Max Frisch strana 2 z 2

Literatur verstehen leicht gemacht! Sie möchten sich auf das Abitur, eine Klausur oder ein Referat zu einem literarischen Werk vorbereiten? Ihre Zeit ist knapp bemessen? Mit Königs Erläuterungen erhalten Sie eine Lektürehilfe, mit der Sie sich optimal vorbereiten können. Die Reihe "Königs Erläuterungen und Materialien" umfasst über 190 Bände, von antiken über klassischen bis hin zu zeitgenössischen modernen Werken, allesamt wichtige Schullektüren und Schlüsselwerke. Königs Erläuterungen bieten Band für Band verlässliche, verständlich und prägnant geschriebene Lernhilfen für Schüler und weiterführende Informationsquellen für Lehrer und andere Interessierte. - Der inhaltliche Aufbau der Bände ist klar und folgerichtig - Die Texte sind verständlich verfasst - Die Gestaltung ist übersichtlich, was Ihnen ein schnelles Zurechtfinden ermöglicht - Die Inhalte erheben literaturwissenschaftlichen Anspruch Von Adiga bis Zweig - die umfangreichste Sammlung von Interpretationen in deutscher Sprache!

Das Hörspiel Herr Biedermann und die Brandstifter inszeniert die Geschichte eines Kleinbürgers, der die Brandstifter in sein Haus läßt, um von ihnen - verzweifelte Hoffnung opportunistischer Bonhomie - verschont zu werden. In der verwickelten Konspiration von Spießern und Gangstern wird eine Geisteshaltung entlarvt, die zur Urgeschichte des Totalitären gehört.

Der junge Jonas und sein Großvater, ein Armeeveteran, debattieren über Zweck und Unsinn unserer heutigen Verteidigungspolitik. Dieses Gespräch zwischen den Generationen erweist sich als ein Nachdenken über die Friedensfähigkeit unserer Gesellschaften.

Thematisiert werden Probleme wie das Verhältnis von Mundart und Schriftsprache, die Leitmotivtechnik in Frischs Dramen, das Tagebuch als Idee und Strukturprinzip, die Rolle der Frau. Daran schließen Einzelbeiträge zu allen größeren Werken. Eine kommentierte Auswahlbibliographie vermittelt eine detailliere Stellung der breiten Rezeption von Frischs OEuvre.

Triptychon besteht aus drei Bildern, die nicht Stationen einer dramatischen Handlung sind, sondern drei szenische Aspekte zum Thema geben. Das erste: unsere gesellschaftliche Verlegenheit beim Ableben eines Menschen. Das zweite: die Toten unter sich, ihre langsam versiegenden Gespräche am Styx, wo es die Ewigkeit des Gewesenen, aber keine Erwartung gibt. Das dritte: der Lebende in der unlösbaren Beziehung zum toten Partner, der, was immer der Lebende tue, nicht umzudenken vermag.

"In 'Biedermann und die Brandstifter' hat Max Frisch den Kern des Verderbens von Person und Gemeinschaft freigelegt: die verdorbene Sprache. Biedermann und seine Frau unterliegen gegen die Brandstifter, weil, was sie sagen, nicht gemeint ist. Ihre Sprache dient nicht der Darstellung, sondern der Vorstellung." (Werner Weber).

Na příběhu inženýra Fabera zobrazuje autor nejen jednotlivý lidský osud, ale obecně i problém vzájemného vztahu člověka a techniky.

Mladý učitel a poručík v záloze, zasnoubený, s dobrou vyhlídkou do života, se ocitl na pokraji zoufalství jen proto, že dosud nic výjimečného nevykonal. Aby si zasloužil své místo na světě, hodlá vykonat „čin hodný muže“ alespoň nebezpečným horským výstupem. „Čin, nebo smrt“ tu není patetické gesto, ale urputná touha najít odpověď na otázku po smyslu bytí. Otázky, které zmítají duší mladého muže, mohou svádět ke zlehčování nebo k ironizování, avšak jsou to otázky po žebříčku hodnot, po hodnotách mravních, duchovních a přízemních lidských cílů.Odpověď z ticha je druhou Frischovou knihou a silně reflektuje autorovo osobní tápání. Autor se po jejím napsání rozhodl zcela skoncovat s literárním psaním, veškeré rukopisy spálil a začal se věnovat architektuře. Ke psaní se vrátil až během služby v armádě. Tuto prózu, jako jedinou, nezařadil do souborného vydání svých spisů (1976). Byla vydavatelem uvolněna až po sedmdesáti letech od původního vydání.

Deník 1966–1971 navazuje na předchozí Frischův Deník. Deníkové zápisky, ať už to jsou skici k budoucí povídce nebo glosy ke zprávám, různé fikce či analýzy, smyšlené výslechy, dotazníky či příručka pro seniory, cestovní zprávy anebo vzpomínky, to vše zachycuje dobu a jednotlivé situace oné doby. Deník vypovídá o moci a bezmoci nikoli jenom spisovatelů. O úloze lidí, kteří se spokojí s tím, že „ve srovnání s druhými jsou bez viny“. Max Frisch píše deník své doby a odkrývá vinu nevinných.

Deník 1966–1971 navazuje na předchozí Frischův Deník. Deníkové zápisky, ať už to jsou skici k budoucí povídce nebo glosy ke zprávám, různé fikce či analýzy, smyšlené výslechy, dotazníky či příručka pro seniory, cestovní zprávy anebo vzpomínky, to vše zachycuje dobu a jednotlivé situace oné doby. Deník vypovídá o moci a bezmoci nikoli jenom spisovatelů. O úloze lidí, kteří se spokojí s tím, že „ve srovnání s druhými jsou bez viny“. Max Frisch píše deník své doby a odkrývá vinu nevinných.

Denníky Maxa Frischa z rokov 1946 - 1949 možno čítať ako fragment spisovateľovej autobiografie aj ako zápisky reportážneho charakteru z povojnovej Prahy, Viedne, Varšavy, Frankfurtu a Berlína. Výrazne literárne, ba až poetické pasáže sa v texte prelínajú s vecno-realistickými, s opismi hrôzostrašných scenérií a bizarných zážitkov. V jeho denníku nachádzame pestrú mozaiku postáv a postavičiek, sám Frisch hovorí o "pralese osudov", ktorým sa prediera. Je dobrý pozorovateľ a uvedomuje si rozsah morálnej katastrofy, ktorú spôsobila vojna. Odmieta myslieť v kategóriách ako je vina a pokánie a odmieta aj myšlienku kolektívnej viny, ktorá bola v tých časoch pomerne rozšírená. Dospieva k presvedčeniu, že ani kultúra a vzdelanie nie sú zárukou opakovania podobných vecí a že tomu možno zabrániť, len ak sa na ne nezabudne. Niektorí literárni vedci radia Frischove denníky k najdôležitejším dielam švajčiarskej literatúry 20. storočia. O autorovi Švajčiarsky spisovateľ, dramatik a publicista skúmal vo svojom diele charakter identity človeka, jeho individualitu a zodpovednosť, ktorú so sebou prináša. Narodil sa v roku 1911 v Zürichu do rodiny, ktorá patrila k strednej triede. Po smrti otca bol prinútený prerušiť štúdium germanistiky a začal pracovať ako novinár, aby uživil seba i svoju matku. Po nie veľmi úspešných literárnych pokusoch sa v roku 1937 rozhodol, že prestane tvoriť a opäť začal študovať - tentoraz architektúru. O niekoľko rokov svoj sľub porušil a v tvorbe pokračoval, neskôr sa venoval takmer výlučne len písaniu. Maxa Frischa preslávili jeho romány Stiller, Homo Faber a Volajte ma Gantenbein, známy je však aj vďaka svojim divadelným hrám, ktoré uvádzajú divadlá do dnešného dňa. Vo svojom diele odsudzuje prejavy totalitarizmu a zameriava sa na súčasného človeka a na to, ako jeho život mení a ovplyvňuje moderná spoločnosť. Považuje sa za jedného z najdôležitejších predstaviteľov švajčiarskej literatúry 20. storočia. Max Frisch zomrel v roku 1991, len pár sto metrov od domu, v ktorom sa narodil. Nechcel žiaden hrob, želal si, aby jeho popol "niekde" rozsypali.

Bei der Einreise in die Schweiz wird Mr. White festgenommen, weil er für die Grenzpolizei mit dem verschwundenen Bildhauer Anatol Ludwig Stiller identisch ist. Frühere Freunde, sein Bruder, seine Frau Julika und der Staatsanwalt bestätigen in Aussagen und gemeinsamen Erinnerungen diesen Verdacht. Die Aufzeichnungen des Mr. White in der Untersuchungshaft aber wehren sich gegen diese Festlegung mit der Behauptung: »Ich bin nicht Stiller!« In immer neuen Erzählungen will er dieser Fixierung entgehen, weil ihm diese Identität fragwürdig geworden ist und weil er sich die Freiheit der Wahl, ein anderer zu sein, erhalten will. - »Das Ich wird eine Behauptung der Welt, der man eine Gegenbehauptung, ein Nicht-Ich entgegenstellt. Anders gesagt: an Stelle des Ichs tritt ein fingiertes Ich, und das Ich wird ein Objekt. Romantechnisch gesehen: das Ich wird ein Kriminalfall. Einfacher ausgedrückt: Frisch hat sich durch diese Form, die gleichzeitig Handlung, gleichzeitig Problematik ist, in einen anderen verwandelt, der nun erzählt, nicht von Stiller zuerst, sondern von sich, von White eben, für den Stiller der andere ist, für den er sich nun zu interessieren beginnt und dem er nachforscht, weil man doch ständig behauptet, er sei mit ihm identisch. Gerade durch diese Romanform wird so Selbstdarstellung möglich, gesetzt -, der Leser mache auch mit, spiele mit. Ohne Mitmachen ist der Stiller weder zu lesen noch zu begreifen.« Friedrich Dürrenmatt