Stanislav Beran strana 2 z 2

Dramatický příběh z padesátých let ve zpracování mladého českého prozaika. Co mohou mít společného protinacistický odbojář ze skupiny Tři králové, prchající při slavném útěku posledního ze Tří králů před gestapem z nuselského činžáku, sedmnáctiletý člen pražského pouličního gangu Vyšehradských jezdců, odsouzený v roce 1953 za „protistátní činnost“ do uranových dolů, a po slávě toužící básník? Snad víc než město a čas, v němž se protnuly jejich osudy. Svorníkem románu je prostor Prahy, její místa i postavy, o nichž se v žádném turistickém průvodci nedočteme. Přes temný příkrov historických událostí se Beranovi hrdinové pokoušejí nalézt alespoň trochu nestádní způsob života. Za pár doušků svobody však zaplatí krutou daň.

Dramatický příběh z padesátých let ve zpracování mladého českého prozaika Co mohou mít společného protinacistický odbojář ze skupiny Tři králové, sedmnáctiletý člen pražského pouličního gangu, odsouzený za „protistátní činnost“ do uranových dolů, a po slávě toužící básník? Snad víc než město a čas, v němž se protnuly jejich osudy. Krátce po Vítězném únoru si režim posvítil i na takzvané malé ryby. Spolu s politickou opozicí, kněžími a vojáky ze západní fronty tak končili v lágrech i bezvýznamní zlodějíčci, obdivovatelé jazzu a západní módy, v dobové propagandě nazývaní „pásci“. V červnu roku 1953 byli členové gangu Vyšehradští jezdci zatčeni a brzy se konalo soudní přelíčení. Přísné tresty měly být varováním pro ostatní prozápadně orientovanou mládež. Zveličování jejich „protistátní činnosti“ v tehdejších médiích mělo však efekt právě opačný. Vyšehradští jezdci se stali legendou, byť dnes už upadli do zapomnění. Svorníkem románu je prostor Prahy. Její místa i postavy, o kterých se v žádném turistickém průvodci nedočteme. Přes temný příkrov společenské reality se Beranovi hrdinové pokoušejí nalézt alespoň trochu nestádní způsob života. Za pár doušků svobody však zaplatí krutou daň.

Po novele Hliněné dny se Stanislav Beran vrací s porcí povídek, žánrem, ve kterém je nejsilnější Scházíme se u stolu posetého drobky příběhů lidí účtujících s minulostí i se svými neúmyslnými a často nemilovanými rolemi, s lidmi těžce zápasícími s přítomností. Je možné trávit čekání na smrt vlastního dítěte nad křížovkou? Co spatří taxikář před gymnáziem? Má tetování duši? A má ji vysloužilý komunista, který ani nedýchá strachem, že neumře smířený a v pokoji? Jsme i s těmi, kteří mají to štěstí, že ještě nemusejí litovat toho, co udělali, a bát se příštího dne. Ten může kromě obav přinést i odpuštění, protože jedním životem v této knize nic nekončí, ještě přijdou děti a děti jejich dětí… Má lidské tělo otištěné ve sněhu skutečně podobu anděla? Vejde se rybářská loď do hracího automatu? Může být srnec životu nebezpečný? A poslouchal by Louis Armstrong punk? Je tolik otázek s nesnadnou odpovědí… Duši vnímavého čtenáře však jistě mohou zasáhnout silné příběhy s přesvědčivými dialogy, příběhy, v nichž poznáváme dnešek i sami sebe. Lze konstatovat, že oblíbená poloha carverovsko-balabánovského empatického vyprávění má v Beranovi důstojného pokračovatele.

Kniha druhé poloviny století, ve kterém rozkvetlo salónní levičáctví a civilizační choroby, a také příběh svou lidských osudů, v určitých okamžicích se protínajících a poté na dlouhou dobu vzájemně ztracených, osudů, které už při letmém dotyku jako kulečníkové koule mění směr a po dalších odrazech k sobě opět nacházejí cestu. Kniha do omrzení opakující, že štěstí je nesouměřitelné a relativní a láska může mít podobu skrytou i nehezkou. Kniha o tom, že každému z nás sedí mezi ušima nebo ve vnitřnostech ďábel, který dává životu směr v danou chvíli nevhodný, a přesto se mladí úspěšní setkají s mladými neúspěšnými nad stejnou rozlitou stařeckou polévkou. Stanislav Beran se narodil v roce 1977 v Jindřichově Hradci. Vystudoval zdejší gymnázium, poté absolvoval obor český jazyk-dějepis na UJEP v Ústí nad Labem. Časopisecky publikoval v Hostu, Welesu, Psím vínu a Pandoře. Debutoval básnickou sbírkou Zlodům (Ústí nad Labem 2002). Je občasným účastníkem literárních čtení. Kromě literatury jej zajímá lezení po skálách a výpravy do hor. Žije v Jindřichově Hradci a pracuje ve farmaceutické firmě.

Nová kniha mladého autora, jehož povídková prvotina (Ažumřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa) vzbudila zaslouženoupozornost kritiky i čtenářů. Hliněné dny jsou novelou,o níž sám autor říká: „Kniha druhé poloviny století, ve kterémrozkvetlo salónní