Můj Hostýn je prázdný

---

Svoji románovou prvotinu vytvořila autorka Barbora Hřebíčková na základě deníku a dopisů z rodinné pozůstalosti. Román vás provede vším podstatným, co potkalo naši zemi a její obyvatele ve dvacátém století počínaje první světovou válkou, přes první republiku a druhou válku až po období normalizace. Chvíli pohladí studentskými časy Aloise Kiliana z období předválečného Rakouska-Uherska, nechá zavzpomínat na první republiku, aby mezitím ukázal i dramatické Kilianovy osudy z obou válek nebo beznaděj padesátých a sedmdesátých let. Kniha je to nadmíru zajímavá a ačkoliv psaná deníkovým způsobem, velmi dobře čitelná a strhující.

Autorčin úvod ke knize:

Vážený čtenáři,
nejraději bych tento text nechala promlouvat sama za sebe, tak jak jsem jej nalezla a upravila. Uvědomuji si však, že jeho forma – dopisy a deníkové záznamy – vyvolává pochyby o co vlastně jde. Předkládám vám český příběh, který byl zpracován na základě pozoruhodné písemné pozůstalosti, není však opisem původních textů.
Použila jsem pohnuté a citově bohaté příběhy lidí, kteří skutečně žili a psali dopisy. Interpretovala jsem jejich myšlenky a skutky tak, abych jejich osud a jejich střety s dějinami dávaly smysl logicky i psychologicky. Nevěřím, že smysl je v událostech samých, nevěřím v dějiny spásy ať již v křesťanské, komunistické nebo modernistické podobě. Věřím jen v dějinné vztahování se k bytí. K bytí, které přistupuje, kdy chce.
O čem tedy kniha je? Alois Kilian skutečně žil v Máchově ulici v Brně, za souseda měl pana Spaziera, pana Osolsobě a pana Kocmana, bojoval v první světové válce a i další fakta z jeho života odpovídají tomu, co se doopravdy stalo. Osobní dějiny a velké dějiny se utkávaly v jeho životním příběhu a v jeho duši. Dvacáté století bylo k uzoufání. Ještě že tu byla rodina, přátelé, chemie a literatura. „Vždycky něco zbývá", zní jeho skromné resumé po každém novém převratu.
Pro mne osobně bylo velkou zkušeností zprostředkovaně prožívat období, která známe převážně z dějepisných generalizací. Například padesátá léta. Můj hrdina si začíná zastírat, jak zásadní je rozdíl mezi proklamacemi komunistické strany a jejími činy. Dnes je nám všechno jasné, ale on se nedokáže od komunistického režimu ani distancovat, ani s ním plně spolupracovat. Přestává si rozumět s dcerami, zhoršuje se mu zrak, má neurotické výpadky sluchu. Doba je nad jeho síly. Spíše než k velkomyslnému odpouštění vyzývá tento příběh ke shovívavosti k vlastním dějinám a k sobě samým. Někdy jsou tragické okolnosti skutečně nad lidské síly.

menej