Helena Veličková

Dvě novely, každá z jiné doby, mají společný leitmotiv: Pýcha a arogance těch, kdo si myslí, že jsou silnější než osud, a jejich neblahý konec v mořských vlnách. Krysař navazuje velmi volně na středověkou pověst o muži, jenž svou kouzelnou píšťalou uměl vyhnat krysy z měst a lidských sídel. V této novele je pojatý podstatně odlišně, než to učinil například Viktor Dyk ve slavné novele Krysař. Není tak tajemný, působí lidsky a spíš pozitivně. Má své plány a chce je uskutečnit poctivým způsobem. Lakota a přezíravost radních, kteří využili jeho služeb a poté se jej chtějí zbavit, jej nakonec donutí k akci, která zahubí celé město. Příběh zasazený do přelomu 17. a 18. století otvírá téma kolektivní viny, ale i nevyzpytatelného osudu, který táhne hříchy předků „do třetího a čtvrtého pokolení“, jak se píše v Bibli. Loď bláznů, odehrávající se koncem 19. století, rovněž navazuje na středověké téma, často malířsky zpracované, pojímá je však zcela originálně. Zobrazuje psychologii „zlaté mládeže“, která žije na účet bohatých rodičů a nemá jiné ambice než si život užít a bavit se. Plavba na lodi je vítaným dobrodružstvím, avšak nespokojenost vede k neustále se zvyšujícím požadavkům. Loď je větší a větší, ale osazenstvo a majitelé zůstávají stejní, lidsky nezralí a egoisticky bezohlední. Novela je alegorií na lidskou civilizaci, v níž se opakuje stále stejné téma - rostoucí požadavky na techniku, pohodlí a zábavnost života postupně vedou ke zkáze všeho, neboť lidem se nedostává zdravé soudnosti a pokory k zákonům přírody.

Román se odehrává v blíže neurčeném městě České republiky, zachváceném epidemií podivné virové nemoci. Je obzvlášť záludná, neboť zasahuje i mozek. Kdo přežije smrtící průběh nemoci, tomu mozek pracuje jinak než dosud. Uzdravený člověk mění své vidění světa. Vypravěčka příběhu Tereza Vizovská žije se svým devítiletým synem - indigovým dítětem - poněkud osaměle, neboť její manžel pracuje v Iráku jako válečný lékař v české vojenské misi. Dopisy, které Šimon píše domů ze vzdálenosti čtyř tisíc kilometrů, obsahují navenek těžko pochopitelné souvislosti s děním v onom českém či moravském městě. Tereze a jejímu synovi, kteří prodělali novou nemoc, však dávají docela dobrý smysl. Vztah poněkud odcizených manželů ovlivní třetí osoba - pan Fajst řečený Faust, jehož neobvyklý osud starého mládence a tajemné postavení ve městě se stane hybatelem dramatických událostí. Vše se děje v pravý čas a přesně tak, aby osudy čtyř osob i celého města do sebe nakonec zapadly. Krutá zkouška obyvatel města v podobě pandemie, vyžadující nevyhnutelné oběti, se postupně ukáže jako šance k zásadní proměně myšlení těch, kdo přežili. Román vznikl v době koronavirové epidemie, která v letech 2019-2020 zasáhla kromě Česka i větší část světa. Proměna postav a jejich osudů působí v podstatě realisticky, i když nechybí překvapivé prvky, tak jako „objevení černé labutě“. Filozofický podtext díla může lehce připomínat Kafkovy prózy. Zásadní rozdíl je však v autorčině podání tématu - nechybí zde optimistický nadhled ani humorné pasáže. Nade vším pak dominuje brilantní vládnutí českým jazykem.

Kniha zpracovává z grafologického hlediska desítky skutečně spáchaných zločinů, které se v letech 1918–1938 dostaly před Krajský soud v Olomouci. Z originálních archivních podkladů, především rukopisů zločinců, získala zkušená grafoložka zajímavé poznatky o psychologii vrahů, násilníků, lupičů, deviantů a podvodníků, ale i soudních úředníků, vězeňských dozorců a lékařů za 1. republiky. Autorka vybírala ze stovek soudních spisů a prošla obrovské množství psaného materiálu. Psací stroje v první republice nepatřily k běžné výbavě institucí, natož obyčejných lidí, téměř vše se psalo ručně. Grafologické analýzy odhalují nejskrytější detaily duševních pohnutek, které vedly ke spáchání trestných činů. Rozbor písma potvrzuje, upřesňuje a doplňuje či pozměňuje závěry, k nimž dospěli soudní vyšetřovatelé. Kniha je v české grafologické literatuře ojedinělým průnikem do hloubek lidské povahy. Potvrzuje, že člověk je tvor složitý, mnohdy nevypočitatelný a iracionální. Obor psychologie má stále co objevovat a psychologie písma je dnes patrně nejefektivnější způsob, jak proniknout do hlubin duše. Grafologie neboli psychologie písma byla za 1. republiky uznávaných oborem, pozdějšímu režimu byla spíš na obtíž. Přesto ji vždy hojně využívali kriminalisté a občas také soudci. Čtenář se v knize přesvědčí, že písmo prozradí o každém člověku mnohem víc, než lze zjistit výslechem, psychologickými testy a jinými e xplorativními metodami.

Cyklus povídek z 30. let čerpá ze skutečných případů Krajského soudu v Olomouci. Soudce Klepítko chce soudit nejen podle zákonů, ale touží proniknout co nejhlouběji do mnohdy podivných a skrytých pohnutek, které vedly pachatele k činu. Pomáhá mu židovský přítel - soudní grafolog Aron Weisel. Je to svérázný a trochu cynický starý mládenec, profesor na klasickém gymnáziu, vzdělaný, hloubavý a znalý nové módní vědy - hlubinné psychologie. Vycházejí najevo hluboké psychologické příčiny, proč lidé páchají zlo, co svět světem stojí. Někdy i kladné povahové rysy mohou vést k zločinu. A naopak zdánlivě beznadějné situace nesou v sobě zárodek obratu k lepšímu. V letech 1934 - 1938 se mladá Československá republika potýká s vážnými problémy: hospodářská krize, národnostní konflikty, rostoucí agrese německé páté kolony v Sudetech, smrt prezidenta Masaryka a nástup smířlivého diplomata Beneše. Otázky, které visí nad budoucností republiky, se promítají do osudu některých postav, zejména grafologa Weisela. Povídkový cyklus končí nejasnou vyhlídkou na další přežití nejen republiky, ale také československých zákonů, které pro německou menšinu v Sudetech jaksi přestávají platit, až soudní dvůr v Olomouci ztrácí půdu pod nohama. Autorka literárně zpracovala skutečné případy. Jako zkušená grafoložka využila archivní rukopisy, aby přiblížila psychologii pachatelů i obětí trochu jinak, než je obvyklé.