Alfred Musset strana 2 z 2

Nouvelles

La Confession d'un enfant du siecle

Zpověď dítěte svého věku patří k jedněm z nejpozoruhodnějších a zároveň i nejbolestnějších psychologických děl světové literatury. Ač jediný román Alfreda de Musseta, psaný v ich formě jako autobiografie, o to více v něm zaznívá hluboký mravní a bytostný otřes láskou zklamaného „dítěte“ a pád v nejzazší hlubinu autorovy duše. Ústřední postavou knihy se tak stává sám Alfred de Musset (Oktáv), jakožto dítě svého věku – s východisky a bezútěšností, jež mu nejen ve zklamání („ráně zezadu“) ale i pro život nabízí tzv.  morálka a oploštěnost jeho doby. Tento obraz nalézá čtenář nejen v úvodním opisu, ale stejně tak záhy v Oktávově příteli, v postavě mistrně vykresleného Desgenaise, v němž vládne typická polovičatost lidí každého věku: znalých to světáků povšechných poměrů, mudrců to doby, kteří byť prohlíží ubohost společenského stavu, jediné jejich východisko pozůstává v neupřímném přitakání „společenské nemoci“, její prostopášnosti, znivelování lásky; tedy poměr k člověku (ženě, muži) otesaný do pouhého užitku. Ve zklamání a s intenzivností duševních pochodů a prožitků, rozvíjí Musset nejednu vnitřní úvahu i nadčasovou kritiku společnosti, přesahující rámec samého románu. V kroužku zhýralců, tzv. smetánky doby (v níž dodnes vidí mnozí lidé naději pro své štěstí), snažil se Oktáv nalézt po slovech Desgenaise své zapomnění – avšak nachází ve výsledku jen o to větší nudu, trpkost, emoční plochost a cynismus – potlačovanou to zlost a depresi – a nakonec i svůj vlastní pád. Po vzdání se sice takto nesmyslného života, nese v sobě Oktáv již nemoc doby, plíživou zkázu vlastní, dosud uvnitř sebe sama nejen nevyléčené, ale nadto již i mravně pochroumané duše. Při návratu do rodného domu, kde umírá jeho otec, střetává se s novou láskou: Brigitou. Po krátkém čase šťastného vztahu vyplouvají však o to palčivěji na povrch bytostné a úzkostné autorovy rány jako gin vypuštěný z láhve (či jako „Desgenaise v krevním řečišti“), jež si s sebou duše, neurovnaná v sobě samé, nezrozená dosud v muže, přinesla, projikující vlastní zlo do všeho čistého a svatého. (vnitřní ženský princip duše, neosvobozený od ideje vlastní matky, který jsme archetypálně z bohyně ponížili svým životem rovnou na nevěstku). „…neboť vše, co je v nás nízké, průměrné či démonské, se bouří proti čistotě a potřebuje ji pošpinit, aby si zachránilo vlastní život.“ (cit. Simone Weil.) Román, díky Mussetově upřímnosti, postupuje v Oktávovu chorou žárlivost, psychické deptání, následované až pokusem o vraždu sebe a své milenky (Brigity), jakožto snahy, trýzní souženého, vymanit se z (ne)moci nevypuditelného démona… Předkládaný román patří i díky jednomu z nejlepších českých překladů, z pera Marie Kloučkové, k nejpoetičtějšímu vydání tohoto „věky“ nepomíjejícího díla.

Dans la Florence des Médicis le jeune Lorenzo projette en secret l'assassinat de son cousin, le tyran Alexandre. Entre cynisme et idéalisme, la figure ambiguë de celui que l'on surnomme Lorenzaccio a inspiré Musset ce chef-d'oeuvre du drame romantique.

Lorenzo de Medici se rozhodne zbavit Florencii tyrana. Aby získal jeho důvěru, podílí se na jeho krutostech, organizuje pro něj večírky, dělá mu důvěrníka a kuplíře. Z Lorenza se stává Lorenzaccio. Nasazená maska se zadírá do kůže. Prostředky se mění v cíl a ten skutečný se ztrácí v nedohlednu. Ani jeho dosažení nepřináší úlevu.

La Confession d'un enfant du siecle