Jakub Češka

Dvě společně vydávané monografie pojí dílo jedné z ikon francouzského strukturalismu Rolanda Barthese. Jak již jejich názvy napovídají (Zotročený mýtus, Od ideologii k fantasmatu), každý z autorů je pojednává z jiného hlediska: teorie ideologie a psychoanalýza slouží jako komplementární hledisko k dekompozici moderních mýtů a strukturalismu (jako i opačně). Rozmanité dílo Rolanda Barthese je ale také možné vyznačit setrvalým zaměřením k psaní, zápisu, rukopisu. Toto ústřední téma je také vyznačeno v aluzivním názvu kompletu (Popis jednoho zápisu). Tento název může budit dojem (patrně pouze na první pohled) drobného přeřeknutí (škobrtnutí v promluvě). Avšak i tento rys je nedílnou součástí emfatického gesta psaní.

Přestože je tvorbě Bohumila Hrabala věnována značná pozornost, knih, které kladou důraz na detailní rozbor jeho klíčových literárních děl (v předkládané knize to jsou: Obsluhoval jsem anglického krále, Hlučná samota a raná novela Jarmilka), je jako šafránu. Takto vedená analýza může napomoci vymanit Hrabala z publicistických klišé, jakými jsou hospodský vypravěč, pábitel, zapisovatel hovorů a kronikář nejrůznějších profesí. Hrabal není ani v nejmenším autentický zapisovatel života, nýbrž vášnivý spisovatel, který se snaží v obtížných podmínkách dozorované literární produkce uhájit právo na svobodu tvorby. O tom, nakolik svébytným, literárně rafinovaným a autonomním spisovatelem Bohumil Hrabal byl, svědčí také analýza lektorských posudků z času normalizace. Z ní je totiž patrné, jak je krátkozraké přehlížet tuto část Hrabalovy tvorby. Nejen že ji napsal ve svém vrcholném tvůrčím období, navíc se teprve v něm stává autentickým spisovatelem.

Kniha Falešná paměť literatury zaplňuje v obrazu české literární vědy mezeru po tom, co lze nazvat dekonstruktivním čtením. V knize, jež se už svým titulem polemicky vztahuje k převažující domácí tradici vnímání literárního díla, se předmětem neostentativní, leč důsažné kritiky stává téma domestikace literárního textu a nárok na vždy dostupnou totožnost smyslu, textu, literární postavy či autora. Jednotlivé studie jsou svým směřováním příbuzné myšlení osobností jako R. Barthes či P. de Man, aniž by měly nutkavou potřebu se teoriemi těchto autorů neustále doslovně zaštiťovat. Češkovy analýzy tak nabízejí psaní, jež je elegantní, terminologicky neotřelé, nesamozřejmé a svěží.

První komplexní pojednání tvůrčích postupů celého díla Milana Kundery Při interpretaci díla Milana Kundery bývá zvykem omezovat se pouze na románovou a zralou esejistickou tvorbu. Toto omezení vychází také z Kunderova vlastního pojetí díla, v němž dělá za ranou tvorbou (především básnickou a esejistickou) tlustou čáru. Jakub Češka oproti tomu klade důraz též na Kunderovu ranou tvorbu, bez níž nelze důsledně porozumět jeho tvorbě vrcholné. Systematicky mapuje užité umělecké prostředky, jejich autorskou konceptualizaci či vývoj. Teprve pokud přiložíme obraz raného Kunderova díla na obraz jeho zralé tvorby, rozezní se pro nás nově, plně a nečekaně.