, poskytuje potřebný emotivní vhled každému, kdo touží alespoň trochu porozumět africkému pohledu na evropský kolonizační proces.

Gekón Eulálio je už pätnásť rokov odsúdený žiť v malom jašteričom tele. Hľadá vlhké štrbiny, chytá komáre a spomína na svoj minulý život, keď bol človekom. Spomienky a spomienky na spomienky sú jedným z kľúčových motívov Agualusovho románu. Spomienky na skutočné udalosti i spomienky klamlivé, ktoré si naša pamäť osvojí. Gekónov spolubývajúci a partner v rozhovoroch Félix Ventura si z dotvárania cudzích spomienok a cudzej minulosti vytvoril živnosť. A popritom, poznačený profesionálnou deformáciou, pretvára aj vlastné spomienky. Až do tej miery, že na konci celým jeho príbehom prenikne neodstrániteľná neistota. Na tom však nezáleží, veď to, čo je falošné, často pôsobí pravdivejšie ako skutočnosť.