Helena Veličková

Příběhy, které se mohly stát kdekoliv a kdykoliv. Tíživé situace, kdy je člověk osamělý a musí přemýšlet. Hovoří bezhlasně, zástupným posluchačem může být socha, hora, havran, nenarozené dítě. Vlastně hovoří s čímsi v duši, svědomím, instinktem, hlasem naděje nebo pomstychtivou Erinyí. Rozhovorem hledá vlastní cestu, východisko ze situace, morální rozhřešení, a jistě z něho vyjde jiný než dřív.

Cyklus povídek z 30. let čerpá ze skutečných případů Krajského soudu v Olomouci. Soudce Klepítko chce soudit nejen podle zákonů, ale touží proniknout co nejhlouběji do mnohdy podivných a skrytých pohnutek, které vedly pachatele k činu. Pomáhá mu židovský přítel - soudní grafolog Aron Weisel. Je to svérázný a trochu cynický starý mládenec, profesor na klasickém gymnáziu, vzdělaný, hloubavý a znalý nové módní vědy - hlubinné psychologie. Vycházejí najevo hluboké psychologické příčiny, proč lidé páchají zlo, co svět světem stojí. Někdy i kladné povahové rysy mohou vést k zločinu. A naopak zdánlivě beznadějné situace nesou v sobě zárodek obratu k lepšímu. V letech 1934 - 1938 se mladá Československá republika potýká s vážnými problémy: hospodářská krize, národnostní konflikty, rostoucí agrese německé páté kolony v Sudetech, smrt prezidenta Masaryka a nástup smířlivého diplomata Beneše. Otázky, které visí nad budoucností republiky, se promítají do osudu některých postav, zejména grafologa Weisela. Povídkový cyklus končí nejasnou vyhlídkou na další přežití nejen republiky, ale také československých zákonů, které pro německou menšinu v Sudetech jaksi přestávají platit, až soudní dvůr v Olomouci ztrácí půdu pod nohama. Autorka literárně zpracovala skutečné případy. Jako zkušená grafoložka využila archivní rukopisy, aby přiblížila psychologii pachatelů i obětí trochu jinak, než je obvyklé.

Román se odehrává v blíže neurčeném městě České republiky, zachváceném epidemií podivné virové nemoci. Je obzvlášť záludná, neboť zasahuje i mozek. Kdo přežije smrtící průběh nemoci, tomu mozek pracuje jinak než dosud. Uzdravený člověk mění své vidění světa. Vypravěčka příběhu Tereza Vizovská žije se svým devítiletým synem - indigovým dítětem - poněkud osaměle, neboť její manžel pracuje v Iráku jako válečný lékař v české vojenské misi. Dopisy, které Šimon píše domů ze vzdálenosti čtyř tisíc kilometrů, obsahují navenek těžko pochopitelné souvislosti s děním v onom českém či moravském městě. Tereze a jejímu synovi, kteří prodělali novou nemoc, však dávají docela dobrý smysl. Vztah poněkud odcizených manželů ovlivní třetí osoba - pan Fajst řečený Faust, jehož neobvyklý osud starého mládence a tajemné postavení ve městě se stane hybatelem dramatických událostí. Vše se děje v pravý čas a přesně tak, aby osudy čtyř osob i celého města do sebe nakonec zapadly. Krutá zkouška obyvatel města v podobě pandemie, vyžadující nevyhnutelné oběti, se postupně ukáže jako šance k zásadní proměně myšlení těch, kdo přežili. Román vznikl v době koronavirové epidemie, která v letech 2019-2020 zasáhla kromě Česka i větší část světa. Proměna postav a jejich osudů působí v podstatě realisticky, i když nechybí překvapivé prvky, tak jako „objevení černé labutě“. Filozofický podtext díla může lehce připomínat Kafkovy prózy. Zásadní rozdíl je však v autorčině podání tématu - nechybí zde optimistický nadhled ani humorné pasáže. Nade vším pak dominuje brilantní vládnutí českým jazykem.