Ewald Murrer

V nové sbírce Murrer zřetelně našel svou parketu v básních s epickým náběhem, ve vyprávění lyrizovaně skicovaných příběhů. Jeho dlouhé, ale i krátké básně jsou jakýmisi situačními scénáři: lyrický subjekt tyto situace „jen“ vidí a slyší a svou dikcí je destiluje do významů univerzálních. Silné přítomností „je“ si říká o čtenářovo spočinutí a hledání: jak a co bylo, jak a co bude.

Ewald Murrer, jeden z předních básníků tzv. druhé generace českého undergroundu, vydává po deseti letech novou básnickou sbírku nazvanou Tma se mne dotýkala. Rozvíjí v ní témata, s nimiž se potýká od počátků své tvorby: od nevratného plynutí času přes utkvělost okamžiku po nostalgii za nenávratně uplynulým. Jedna z básní zde zastoupených byla vybrána do sborníku Nejlepší české básně roku 2017, již sestavili Jan Šulc a Sylva Fischerová.

Když v roce 2020 získal Ewald Murrer cenu Litera za poezii, odůvodnila porota své rozhodnutí mj. tím, že se v jeho poezii potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou a že autor v tomto ohledu navazuje na poetiku melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho. Vše řečené platí i o jeho nové sbírce Hlasy ryb; oproti dřívější Murrerově tvorbě se tu však stále intenzivněji ozývá posmutnělý, stísněný tón, svíravé vědomí smrti a nebytí, vytvářející působivý kontrast s autorovým nenápadným, nevtíravým, ale o to poťouchlejším vtipem: Rybář smrt / loví v našem rybníku. // () Slyším, co jsem dříve neslyšel. / Šepot kamenů, duté zvuky převracených brázd. / Hlasy ryb, / které po deštích / z kaluží se ozývají.

"Je z říše tajemství, ze země, kde se sní s otevřenýma očima. Otevřené oči všechno vidí, co se děje ve dne, co skrývá noc, všechna přání, všechny touhy, všechny sny." Těmito slovy uvádí svou sbírku veršů pro děti český básník Michal Wernisch s tajuplným pseudonymem Ewald Murrer, který proslul kupříkladu poetickou knížkou Zápisník pana Pinkeho a sbírkami veršů pro dospělé Nouzové zastavení času či Noční četba, za níž získal cenu Magnesia litera. Zprávy tajnou řečí vycházejí jako třetí svazek v edici Poežie, věnované poezii pro děti. Knihu ilustrovala Helena Wernischová.

Když v roce 2020 získal Ewald Murrer cenu Litera za poezii, odůvodnila porota své rozhodnutí mj. tím, že se v jeho poezii „potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou“ a že autor v tomto ohledu navazuje na poetiku „melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho“. Vše řečené platí i o jeho nové sbírce Hlasy ryb; oproti dřívější Murrerově tvorbě se tu však stále intenzivněji ozývá posmutnělý, stísněný tón, svíravé vědomí smrti a nebytí, vytvářející působivý kontrast s autorovým nenápadným, nevtíravým, ale o to poťouchlejším vtipem: „Rybář smrt / loví v našem rybníku. // (…) Slyším, co jsem dříve neslyšel. / Šepot kamenů, duté zvuky převracených brázd. / Hlasy ryb, / které po deštích / z kaluží se ozývají.“

Zítra se stane všechno. Všechna vysvědčení budou zbytečná, vlak zmizí, jako by nikdy nebyl, pod zemí stejný prales jako nad zemí. Štíhlé zvíře vyplení hnízda, báseň prosvětluje, smrtka se dře. Pokaždé se počíná nějaký nový rok: začne zaříkání, začne počítání. Bude to doutnat, ale my ještě přiložíme. Na všechno bude shlížet měsíc, který churaví. Ewald Murrer vydává další básnickou sbírku omamné obrazivosti a sugestivní nálady, knihu nekonečné radostné tesknoty: Nemocný měsíc se dívá, srdce přizvukuje.

V knize Zero Gáta autor formou navazuje na básnické prózy, které publikoval v devadesátých letech minulého století. Imaginace se uvolňuje naplno, snový příběh nesmrtelného poutníka, který se jaksi mimoděk stane detektivem uprostřed Velkého případu, dosahuje parametrů surrealistické tvorby. Jak tomu u Murrera bývá, kniha se hemží pitoreskními, bizarními postavami, úhlavním nepřítelem je detektivu Gátovi škorpion Cháron, hlavním pomocníkem černý pes Titán z Oficia. Zero Gáta je jako Labyrint světa, jenom na konci neočekávejte žádný „ráj srdce“, Murrer zvolil konec konců, konec definitivní. Ale u tvořícího Murrera nemůžete brát za bernou minci vůbec nic, takže ani definitivní konec nutně nemusí bránit dalšímu pokračování děje. Nedílnou součástí díla jsou básníkovy koláže, ilustrující jednotlivé kapitoly příběhu.

Autorova nová sbírka nás zve do zvláštního světa, kde bazilišci kývají hlavami, nohy kopou do stěn, plameny planou, čadí knoty a z nebe padá kamení. Veřeje skřípou, vítr bouchá okenicemi, psi štěkají a zamyšlený Bůh tluče do kovadliny. Prostor záhadný i povědomý, jako by nás básník zval k návratu do míst, která jsme kdysi znali, ale už na ně zapomněli. Nebo jde o nějaký úplně nový světadíl? „Blízko, blizoučko už je k mostu, / za řekou jiskrnou nový je svět.“ Kdo ale ví, co je za tou vodou? Nemusí to být o nic lepší. Kdo ví, co nás tam čeká. Je tam cukr sladší? Sůl slanější, kyselejší ocet? Krásněji zpívají tam ptáci? Slunce svítí déle? Delší jsou večery? Pojďme tam a poznáme to.