Delphine Vigan strana 3 z 3

Úspešná francúzska prozaička (1966) vo svojej knihe opäť otvára Pandorinu skrinku našej doby: starnutie vo svete nesúcom v génoch skúsenosť z globálnych katastrof, ktoré pripravili Európanov o ich ľudskú autenticitu. Hrdinkou novely je žena v zlomovej situácii: bývalá jazyková korektorka Miška stráca kontrolu nad svojím životom, ale súčasne aj nad slovami. Napriek všetkému toto niekdajšie židovské dievčatko pokračuje v celoživotnom pátraní po osobách, ktoré ju pred rokmi nezištne zachránili pred holokaustom. Chce sa im poďakovať za ich šľachetný čin, ktorým riskovali vlastné životy. Autorkino vnímanie konfúznej zložitosti miléniového sveta sa prenáša najmä do dialógov v domove pre starých postihnutých ľudí, ktoré starenka vedie s dvoma blízkymi ľuďmi. S Máriou, sirotou, ktorej sa ujala po smrti asociálnej matky, a Jérômom, logopédom usilujúcim sa zmierniť následky jej postupujúcej stareckej demencie. Práve túto situáciu autorka využije nielen na zachytenie mentálne zložitého stavu citlivej ženy na hranici života a smrti, ale aj na načrtnutie sociálnych a morálnych problémov storočia.

Děj knihy se odehrává v Paříži, popisované jako chaotické velkoměsto plné lidí, kteří se den co den potkávají a míjejí. Jednou ze dvou hlavních postav románu je Mathilde, mladá vdova a matka tří dětí, která se po tragické smrti manžela pomalu naučila znovu žít. Druhým protagonistou díla je Thibault, lékař na volné noze, který denně cestuje za svými pacienty po celé Paříži a tráví tak hodiny v dopravních zácpách. Ani Thibaultův osobní život není jednoduchý, žije s Lilou, ale vztah za moc nestojí. Ve skutečnosti je drží pohromadě pouze sexuální pouto, i když on ji bláznivě miluje. Čtenář tedy napjatě čeká, zda se tyto dva osudy v knize setkají, zda konečně oba hrdinové naleznou trochu štěstí. Oba dva totiž touží po tom samém – po někom, kdo by je mohl milovat. Samozřejmě se v rušné Paříži potkají, otázkou ale zůstává, zda se pouze neminou v davu…Čistý a přesný styl knihy dotváří vynikající atmosféru románu. Hlas vypravěče je chladný a vzdálený, jazyk díla je úsporný a popisy citů jen strohé. Stejně jako onen všední život velkoměsta a jeho obětí.

Thirteen-year-old Th o and his friend Mathis have a secret. Their teacher, H l ne, suspects something is not right with Th o and becomes obsessed with rescuing him, casting aside her professionalism to the point of no return. C cile, mother of Mathis, discovers something horrifying on her husband s computer that makes her question whether she has ever truly known him. Respectable facades are peeled away as the four stories wind tighter and tighter together, pulling into a lean and darkly gripping novel of loneliness, lies and loyalties.

Thirteen-year-old Theo and his friend Mathis have a secret. Their teacher, Helene, suspects something is not right with Theo and becomes obsessed with rescuing him, casting aside her professionalism to the point of no return. Cecile, mother of Mathis, discovers something horrifying on her husband's computer that makes her question whether she has ever truly known him. Respectable facades are peeled away as the four stories wind tighter and tighter together, pulling into a lean and darkly gripping novel of loneliness, lies and loyalties.

'Extraordinary ... The beating heart of this novel is the exquisite empathy it demonstrates ... There is a gentle magnificence at work in its pages' Irish Times 'Tender, poignant and heartfelt ... A generous novel that celebrates communication, connection and courage' Daily Mail Marie owes Michka more than she can say - but Michka is getting older, and can't look after herself any more. So Marie has moved her to a home where she'll be safe. But Michka doesn't feel any safer; she is haunted by strange figures who threaten to unearth her most secret, buried guilt, guilt that she's carried since she was a little girl. And she is losing her words - grasping more desperately day by day for what once came easily to her. Jerome is a speech therapist, dispatched to help the home's ageing population snatch and hold tight onto the speech still afforded to them. But Michka is no ordinary client. Michka has been carrying an old debt she does not know how to repay - and as her words slide out of her grasp, time is running out. Delicately wrought and darkly gripping, Gratitude is about love, loss and redemption; about what we owe one another, and the redemptive power of showing thanks.

Everyday Mathilde takes the Metro, then the commuter train to the office of a large multi-national where she works in the marketing department. Every day, the same routine, the same trains. But something happened a while ago - she dared to voice a different opinion from her moody boss, Jacques. Bit by bit she finds herself frozen out of everything, with no work to do. Thibault is a paramedic. Every day he drives to the addresses he receives from his controller. The city spares him no grief: traffic jams, elusive parking spaces, delivery trucks blocking his route. He is well aware that he may be the only human being many of the people he visits will see for the entire day and is well acquainted with the symptomatic illnesses, the major disasters, the hustle and bustle and, of course, the immense, pervading loneliness of the city. Before one day in May, Mathilde and Thibault had never met. They were just two anonymous figures in a crowd, pushed and shoved and pressured continuously by the loveless, urban world. Underground Time is a novel of quiet violence - the violence of office-bullying, the violence of the brutality of the city - in which our two characters move towards an inevitable meeting. 'Two solitary existences cross paths in this poignant chronicle, a new testimony to de Vigan's superb eloquence' Lire

Noc nic nezadrží – na první pohled „obyčejné“ vyprávění o autorčině matce je ve skutečnosti biografií, rodinnou ságou i autorčinou intimní zpovědí. Delphine de Vigan s obrovskou dávkou citu a upřímnosti vypráví životní peripetie své matky, aniž by se byť jen na okamžik uchýlila k patetickému žalozpěvu. V příběhu hlavní postavy Lucile se střídají sebevraždy, incest, nevěra, smrt a nemoc, které by jistě mnoho rodin srazily na kolena. Právě síla, s jakou toto vše autorčina rodina překonává, tvoří ústřední myšlenku románu; moc temnoty je obrovská, avšak záleží také na nás, zda a jak se jí pokusíme vzepřít. Spisovatelka totiž nepíše pouze o své rodině; hluboce osobní vzpomínky a prožitky se v jejím podání dotýkají nás všech a odhalují nakolik prostředí, ve kterém vyrůstáme, utváří naši osobnost.

Lou Bertignakové je třináct let, má IQ 160 a v hlavě mraky otázek. Pozoruje lidi, sbírá slova, provádí různé pokusy, hltá encyklopedie. Dva školní ročníky přeskočila. Ve třídě je nejmladší a nejmenší, ale dělá si největší starosti. Proč ji matka už n ikdy neobejme, proč otec předstírá dobrou náladu, proč jsou věci tak, jak jsou? Když se seznámí s osmnáctiletou bezdomovkyní No, která zdaleka nemá ani to, co má Lou střechu nad hlavou, jídlo, rodiče vezme si na svá bedra víc, než unese. A post upně zjišťuje, jak daleko má realita k reklamním billboardům z ulic a metra. S pomocí nejstaršího spolužáka ze třídy a největšího lempla, který už dvakrát propadl, zato má něžný úsměv a velké černé oči, se Lou vrhne do experimentu, který míří proti o sudu... No a já je románem o dospívání, které je podrobeno zkoušce reality. Je pohledem na svět očima předčasně zralého, naivního i jasnozřivého mladého člověka, který se nechce jen tak smířit s během věcí.

Hélene Destréeovej, bezdetnej učiteľke biológie, sa akosi nepozdáva psychický stav jej dvanásťročného žiaka Théa. Vysvitne, že chlapec dlhodobo trpí pre rozvod rodičov a tajne sa uchyľuje k alkoholu spolu so spolužiakom Mathisom. Mathisovej matke Cécile sa jej predstava usporiadanej rodiny rozpadá, keď odhalí manželovu temnú stránku. Všetci potrebujú pochopenie a pomoc, kým nie je neskoro…Román Spojenia je zdanlivo jednoduchý, no má mnoho významov. Popri príbehu o alkoholizme adolescentov tu autorka suverénne rozohráva vzťahy medzi manželmi nepostrehnuteľné voľným okom, skryté životy dospelých, traumy z detstva, genetické prepojenia, väzby medzi rodičmi a deťmi najmä po rozpade manželstva, dôsledky správania nefungujúcich rodičov na ich deti, slepotu a neochotu okolia, spoločenské predsudky a zábrany, sociálne vylúčenie v dôsledku nezamestnanosti. Majstrovsky tak obnažuje stav súčasnej spoločnosti, generujúci mnohé osobné nešťastia a tragédie.Hrdinami tejto silnej, intenzívnej i temnej knihy so svetielkom nádeje sú naši súčasníci, ľudia, akých nájdeme všade okolo seba. Príbeh svedčí o tom, že príčinou zla a tragických osudov nebývajú len vojny, prírodné katastrofy, choroby a iné, väčšinou ťažko ovplyvniteľné zásahy „zhora“, ale spôsobujú si ich ľudia sami svojou ľahostajnosťou, lenivosťou, sebectvom, slabosťou či nepochopením.

Úspešná francúzska prozaička (1966) vo svojej knihe opäť otvára Pandorinu skrinku našej doby: starnutie vo svete nesúcom v génoch skúsenosť z globálnych katastrof, ktoré pripravili Európanov o ich ľudskú autenticitu. Hrdinkou novely je žena v zlomovej situácii: bývalá jazyková korektorka Miška stráca kontrolu nad svojím životom, ale súčasne aj nad slovami. Napriek všetkému toto niekdajšie židovské dievčatko pokračuje v celoživotnom pátraní po osobách, ktoré ju pred rokmi nezištne zachránili pred holokaustom. Chce sa im poďakovať za ich šľachetný čin, ktorým riskovali vlastné životy. Autorkino vnímanie konfúznej zložitosti miléniového sveta sa prenáša najmä do dialógov v domove pre starých postihnutých ľudí, ktoré starenka vedie s dvoma blízkymi ľuďmi. S Máriou, sirotou, ktorej sa ujala po smrti asociálnej matky, a Jérômom, logopédom usilujúcim sa zmierniť následky jej postupujúcej stareckej demencie. Práve túto situáciu autorka využije nielen na zachytenie mentálne zložitého stavu citlivej ženy na hranici života a smrti, ale aj na načrtnutie sociálnych a morálnych problémov storočia.

Nový román u nás již dobře známé spisovatelky nenechá nikoho v klidu: každý z nás si v něm najde strunu, kterou už slyšel znít nebo která v něm stále zvučí temnou ozvěnou. Silná, intenzivní, temná kniha se světýlkem naděje, jejímiž hrdiny jsou naši současníci, je svědectvím o tom, že příčinou zla a tragických osudů nebývají jen války, přírodní katastrofy, nemoci a jiné, většinou těžko ovlivnitelné zásahy „shora“, ale působí si je lidé sami navzájem svou lhostejností, leností, sobectvím, slabostí či nepochopením…

Pařížské metro je svět sám o sobě, denně v něm na sebe narážejí a míjejí se statisíce navzájem si cizích lidí, jejich osudy však bývají nejednou podobné. Mathilda, mladá vdova a matka tří dětí, vstupuje do tohoto podzemního bludiště s nadějí, že potká nějakou spřízněnou duši, možná i muže svého života. Je příliš sama na své trápení, hlavně v práci, kde pomalu podléhá psychickému ponižování. Ani Thibault, terénní lékař, po rozchodu s přítelkyní neprožívá nejšťastnější období a každodenní, ne zrovna radostná rutina cest za pacienty mu nepřidává na životní energii ani optimismu. Mathilda i Thibault jsou v mraveništi desetimilionového města velmi osamělí. Oba intenzivně touží po blízkosti někoho, kdo by jim rozuměl a kdo by je miloval. Je málo pravděpodobné, že se setkají. A pokud se setkají, je pravděpodobné, že i oni se minou. Někdy je osud záležitostí vteřiny.

U nás již dobře známá a oblíbená francouzská autorka Delphine de Vigan ve svém zatím posledním díle Vděk navazuje na předchozí knihu Pouta v jakési zamýšlené volné trilogii věnované různým aspektům mezilidských vztahů. Hrdinkou jímavé, ale i humorné knihy je rezidentka domova pro seniory Michele Seldová zvaná Miška. Svérázná stařenka s duší mladého děvčete paradoxně k tomu, že pracovala jako korektorka v novinách, trpí postupující afázií, poruchou řečových schopností. Ztráta slov, která Miška nahrazuje jinými, je sice zdrojem komických efektů, ale zároveň prozrazuje leccos z její dramatické minulosti: její židovští rodiče byli deportováni a v dětství ji vychovávala cizí náhradní rodina. Miška vnímá svůj celoživotní dluh – vyjádřit těm statečným lidem svůj vděk – a cílí k tomu veškerou svou zbývající energii.

Děj knihy se odehrává v Paříži, popisované jako chaotické velkoměsto plné lidí, kteří se den co den potkávají a míjejí. Jednou ze dvou hlavních postav románu je Mathilde, mladá vdova a matka tří dětí, která se po tragické smrti manžela pomalu naučila znovu žít. Druhým protagonistou díla je Thibault, lékař na volné noze, který denně cestuje za svými pacienty po celé Paříži a tráví tak hodiny v dopravních zácpách. Ani Thibaultův osobní život není jednoduchý, žije s Lilou, ale vztah za moc nestojí. Ve skutečnosti je drží pohromadě pouze sexuální pouto, i když on ji bláznivě miluje. Čtenář tedy napjatě čeká, zda se tyto dva osudy v knize setkají, zda konečně oba hrdinové naleznou trochu štěstí. Oba dva totiž touží po tom samém – po někom, kdo by je mohl milovat. Samozřejmě se v rušné Paříži potkají, otázkou ale zůstává, zda se pouze neminou v davu…Čistý a přesný styl knihy dotváří vynikající atmosféru románu. Hlas vypravěče je chladný a vzdálený, jazyk díla je úsporný a popisy citů jen strohé. Stejně jako onen všední život velkoměsta a jeho obětí.