Jakub Deml

Druhý díl dvojjsvazkového výboru z díla Jakuba Demla, který obsahuje texty od první knihy básní až po rukopisné texty z posledních let básníkova života.

Průzračnými, nezvykle zjihlými a pokornými meditacemi Jakuba Demla Moji přátelé, nádherným šperkem-solitérem české poezie, pokračuje řada básní v próze.

Druhý svazek pokračuje v ediční řadě Korespondence Jakuba Demla (1878 - 1961), která chce zpřístupnit některé dosud nevydané soubory básníkových dopisů. Dochovaly se jich tisíce desítkám adresátů. Potvrzují těsné spojení Demlova díla a života, ale ta ké vyvracejí představu, že vše, co zažil, vepsal do svého díla nebo že vše, co sepsal, také publikoval. Tento soubor má také zásadní význam pro poznání Demlova díla, jeho literárních i duchovních zdrojů, a pro pochopení jeho životních podmínek v době , kdy začal zveřejňovat vlastní knihy (mj. v roce 1907 Homilie a básnickou prvotinu Notantur Lumina) a zároveň se pro svou spisovatelskou i vydavatelskou práci dostával do stále ostřejších sporů s církevními nadřízenými. Spolu s básníkovými dopisy Jo sefu Ševčíkovi a s dosud nezveřejněnými dopisy Josefu Florianovi a Vladimíru Evermodu Balcárkovi a dalšími, méně početnými soubory listů tvoří korespondence s Fenclem dokumentární doprovod k Demlovým textům, jako jsou deníkové knihy Rosnička a Domů ( 1912 a 1913) či kniha dopisů Do lepších dob (1927). Dochovaný soubor Demlových dopisů Matěji Fenclovi patří - navzdory zjevné neúplnosti - v básníkově životní korespondenci k nejpočetnějším a nejsouvislejším: obsahuje 98 listů z let 1905 - 1912, Fenc lových dopisů se dochovalo 12 - šest z roku 1906, další z let 1912 - 1938 (podrobnější údaje viz přiložený soupis dopisů). Rukopisy jsou uloženy v Literárním archivu Památníku národního písemnictví a v olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě. Něko lik listů je známo jen z opisů, které vyšly ve sbornících Studia či v knize Rosnička. Po životních a profesních osudech Matěje Fencla jsme dále pátrali v archivních dokumentech (například ve farních kronikách), uložených např. v Muzeu v Uhříněvsi a v e Státním oblastním archivu Praha-východ. Z nich také čerpáme v doprovodných textech k edici.

Edice Korespondence Jakuba Demla soustřeďuje a zpřístupňuje některé rozsáhlejší soubory básníkových dopisů, jež dosud nebyly publikovány. Po prvních dvou svazcích Carissime, kde se touláte? Dopisy Jakuba Demla příteli Josefu Ševčíkovi do Babic (2010) a I tento list považujte za neúplný. Dopisy Jakuba Demla příteli Matěji Fenclovi (2011) následuje soubor shrnující jednu z nejrozsáhlejších korespondencí Jakuba Demla se sochařem Františkem Bílkem z let 1901 až 1928. Více než 350 dopisů vychází ve dvou knihách, které odděluje přestávka v letech 1906 až 1912.

Edice Korespondence Jakuba Demla soustřeďuje a zpřístupňuje některé rozsáhlejší soubory básníkových dopisů, jež dosud nebyly publikovány. Po prvních dvou svazcích Carissime, kde se touláte? Dopisy Jakuba Demla příteli Josefu Ševčíkovi do Babic (2010) a I tento list považujte za neúplný. Dopisy Jakuba Demla příteli Matěji Fenclovi (2011) následuje soubor shrnující jednu z nejrozsáhlejších korespondencí Jakuba Demla se sochařem Františkem Bílkem z let 1901 až 1928. Více než 350 dopisů vychází ve dvou knihách, které odděluje přestávka v letech 1906 až 1912.

První svazek obsahuje čtyři knihy Demlových raných textů – z doby, kdy byl na jedné straně uchvácen literárním světem Otokara Březiny a výtvarným světem Františka Bílka, a na druhé straně vypjatým katolickým apokalyptismem Josefa Floriana: Slovo k Otčenáši Františka Bílka – cyklus meditací k Bílkovým grafickým listům (1904); kniha, která ukazuje Demlovy literární počátky v duchu symbolismu. Homilie – soubor kázání, pronesených při různých příležitostech v prvních letech Demlova kněžského působení; kniha téměř zapomenutá, v níž se však už zrcadlí všechna Demlova životní témata (1907). Notantur lumina – kniha básní a básní v próze, později doplněných o prozaické úvody a vydaných pak nově pod názvem První světla; kniha, kterou si Deml vysloužil na celý život titul „básník“ (1907). Do lepších dob – texty bojovné a publicistické, lámající kopí za radikální katolicismus v pojetí Florianovy Staré Říše, publikované ve staroříšských sbornících (1906–1910) a po létech pak znovu vydané společně pod názvem Do lepších dob. Svazek dále obsahuje oddíl Epilegomena, ve kterém jsou otištěny texty z téhož období, vydané časopisecky nebo dochované pouze v rukopisech. Svazek doprovází ediční poznámka, překlady všech cizojazyčných pasáží, vysvětlivky reálií, jmenný rejstřík, reprodukce obálek původních vydání a Bílkových výtvarných listů, k nimž se vztahují meditace první knihy.

Překlady tvoří integrální část Demlova díla. Deml si vybíral autory blízké svému vidění katolicismu, především latinské a německé mystiky. Přeložené texty natolik volně prokládal vlastními komentáři, že lze mluvit nejen o „překladech mystiků“, ale i o „mystických překladech“. Svazek zahrnuje překlady z raného období, z let 1902–1916, vydané knižně, ve sbornících Staré Říše (a částečně znovu ve sborníku Audiatur et altera pars) nebo časopisecky: dekrety papežů Pia IX. a Pia X.; polemiku starokřesťanského klasika Cypriána z Karthága; mystické úvahy a vize Hildegardy z Bingenu, Mechtildy z Hackebornu, Mistra Eckharta, Vincence Ferrerského či Anny Kateřiny Emmerichové; hagiografické spisy Život svaté Dympny, Život Ruysbroecka Podivuhodného a Život A. K. Emmerichové; mysticko-erotickou poému Slavík svatého Bonaventury; básně a prózy novodobých spirituálních autorů R. M. Rilka, Johannese Jorgensena a dalších. Svazek doprovází studie M. C. Putny o dějinách a kulturních kontextech Demlova překládání, dále ediční poznámka, překlady cizojazyčných pasáží, vysvětlivky reálií, jmenný rejstřík a reprodukce obálek původních vydání.

Po několika sešitech řady Knihy a exegeze vydával Florian knižní a sborníkovou edici Studium (1904–1911), na níž se jako překladatel, autor, redaktor i organizátor od počátku výrazně podílel Jakub Deml. Zpřístupňovali zde podstatné papežské dokumenty Pia X., svědectví o lasalettském zjevení, díla středověkých mystiků i soudobých světových, především francouzských spisovatelů a náboženských myslitelů. Kolem edice se postupně soustředil okruh čtenářů, podporovatelů a spolupracovníků – kněží, spisovatelů, překladatelů či výtvarníků. Studium v mnohém oponovalo představitelům brněnské diecéze. Po zákazu Studia a rozchodu s Demlem Florian v roce 1911 nakrátko přemístil vydavatelství do Velké a Osvětiman, roku 1913 se natrvalo usadil ve Staré Říši. Od roku 1912 vydával se spolupracovníky knižnice Dobré dílo a Kurs, edici a sborníky Nova et Vetera, od roku 1926 sborník Archy. Tyto i další staroříšské publikace objevily mnoho českých či zahraničních myslitelů, spisovatelů a výtvarníků, vytvořily svébytnou kulturní enklávu a inspirují nekonformní české umělce i vydavatele dodnes.

F. X. Šalda (1867–1937) i Jakub Deml (1878–1961) patří z dnešního pohledu mezi nejvýznamnější postavy české literatury první poloviny 20. století – v době jejich seznámení však byl Šalda osobností vnímanou jako „centrální“, Deml „okrajovou“. Oba vytvořili rozsáhlé, žánrově pestré dílo. Oba iniciovali i komentovali práci mnoha dalších tvůrců a komunikovali s nimi. Zároveň byli solitérními a bojovnými osobnostmi, které vedly nebo vyvolávaly ostré polemiky. Svazek jejich vzájemné korespondence Pozorné srdce soustřeďuje a zpřístupňuje dopisy, dedikace, básnické či kritické texty i jiné dokumenty svědčící o vřelém, komplikovaném a nejednoznačném vztahu dvou přátel. Vzájemné listy umožňují prohloubit pohled na genezi jejich děl, na ohlas jejich tvorby i na některé obecnější otázky české kultury. Připojený literárněhistorický komentář mapuje vztah Jakuba Demla a F. X. Šaldy od raného období před prvním osobním setkáním (z této doby jsou dochovány doklady o Demlově čtení Šaldových textů, případně o jejich reflexi v rozhovorech s básníkem Otokarem Březinou) přes další nepřímé doklady o jejich přátelství v korespondencích s jinými osobami až po období odcizení po publikaci Demlova Mého svědectví o Otokaru Březinovi (1931), následnou polemiku, ale i Demlovy návraty ke starým textům věnovaným příteli Šaldovi v dobách největšího přátelství. Komentář také doplňuje některá bílá místa korespondence, zejména dramatické okolnosti vydání Demlovy deníkové knihy Pro budoucí poutníky a poutnice (1913) a básníkova tragického vztahu s přítelkyní a mecenáškou Eliškou Wiesenbergerovou (1868–1918), v němž Šalda hrál roli nezištného přítele a ochránce. Kniha je opatřena obsáhlým edičním aparátem: soupisem zkratek, vysvětlivkami, které obsahují bližší údaje ke zmiňovaným uměleckým dílům, publikacím či institucím, ozřejmují původ citátů a vysvětlují nezbytné souvislosti, dále jmenným rejstříkem, jenž uvádí základní biografické údaje o zmiňovaných osobách, rozsáhlou ediční poznámkou a podrobným soupisem dopisů i dostupných variant a přetisků.