Vilém Flusser

Dílo Od subjektu k projektu zachycuje Flusserovo uvažování z posledního období jeho tvorby. Také z tohoto důvodu se jedná o vrcholné formulování jeho celoživotního tématu, kterým je hledání východiska z civilizační krize. Autor z rozličných hledisek sleduje jednotlivé kroky novověkého rozpouštění subjektu i objektu. Moderní člověk ztrácí jakoukoliv oporu v něčem uchopitelném, což dle Flussera může ospravedlňovat pocit dějinné katastrofy. Proti tomuto pochopitelnému stanovisku však vykřesává jiskru naděje, kterou spojuje s projektováním. Tato naděje však nemůže zapřít svou křehkost, kterou doprovází nejednoznačnost Flusserova smyslu pro ironii.

Ve své knižní prvotině (Língua e realidade, 1963) Vilém Flusser naznačuje cestu k vytvoření jakési celostné filosofie jazyka. Vychází z hypotézy o totožnosti struktury světa a struktury jazyka: skutečnost, definovaná jako souhrn všeho, co jsme s to uchopit a pochopit, je totožná s celkem jazyka, který nám toto chápání umožňuje. Jinak řečeno: není skutečnosti mimo jazyk. Právě díky jazyku a skrze jazyk se chaos „syrových dat“ – pocitů, smyslových vjemů a neartikulovaných prožitků – proměňuje v uspořádaný svět (kosmos), ve skutečnost, kterou lze poznávat, ovládat a přetvářet. Tuto hypotézu se autor snaží systematicky prošetřit a rozvinout všechny její implikace. Kniha, míněná jako příspěvek k navázání rozhovoru mezi filosofií vycházející z logické analýzy jazyka a filosofií existenciální, předznamenala celou řadu Flusserových prací věnovaných fenomenologii jazykové komunikace. České vydání představuje vůbec první pokus o její přeložení do jiného jazyka. Přeložil Karel Palek.

Po dovršení sedmdesátého roku svého života nabyl Vilém Flusser dojmu, že dosáhl zralosti, jež ho opravňuje k tomu, aby sepsal to, co sám nazývá sumou. Tehdy ještě netušil, že tato suma se podivnou souhrou okolností stane i jeho nedokončenou filosofickou závětí. Kdo se však začte do díla Lidská geneze, byť by se jednalo o svátečního návštěvníka Flusserových textů, po chvíli zjistí, že se ocitl v myšlenkové krajině, které vévodí svěžest a originalita výpovědi. Dílo Lidská geneze sice zůstalo nedokončeno, ale i z toho, co se zachovalo, je zřejmé, že se rozhodně nejedná o žádný souhrn Flusserova myšlení. Snaha dostat se až za slova, která mnohdy matou a odvádějí od toho podstatného, získává nový myšlenkový terén. Flusserův svérázný smysl pro ironii a nadsázku obléká slova do překvapivých kostýmů tak, aby vyhovovala jeho odhalování jednotlivých kroků geneze člověka. Slova, jakými jsou například upřímnost a povstání, se tak ocitají v kontextu, v jakém bychom je stěží očekávali. Přestože jsme dle Flussera uprostřed kulturní krize, je text, jenž hodlá poodhalovat pozapomenuté kořeny lidské existence, zároveň výzvou ke smíchu, protože ochota brát některé skutečnosti vážně může být příčinou čehosi tak překvapivého, že čtenáři nic jiného než úsměv nezbyde. Že se mnohdy bude jednat o smích, který až zamrazí, není třeba ani svátečnímu čtenáři Flusserových textů připomínat.