Jiří Chodil strana 2 z 2

Věčnou slávu si Spitfiry získaly již za bitvy o Británii, po ní ale probíhal další vývoj tohoto letounu, který se dočkal snad nejvíce variant ze všech stíhaček druhé světové války. Spitfiry poháněné dvojstupňovými motory Merlin a později motory Griffon, vytvořené u firmy Supermarine Joem Smithem a jeho konstrukčním týmem, se staly více než odpovídající odpovědí na pozdější verze německých stíhaček Messerschmitt Bf 109 a Focke Wulf Fw 190. Díky svým fenomenálním výkonům zůstaly Spitfiry - jako fotoprůzkumné letouny - ve službě až do dubna 1954. Posledními verzemi Spitfirů se staly letouny Spiteful (a jeho námořní obdoba Seafang) a Seafire FR.Mk.47, typ, který britské Námořní letectvo roku 1950 nasadilo v Koreji.

Z týdnů zuřivých bojů bitvy o Británii zůstalo v paměti všech Britů navždy jedno letadlo - legendární stíhačka Supermarine Spitfire. Tato malá a elegantní stíhačka totiž představovala poslední naději na to, že se podaří zdánlivě nezastavitelné mašinérii Hitlerova Blitzkriegu přece jenom nasypat písek do soukolí. Novátorská konstrukce Reginalda Mitchella vznikla přímým vývojem ze závodních plovákových letounů, stavěných pro Schneiderův pohár - nejslavnější letecké závody dvacátých a třicátých let dvacátého století. Spitfire Mk.I poprvé vzlétl roku 1936, britské Královské letectvo ho do výzbroje zařadilo roku 1938. V letech válečných pokračoval jeho vývoj hektickým tempem. Nedílnou součástí úspěchu tohoto typu se staly motory Rolls Royce Merlin. Pokud se podařilo vyvinout výkonnější verzi této pohonné jednotky, zákonitě se zrodila i nová verze "Spitu". Ve verzi Mk.V se letoun dočkal svého vůbec největšího rozšíření a v letech 1941-1942 se stal doslova páteří britského Velitelství stíhacího letectva.

V letech druhé světové války používalo americké letectvo tento těžký bombardovací letoun k náletům na cíle v nepřítelem okupované Evropě. Dlouhé lety nad cíle a zase zpět si vyžádaly krutou daň mezi osádkami i letadly. V počátečném období nasazení těchto bombardérů navíc Spojenci disponovali jenom velmi omezeným počtem doprovodných stíhaček, jež by měly dostatečný dolet, aby mohly svazy bombardovacích letadel chránit proti německým stíhacím eskadrám. Jediným způsobem obrany tak zůstával let v těsných formacích, které se soustředěnou palbou všech zbraní palubních střelců pokoušely odehnat německé stíhače, již stále znovu a znovu usilovali proniknout touto clonou ohně a oceli k bombardérům. Celkem bylo postaveno více než 12 000 letounů nesoucích souhrnné označení Fortress. Jejich hlavním uživatelem se stala americká 8. letecká armáda, operující z Anglie, a 15. letecká armáda, která působila ve Středomoří. V omezeném počtu byly ale tyto stroje nasazeny i na Dálném východě a létalo na nich i britské Královské letectvo, jež je používalo u svých Velitelství bombardovacího i pobřežního letectva.

V letech druhé světové války používalo americké letectvo tento těžký bombardovací letoun k náletům na cíle v nepřítelem okupované Evropě. Dlouhé lety nad cíle a zase zpět si vyžádaly krutou daň mezi osádkami i letadly. V počátečném období nasazení těchto bombardérů navíc Spojenci disponovali jenom velmi omezeným počtem doprovodných stíhaček, jež by měly dostatečný dolet, aby mohly svazy bombardovacích letadel chránit proti německým stíhacím eskadrám. Jediným způsobem obrany tak zůstával let v těsných formacích, které se soustředěnou palbou všech zbraní palubních střelců pokoušely odehnat německé stíhače, již stále znovu a znovu usilovali proniknout touto clonou ohně a oceli k bombardérům. Celkem bylo postaveno více než 12 000 letounů nesoucích souhrnné označení Fortress. Jejich hlavním uživatelem se stala americká 8. letecká armáda, operující z Anglie, a 15. letecká armáda, která působila ve Středomoří. V omezeném počtu byly ale tyto stroje nasazeny i na Dálném východě a létalo na nich i britské Královské letectvo, jež je používalo u svých Velitelství bombardovacího i pobřežního letectva.