Adam Hnojil

Pomníky Františka I. a maršála Radeckého jako monumentální symboly vždy provokovaly. Symbolická hodnota nabývala v různých obdobích českých dějin odlišný smysl a není proto divné, že kulturní rasismus Československé republiky v roce 1919 smetl z piedestal

Publikace je pokusem o hlubší sondu do vztahů mezi německým a českým uměním v období od konce 19. století do třicátých let 20. století. Mapováním mezer v prostředí diskontinuitního vývoje umění moderny a avantgardy, ale také solitérních projevů rozmanité stylové i obsahové povahy, se pokoušíme hledat odpověď na otázky, v čem skutečně spočíval tradiční a v čem avantgardní koncept kultury střední Evropy. Zda údajná stylová nesmiřitelnost obou těchto tendencí pocházela z vnitřní podstaty věci nebo zda se neformovala uměle, pod tlakem sublimovaných problémů etnických minorit v prostředí stále více se diferencující česko-německo-židovské společnosti tehdejších Čech a Moravy. Konec století je předveden v záměrně rozostřené atmosféře dekadence, symbolismu a secese /F. Kupka, V. Preissig, L. Marold, F. Kobliha, J. Konůpek, F. Gellner aj./. Proti tomu se odvíjí příběh česko-německé a židovské umělecké enklávy určované nejen domácím prostředím /A. Brömse, W. Hablik, E. von Kahler, G. Kars, M. Kopf, E. Orlik/, ale i kosmopolitními zkušenostmi. Vedle toho kniha reflektuje a funkčně do příběhu zapojuje v rámcových ukázkách práce výrazných jmen evropsky etablované scény /G. Klimt, E. Munch, Al. Kubin, M. Klinger, K. Kollwitz, O. Mueller, J. Pascin/. Výpravná, reprezentativní publikace vychází souběžně v české a německé jazykové mutaci.

Marie Preclíková (1949) patří k svébytným nadčasovým tvůrcům s rozpoznatelným výtvarným rukopisem plným obrazové vynalézavosti. Ačkoliv celý život vystavuje své obrazy, je veřejnosti paradoxně známa především vědeckými ilustracemi zvířat pro encyklopedie, které byly s úspěchem publikovány rovněž v Německu, Nizozemsku, Španělsku, Itálii či Francii. Vlastní jádro její tvorby však tvoří osobité snové portréty různých bytostí a romantické imaginativní krajiny. Jeden kritik napsal „přírodní zákoutí střídají tváře lidí plné tajemného děsu, kterých by se možná báli i malíři Goya a Bosch. Tak nějak asi vypadají odsouzenci z Danteho Pekla.“ V knize je otištěn také dopis autorce od významného historika umění Jaromíra Neumanna, oceňujícího obrazy, v nichž splývá vidění a halucinace v jeden celek.

Jaroslav Valečka je absolventem ateliéru Jiřího Sopka na pražské akademii výtvarného umění a na scéně se pohybuje od poloviny devadesátých let 20. století. Během své pětadvacetileté činnosti si vytvořil poutavý umělecký styl, pro nějž čerpá podněty z jemu blízkých severočeských Sudet, které jsou pro něj panoptikem a jež transformuje svojí imaginací. Záměrně pracuje s literárním obsahem a nadsázkou. Programově se navrací k nízkým formám kultury, které byly s nástupem postmoderny rehabilitovány. Za svoji dosavadní kariéru je autorem četných úspěšných výstav jak v zahraničí, tak v Čechách (například Špálova galerie v Praze, Alšova jihočeská galerie). Kniha, v níž je výběrově zastoupena tvorba z posledních deseti let, navazuje na předchozí úspěšnou monografii Edwarda Lucie-Smithe z roku 2015 a mapuje tak Valečkovu tvorbu z posledních let. Vedle přátel z řad britských stuckistů (Paul Harvey, Charles Thomson) přispěli do této publikace Markéta Hornerová, Rea Michalová, Jolana Pastor, Edward Lucie-Smith, Zuzana Štěpanovičová, Kateřina Tučková, Martina Vítková a Radek Wohlmuth. Pro čtenáře může být zajímavá i biografie samotného umělce, v níž píše o svém životě.