Marek Brzkovský strana 2 z 2

Ačkoli byl Karel Kuttelwascher (1916–1959) za druhé světové války nejúspěšnějším českým stíhačem RAF, jeho životu se dosud věnovala jen jedna knižní monografie, původně vydaná anglicky. Tento velký dluh naší historiografie nyní splácí publikace známého českého odborníka na leteckou historii. Kniha představuje Kuttelwascherovy osudy od dětství přes službu v předválečném československém letectvu po jeho bojovou kariéru ve Francii a zejména ve Velké Británii, kde se jako specialista na noční útoky nad nepřátelskými letišti zařadil mezi největší stíhací esa. Připomenuta je i Kuttelwascherova povalečná emigrace, kterou ukončila jeho předčasná smrt v pouhých 42 letech.

O zapojení českých a slovenských letců do bojů první a druhé světové války už toho bylo napsáno mnoho. Nesrovnatelně méně je zmapována jejich účast ve střetech vedených nad územím Československa, zejména v dobách označovaných za mírové. Nápravu přináší výpravná obrazová publikace dvou českých specialistů na dějiny vojenského letectví. Všeobecně není příliš známo, že naši piloti na československém nebi poprvé bojovali už na jaře 1919 během konfliktu s Maďarskem a že na stejné hranici bylo velmi rušno také v letech 1938 a 1939. K pozapomenutým kapitolám patří i Četnické letecké hlídky, které měly od roku 1935 na starosti ochranu svrchovanosti československého vzdušného prostoru. Samostatná kapitola pojednává o bojích na Slovensku a během Ostravské operace v posledních dvou letech druhé světové války. Největší prostor je ovšem věnován období let 1948 až 1989, kdy hranice Československa představovaly linii dotyku dvou nepřátelských mocenských bloků. Naše letectvo a útvary protivzdušné obrany tak byly zapojeny do nevyhlášené války, během které si českoslovenští stíhači připsali na konto několik sestřelů jak vojenských, tak civilních strojů...

Pojem stíhací eso se zrodil ve Francii v létě roku 1915. Tehdejší noviny jím začaly označovat letce, kteří dokázali sestřelit pět a více nepřátelských letadel. Tento neoficiální, zato však velmi ceněný titul se hojně využíval za druhé světové války, kdy kult stíhacích es pěstovaly obě strany konfliktu. To už ale byly časy osamělých lovců s vlající bílou šálou definitivně pryč. Souboje probíhaly na mnohem větší vzdálenost, při vyšších rychlostech a hlavně ve větších formacích. Válka se tak stávala daleko anonymnější. O výsledku boje přesto stále rozhodovala odvaha a pilotní umění muže za řídicí pákou. Esa se rovněž stávala tučným soustem pro tehdejší válečnou propagandu. Jejich význam byl totiž mimořádný. U každé jednotky právě tito muži rozhodovali o úspěchu či neúspěchu bojových akcí a většina sestřelů byla připsána na jejich konta. Často se také stávali veliteli a mnoho z nich dosáhlo vysokých hodností. Osudy osmi pilotů, které zachycuje tato kniha, jsou často dost rozdílné. Bojovali v různých letech a na různých frontách druhé světové války. Všichni však svým nemalým dílem přispěli k porážce fašismu v tomto dosud nejstrašnějším konfliktu v historii lidstva.

Osudy šesti spojeneckých stíhacích es Druhé světové války.

Stíhací esa Luftwaffe a jejich neuvěřitelné počty sestřelů vždy vzbuzovaly údiv a často i nedůvěru. Například Erich Hartmann měl sestřelit 352 nepřátelských letounů a Gerhard Barkhorn 301. To je mnohonásobně víc, než nejlepší esa Spojenců. V prvních desetiletích po válce byla tato čísla často považována za výplod propagandistické mašinérie doktora Goebbelse. Později, když letečtí badatelé začali mapovat historii leteckých bojů druhé světové války, musel být tento názor přehodnocen. Dnes je už většinou možné porovnat záznamy obou bojujících stran. Kolik sestřelů stíhači Luftwaffe v konkrétním boji ohlásili a kolik letounů bylo na straně Spojenců skutečně zničeno či poškozeno. V naprosté většině případů jsou Němci udávaná čísla reálná a jen výjimečně se skutečnost nějak zásadně rozchází s německými záznamy. Nadsazování počtu vítězství nebylo u Luftwaffe o nic větší než u jiných letectev. Docházelo k němu hlavně v hromadných soubojích, ve kterých mnoho stíhačů střílelo na mnoho protivníků ve stejném čase a na stejném místě. To byl ale problém na obou stranách fronty. Podmínky pro oficiální potvrzení sestřelu u Luftwaffe byly v některých ohledech dokonce přísnější než u Britského Královského Letectva nebo letectva Spojených států. Důvod tak velkého počtu sestřelů u německých ,,experten“ – jak se v Německu v té době velkým esům říkalo - byl jiný. Příslušníci RAF i USAAF za druhé světové války operovali v takzvaných turnusech, daných odlétáním určitého množství bojových letů či operačních hodin. Tento turnus měl trvat řádově rok a půl a pak byl pilot stažen z fronty k odpočinku a plnění jiných, nebojových úkolů. Nebylo zdaleka pravidlem, že by pilot absolvoval další turnus. U Sovětského letectva bylo zase zvykem stahovat z fronty jednotky jako celek, a to často i na poměrně dlouhé období. Naopak pilot Luftwaffe byl po ukončení výcviku poslán k jednotce na frontu a začal létat. Zvlášť na východní frontě bylo běžné vykonávat i několik bojových letů během jediného dne. To trvalo týdny, měsíce, a pokud pilot nepadl, tak i roky. Každý měl nárok jen na několik týdnů dovolené. Jednotky byly z fronty stahovány jen výjimečně, většinou jen na dobu nezbytně nutnou na přezbrojení, nebo po období mimořádně těžkých ztrát. Většina z letců, kteří nepadli, létali nepřetržitě mnoho let, odlétali stovky bojových letů a nashromáždili tak obrovské množství zkušeností. Několik německých es dokonce překročilo hranici 1 000 bojových letů! Na začátku také těžili němečtí stíhači z technické a hlavně taktické převahy. Jak se válka přehoupla do druhé poloviny, o obě výhody přišli. Velká esa se však dokázala prosadit i tak. Dalším faktorem bylo, že hlavně v druhé polovině války vždy létali proti velké početní přesile. Takřka při každém vzletu se tak dostávali do boje a o soupeře neměli nouzi. U každé německé jednotky právě tito ,,experten“ dosáhli naprosté většiny sestřelů, kterých jednotka dosáhla.