Guzel Jachina

Ve svém zatím posledním románu líčí tatarská spisovatelka záchranu dětí z povolžské Kazaně stižené hladomorem. Píše se však rok 1923 a vlaku, který má děti dopravit do vzdáleného Samarkandu, chybí všechno včetně jídla. Píše se rok 1923, v Rusku definitivně zvítězili bolševici a lepší zítřky. O kolik lepší ty zítřky jsou, se na vlastní kůži může přesvědčit pět set dětí od dvou do dvanácti let z kazaňských dětských domovů a útulků, které by následkem hladomoru v Povolží pravděpodobně zemřely hlady. „Pole bez ozimu. Chlévy bez zvířat. Sýpky bez jídla. Nemocnice, kde se neléčí. Školy, kde se neučí…“ Bolševické úřady sice vypraví vlak, který má děti odvézt do tisíce kilometrů vzdáleného Samarkandu, chybí mu ale vhodné vagony, palivo, odborný personál, hračky, kterými by se děti zabavily, a hlavně jídlo. Velitelem vlaku je mladý frontový voják Dějev, členkou posádky je i odhodlaná a rázná komisařka Bílá. Dějev a lékař Bug se snaží na každé zastávce získat pro děti potravu. Marně. Vlaky naložené jídlem nejsou určené pro hladovějící děti. Ale ti dva se nikdy nevzdají… Bílá s Dějevem nakonec vlak do Samarkandu doprovodí, ale po tom, co zažili na cestě, už nikdy nebudou stejní jako dřív. Nezkrácená verze na 2 mp3 CD | Celková délka 19 hodin 55 minut Čte Lukáš Hlavica

Píše se rok 1923, v Rusku definitivně zvítězili bolševici a lepší zítřky. O kolik lepší ty zítřky jsou, se na vlastní kůži může přesvědčit pět set dětí od dvou do dvanácti let z kazaňských dětských domovů a útulků, které by následkem hladomoru v Povolží pravděpodobně zemřely hlady. „Pole bez ozimu. Chlévy bez zvířat.

Audiokniha Děti Volhy, kterou napsal Guzel Jachina. Osudy povolžských Němců koncentrované v příběhu venkovského učitele němčiny, s nímž od roku 1916 do roku 1946 prožijeme třicet hladových, krvavých, revolučních, a přesto nesmírně zajímavých let.

Do Ruska přišli na pozvání carevny Kateřiny Veliké němečtí kolonisté, kteří se usadili u řeky Volhy, věnovali se zemědělství, a přestože žili téměř v kazašských stepích, uchovali si vlastní jazyk a kulturu. Po vzniku SSSR vznikla Autonomní sovětská socialistická republika povolžských Němců. V roce 1941 je tato republika v reakci na napadení SSS Německem zrušena a povolžští Němci vysídleni na Sibiř a do pracovních táborů. Tolik „velké“ dějiny, které autorka Guzel Jachina pečlivě nastudovala a umí je atraktivně převyprávět. Největší síla příběhu je však v „malých“ dějinách, které prožívá vesnický učitel němčiny Jakob Ivanovič Bach. Poetická duše, která většinu příběhu mlčí, žije nejprve se svou partnerkou, pak se svou dcerou téměř mimo systém, rokům neříká podle čísel, ale podle toho, co výrazného během nich zažil („rok mrtvých dětí, rok nebývalé úrody“), a když sepisuje pohádky svých krajanů, všimne si, že začínají ovlivňovat realitu. Se šulmajstrem Bachem prožijeme od roku 1916 do roku 1946 třicet hladových, krvavých, revolučních, a přesto nesmírně zajímavých let. Čte Lukáš Hlavica

Rusko roku 1916. Na dolním toku Volhy, kde od 18. století nacházeli domov němečtí emigranti, plynou stereotypní dny Jakoba Ivanoviče Bacha. Dvaatřicetiletý učitel němčiny má natolik nezajímavý vzhled i život, že se o něm nedá říct vůbec nic. Dokud ho statkář Grimm z protějšího břehu nepožádá, aby jeho sedmnáctiletou dceru Kláru učil německy. Lekce se konají za zvláštních okolností – dívka má zakázáno dívat se na cizího muže, proto musí být ukryta za paravánem. Klářin tichý hlas brzy naplní Bachův život, jako vzduch vyplňuje prázdnou nádobu. I sama žákyně začne usilovat o sblížení a prostřednictvím knih, které si vyměňují, posílá Bachovi důvěrné dopisy. Tak ubíhají týdny a měsíce, a zcela odlišní, osamělí lidé se do sebe zamilují. Jejich láska však nemůže uniknout událostem, jež s sebou přinese nástup bolševiků k moci. Velká historie vstupuje do Bachova života, přiměje ho čelit hrozným zkouškám, aby dospěl v silnou osobnost, stejně mocnou jako řeka Volha, v jejíchž zákrutech prožije celý život. Ruská spisovatelka s tatarskými kořeny Guzel Jachina, autorka bestselleru Zulejka otevírá oči, se ve svém druhém románu Děti Volhy vrací k traumatům sovětských dějin, kdy revoluční idealismus chřadl uprostřed masového násilí stalinismu. Zatímco ve svém debutu nás zavedla na Sibiř a zároveň ukázala tatarštinu v sobě a v celém Rusku, v novém díle přibližuje podivuhodný folklór a životní styl povolžských Němců, který byl jejich deportací v roce 1941 zcela zničen. Román Děti Volhy získal několik literárních ocenění včetně ruské státní ceny Velká kniha a byl dosud přeložen do sedmnácti jazyků.

Audiokniha Zulejka otevírá oči, kterou napsala Guzel Jachina. Historická fikce inspirovaná příběhy, které autorce vyprávěla její babička. Ta byla v dětství spolu s rodiči a dalšími “kulaky” vyhoštěna na Sibiř.

Guzeľ Jachinová je najvýraznejšia debutantka v dejinách ruskej literatúry. Za román Zulejka otvára oči dostala niekoľko literárnych cien. Jej najnovšia kniha Transport do Samarkandu sa odohráva počas hladomoru na Povolží po ruskej občianskej vojne (1917 - 1922), keď náčelník transportu Dejev a komisárka Biela evakuujú v sanitárnom vlaku vyše stotisíc bezprizorných detí do Samarkandu. Ich cesta sa začína v Kazani, tiahne sa cez povolžské lesy, kazašskú step až k púšti Kyzylkum a turkménskym horám - počas jednej z najdramatickejších udalostí v dejinách. Publikáciu z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.

Pět set hladovějících dětí. Cesta dlouhá šest týdnů a čtyři tisíce verst. Kazaň 1923: v Povolží vypukl zničující hladomor. Mladý voják Rudé armády Dějev, veterán občanské války se soucitnou povahou, má za úkol transportovat vlakem pět set dětí ze sirotčince do „dobře živeného“ Samarkandu, aby je zachránil před jistou smrtí hladem. Avšak chybí vše potřebné: zásoby, oblečení, topivo pro parní lokomotivu a léky. Na cestě zničenou zemí, kde stále zuří občanská válka, Dějeva doprovází a na jeho práci dohlíží lidová komisařka Bílá, tvrdá bolševička. Tyto dva protiklady se na čas stávají jeden pro druhého nepostradatelnými. Všude číhají nesmiřitelní nepřátelé: uprchlíci, bandité, čekisté, kozáci. Dějev, jenž sám nosí temné tajemství, se nebojí rizika ani nebezpečí a je odhodlaný zachránit dětské životy za každou cenu. Nejprodávanější ruská autorka se vrací k další temné kapitole sovětských dějin.

Debut mladé tatarské spisovatelky je napsán ve stylu klasických ruských románů, ve kterých se podrobně zkoumá úděl člověka na pozadí velkých dějinných událostí. Děj se odehrává v Sovětském svazu v období let 1930–1946 a začíná v zimě roku 1930 v zapadlé tatarské vesničce, ve které žije obyčejným životem, tak jak žila její matka, babička i prababička, třicetiletá tatarská žena Zulejka. Její svět tvoří její hrubiánský muž a starost o hospodářství, jiný život nezná, a tak ho považuje za dobrý, zvykla si na něj. Proto když dochází k rozkulačení a její muž Murtaza je při potyčce s rudým komisařem zastřelen a ona s dalšími kulaky poslána na Sibiř, stýská se jí po minulém těžkém, ale srozumitelném životě. Při strastiplné cestě vlakem a říční lodí do sibiřské tajgy poznává Zulejka nové lidi a nový svět. V právě vybudovaném pracovním táboře a v krutých podmínkách se jí narodí syn Jusuf, jehož otcem je zastřelený Murtaza. Syn ji drží při životě a pomáhá přežít drsné podmínky gulagu. Pracovní tábor se každým rokem rozrůstá a jeho obyvatelé – rolníci, kulaci, deklasovaná inteligence, kriminálníci, muslimové i křesťané, Rusové, Tataři, Němci a Čuvaši – musí v drsné sibiřské přírodě každý den obhajovat své právo na život. Román končí v roce 1946, kdy se šestnáctiletý syn Zulejky z tábora pokouší utéct. Zulejka otevírá oči je vyprávění o přežití v kruté době, které plynule přechází ve vyprávění o probouzení hlavní hrdinky a poznávání sebe sama. Román se stal literární událostí v Rusku i v zahraničí a byl přeložen nebo se překládá do čtyřiadvaceti jazyků.