Kateřina Bláhová

Úvahy a diskuse o tom, jak psát dějiny "po konci dějin", jak psát literární dějiny a pěstovat literární historiografii, získaly v našem prostředí na významu po roce 1989. Tyto diskuse zproblematizovaly nejen "psaní dějin literatury, ale i samotný obor literární historie. Nad úvahou, zda vůbec psát literární dějiny, však převážila snaha nalézt způsob, jak je psát, jak pěstovat literární historiografii poté, co byly v průběhu minulého století vysloveny radikální pochybnosti o možnostech objektivního poznání, o jednotě historického vývoje, i o jednotě autora a díla.

Sborník obsahuje příspěvky z 27. ročníku sympozia k problematice 19. století, pořádaného Ústavem pro českou literaturu AV ČR ve spolupráci s Archivem města Plzně ve dnech 22. – 24. února 2007 ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje. Příspěvky autorů zabývajících se všemi oblastmi kulturní historie (historiků, historiků umění, literárních historiků, hudebních vědců, etnografů ad.) zpracovávají kontakty české kultury s exotikou, literární i umělecké projevy českých cestovatelů, způsoby, jakými česká společnost vnímala vše, co přesahovalo hranici jejího běžného života, exotické prvky v architektuře a řadu dalších témat. Textovou část doplňuje obrazová příloha a německá resumé.

Kniha se programově pohybuje na pomezí literární a obecné historie a skládá se ze čtyř rozsáhlých kapitol. Všechny mají společného jmenovatele, jímž je emancipace české historiografie a literární historie, jež se od osmdesátých let 19. věku vymaňovaly z

Ústav pro českou literaturu AV ČR představuje od svého založení v roce 1947 ojedinělé vědecké centrum, které se zaměřuje na teorii a dějiny české literatury od nejstaršího období až po současnost. Současně plní funkci informačního a konzultačního střediska v oblasti literárněvědných informací. Kniha, která je věnovaná tomuto pracovišti, nepředstavuje jeho syntetické dějiny, je spíše sledem náhledů do činnosti jednotlivých útvarů, které Ústav spoluutvářely. Ústav pro českou literaturu se vždy podílel na významných a pozitivních výsledcích české literární vědy, nicméně ani existenci ÚČL nelze oddělit od velmi rozporuplného společenského kontextu, který ji formoval. Historie ÚČL je proto i kronikou proměňujících se vztahů mezi idejemi a iluzemi, totalitní politickou mocí a pragmatikou všedního dne, touhou po svobodném vědeckém bádání a rozmanitými představami o tom, co je smyslem a úkolem literární vědy. Kniha je rozdělena do dvanácti kapitol, ve kterých autoři nastiňují základní badatelské okruhy ÚČL, hlavní kolektivní projekty, mapují práci jednotlivých útvarů, představují nejvýznamnější osobnosti a klíčové momenty z dějin ÚČL. Při jejich zpracování se autoři opírali jak o řadu archivních dokumentů, tak o bohaté vzpomínky pamětníků.

Úvahy a diskuse o tom, jak psát dějiny "po konci dějin", jak psát literární dějiny a pěstovat literární historiografii, získaly v našem prostředí na významu po roce 1989. Tyto diskuse zproblematizovaly nejen "psaní dějin literatury, ale i samotný obor literární historie. Nad úvahou, zda vůbec psát literární dějiny, však převážila snaha nalézt způsob, jak je psát, jak pěstovat literární historiografii poté, co byly v průběhu minulého století vysloveny radikální pochybnosti o možnostech objektivního poznání, o jednotě historického vývoje, i o jednotě autora a díla.