Viktor Janiš strana 2 z 3

Londýn, rok 1898. Viktoriánská éra se pomalu uzavírá, nadchází dvacáté století. Po stagnaci přichází čas velkých změn, doba cudného pořádku i sprostého chaosu. Doba si žádá hrdinů. Těmi není nikdo jiný než Wilhelmina Murrayová, Allan Quatermain, kapitán Nemo, Hawley Griffin, doktor Jekyll a pan Hyde. Dohromady tvoří Ligu výjimečných. Těchto šest dobrodruhů, naverbovaných tajuplným Campionem Bondem a vázaných rozkazy záhadného „pana M“, přispěchá na pomoc ohroženému impériu. Musí se postavit zločinnému Doktorovi a zmařit jeho plán na ovládnutí světa… aby hned poté čelila novému nebezpečí! Jen Liga výjimečných se dokáže postavit Marťanům zakutým ve strojích na třech nohách a ozbrojeným smrtícím tepelným paprskem! V omnibusovém vydání vychází komiksová klasika Alana Moora (Watchmen: Strážci, V jako Vendeta, Z pekla) a Kevina O’Neilla (Nemesis the Warlock, Marshal Law), ve které se největší hrdinové viktoriánské literatury setkávají, aby v popkulturních orgiích čelili velmi povědomému zlu.

Nejepičtější sága v komiksových dějinách! Svět snů je v troskách. Sandman, vládce snění, skončil uvězněný v magickém kruhu a trvalo mu celé roky, než se mu povedlo utéct. Ale to je jen začátek jeho boje. Po světě se potulují nejen jeho symboly moci, které působí zkázu a které je nutné získat zpět, ale i smrtící noční můry. A pro některé artefakty bude nutné se vypravit až do Pekla. Sandman omnibus, část první obsahuje: Sandman 1: Preludia a nokturna, Sandman 2: Domeček pro panenky, Sandman 3: Krajina snů, Sandman 4: Údobí mlh, Sandman 5: Hra o tebe a povídky Thermidor, Augustus, Poslední císař Ameriky a Orfeova píseň, které vyšly v knihách Sandman 6: Báje a odlesky I. a Sandman 6: Báje a odlesky II.. Provedení Sandman omnibus, část první (základní verze): - Pevná vazba v napodobenině kůže v odstínu černé a hnědé. (Finální podoba se od makety na stránce produktu může lišit.)

Michela Fabera porůznu přirovnávali k Ianu McEwanovi, Paulu Austerovi či Roaldu Dahlovi, ale sbírka povídek Fahrenheitova dvojčata bohatě dokazuje, že pro Fabera jsou všechny škatulky příliš těsné. V sedmnácti povídkách mění žánry skoro tak často jako místo: od Skotské vysočiny až po vlhkou Jakartu, od kousavé sociální satiry až po science fiction, od pocty Poeovi až po pastiš na Irvina Welshe. Vezměte si například první větu povídky Jak málo stačí, v níž se mladá matka strachuje, že ji tíha mateřství připraví o příčetnost i o život: „Když jednou ve středu ráno nedávala Christine na chvilku pozor, upustila dítě na podlahu a ono se jí polámalo.“ Další povídky zase pojednávají o pacientovi, který se po pěti letech překvapivě probudí z kómatu, celá země se tajemně noří do tmy, bezdomovci končí ve zlověstném útulku a spekuluje se nad osudem myši vyhozené z okna činžáku. Vítejte ve Faberově znepokojujícím světě, v němž se záhadné, rozpustilé a makabrózní prvky mísí v bizarní, a přece půvabné harmonii. Tak jako Auster i Faber rád zasazuje své postavy nejen na okraj společnosti, ale i na pomezí duševního zdraví a dokonce samotné reality. Odtud jim autor určí nejistý směr a vyšle je na pochod. Někteří uspějí, jiní ne, ale všichni čtenáře zaujmou.

Peter Leigh je misionář, který se má vydat na nejdůležitější cestu svého života. Opustí tak svou milovanou manželku Beu a po dlouhém letu dorazí na vzdálenou planetu, kde místní obyvatelé lační po učení Bible – jeho „knihy zvláštních nových věcí“. Tato výprava vystaví zatěžkávací zkoušce Peterovo náboženské přesvědčení, jeho povědomí o tom, co ještě zvládne lidské tělo, a ze všeho nejvíc jeho lásku k Bee. Kniha zvláštních nových věcí je veskrze originálním dobrodružným příběhem o víře a poutech mezi dvěma lidmi, které od sebe dělí mnoho světelných let. V tomto důležitém románu, prvním velkém od Kvítku karmínového a bílého, se Faber jako již tolikrát předtím vymkne veškerým žánrovým očekáváním.

Peter Leigh je misionář, který se má vydat na nejdůležitější cestu svého života. Opustí tak svou milovanou manželku Beu a po dlouhém letu dorazí na vzdálenou planetu, kde místní obyvatelé lační po učení Bible – jeho „knihy zvláštních nových věcí“. Tato výprava vystaví zatěžkávací zkoušce Peterovo náboženské přesvědčení, jeho povědomí o tom, co ještě zvládne lidské tělo, a ze všeho nejvíc jeho lásku k Bee. Kniha zvláštních nových věcí je veskrze originálním dobrodružným příběhem o víře a poutech mezi dvěma lidmi, které od sebe dělí mnoho světelných let. V tomto důležitém románu, prvním velkém od Kvítku karmínového a bílého, se Faber jako již tolikrát předtím vymkne veškerým žánrovým očekáváním.

Královnině zemi bylo ono království vzdušnou čarou nejblíže, ale přes horský hřbet, který sloužil jako hranice mezi těmito dvěma královstvími, nedokázaly přelétnout ani vrány. Možná si myslíte, že ten příběh znáte. Vystupuje v něm mladá královna, která se má vdávat. Dále pár dobrých, statečných, houževnatých trpaslíků, hrad zarostlý trním a princezna, kterou čarodějnice proklela, aby spala navěky. Jenže tady nikdo nečeká, až se objeví šlechetný princ na věrném oři. Tahle pohádka se spřádá z nití černé magie, která se kroutí a stáčí a pableskuje a září. Královna by si snad mohla vysloužit hrdinské ostruhy, pokud princezna potřebuje zachránit…

Neobyčejně populární Faberův román Kvítek karmínový a bílý končí větou „Ale teď už je čas, abyste mě nechali jít.“ Přesně to ale mnozí čtenáři nebyli ochotní udělat. Stěžovali si na příliš otevřený konec a zasypali autora dotazy jako: „Co to má znamenat? Co se stalo se Sugar a Sofií? Plánujete pokračování?“ Michel Faber se mu léta bránil. Pak napsal pro svého italského nakladatele jednu povídku jako vánoční dárek. Záhy ho ale napadl námět na druhou, třetí… a najednou měl dost materiálu na celou povídkovou sbírku. V každé z nich „navštívil“ jednu postavu ze světa Kvítku: protivnou komornou Claru (z níž se v této knize stala prostitutka), světáka Bodleyho, dvakrát Sugar, stárnoucího Williama (který se napájí portským a laudanem a dumá, kde se ten jeho život sakra zvrtl), Emmelínu Foxovou a nakonec i Sofii. Povídky jsou to rozkošné a zábavné, lze je číst zcela nezávisle na románu, ale v kombinaci s předchozí knihou jsou samozřejmě silnější. Poslední novela o Sofii, hnutí sufražetek v edvardiánské době i o tom, že člověk se nikdy nemůže úplně vrátit, patří k tomu nejlepšímu, co Michel Faber kdy napsal.

Neobyčejně populární Faberův román Kvítek karmínový a bílý končí větou „Ale teď už je čas, abyste mě nechali jít.“ Přesně to ale mnozí čtenáři nebyli ochotní udělat. Stěžovali si na příliš otevřený konec a zasypali autora dotazy jako: „Co to má znamenat? Co se stalo se Sugar a Sofií? Plánujete pokračování?“ Michel Faber se mu léta bránil. Pak napsal pro svého italského nakladatele jednu povídku jako vánoční dárek. Záhy ho ale napadl námět na druhou, třetí… a najednou měl dost materiálu na celou povídkovou sbírku. V každé z nich „navštívil“ jednu postavu ze světa Kvítku: protivnou komornou Claru (z níž se v této knize stala prostitutka), světáka Bodleyho, dvakrát Sugar, stárnoucího Williama (který se napájí portským a laudanem a dumá, kde se ten jeho život sakra zvrtl), Emmelínu Foxovou a nakonec i Sofii. Povídky jsou to rozkošné a zábavné, lze je číst zcela nezávisle na románu, ale v kombinaci s předchozí knihou jsou samozřejmě silnější. Poslední novela o Sofii, hnutí sufražetek v edvardiánské době i o tom, že člověk se nikdy nemůže úplně vrátit, patří k tomu nejlepšímu, co Michel Faber kdy napsal.

„V kůži Woodyho Allena“ je přesně to, co název slibuje: komiksový strip ze života neurotika, ironika, notorického hledače smyslu života, který nachází jen pochybnosti, věčně neúspěšného sukničkáře a vtipného filosofa, který je na psychoterapeutově lenošce pečený vařený. Stripy, jejichž autorem je karikaturista Stuart Hample, vycházely denně v letech 1976 až 1984 ve 460 novinách a stávající výbor představuje 220 nejlepších z nich, spolu s autorovou obsáhlou předmluvou, která nám nechává nahlédnout do méně známé kapitoly Woodyho života i do zákulisí komiksové novinové tvorby."

P. Craig Russell nakreslil příběh smrti a jednoho dne před dvěma sty lety na ostrově v Benátské laguně – dne, který nikdy nekončí. Milo Manara nakreslil příběh o lásce a touze v dávných časech, kdy mladá a krásná žena dostane vše, po čem touží… ale ne zadarmo. Bill Sienkiewicz nám ukáže, kdo se vypraví do říše deliria na zvláštní záchrannou misi. Miguelanxo Prado nás vezme zpátky do snu o počátcích času, kdy hvězdy mluvily a i Věční byli mladí. Barron Storey vytvořil patnáct srdcervoucích portrétů zoufalství. Glenn Fabry nakreslil příběh o archeolozích, kteří odkrývali budoucnost a dozvěděli se toho až moc o zkáze. Frank Quitely ilustroval poslední komentář o osudu těchto Věčných nocí.

Píše se rok 1928 a nad Výmarskou republikou se stahují mračna. Ekonomika pokulhává, vláda porušuje podmínky příměří, nacistická i komunistická strana sílí. Berlín je pořád pestré a kulturní velkoměsto, které v Lutesově grafickém románu poznáváme nejen očima novináře Severinga a malířky Müllerové, ale i policisty Lemkeho, židovského studenta či matky samoživitelky. Historie tu není něco, co se lidem děje, lidé jsou jejími tvůrci - a právě nejistota jejich fiktivních životů na pozadí reálných historických událostí dává Berlínu jeho neuvěřitelnou sílu.

Píše se rok 1928 a nad Výmarskou republikou se stahují mračna. Ekonomika pokulhává, vláda porušuje podmínky příměří, nacistická i komunistická strana sílí. Berlín je pořád pestré a kulturní velkoměsto, které v Lutesově grafickém románu poznáváme nejen očima novináře Severinga a malířky Müllerové, ale i policisty Lemkeho, židovského studenta či matky samoživitelky. Historie tu není něco, co se lidem děje, lidé jsou jejími tvůrci - a právě nejistota jejich fiktivních životů na pozadí reálných historických událostí dává Berlínu jeho neuvěřitelnou sílu.

Píše se rok 1928 a nad Výmarskou republikou se stahují mračna. Ekonomika pokulhává, vláda porušuje podmínky příměří, nacistická i komunistická strana sílí. Berlín je pořád pestré a kulturní velkoměsto, které v Lutesově grafickém románu poznáváme nejen očima novináře Severinga a malířky Müllerové, ale i policisty Lemkeho, židovského studenta či matky samoživitelky. Historie tu není něco, co se lidem děje, lidé jsou jejími tvůrci - a právě nejistota jejich fiktivních životů na pozadí reálných historických událostí dává Berlínu jeho neuvěřitelnou sílu.

Píše se rok 1928 a nad Výmarskou republikou se stahují mračna. Ekonomika pokulhává, vláda porušuje podmínky příměří, nacistická i komunistická strana sílí. Berlín je pořád pestré a kulturní velkoměsto, které v Lutesově grafickém románu poznáváme nejen očima novináře Severinga a malířky Müllerové, ale i policisty Lemkeho, židovského studenta či matky samoživitelky. Historie tu není něco, co se lidem děje, lidé jsou jejími tvůrci - a právě nejistota jejich fiktivních životů na pozadí reálných historických událostí dává Berlínu jeho neuvěřitelnou sílu.

Ve své první povídkové sbírce prokázal Michel Faber výjimečně živou fantazii, lásku k jazyku i podivuhodnou všestrannost. Jeho povídky jsou hravé a zároveň hluboce dojemné, satirické, a přitom upřímně lidské. Setkáme se v nich s Bohem, který najde Ze mi na skládce, s láskou v sexshopu i s rybami, které plují ve vzduchu a číhají v uličkách. Michel Faber bývá přirovnáván k Ianu McEwanovi či Roaldu Dahlovi, ale už touto první sbírkou dokázal, že je to spisovatel naprosto originální.

Jeden Francouz kdysi před Louisem de Bernieresem prohlásil, že Anglie je nejexotičtější zemí Evropy, a dodal, že je to „ohromný blázinec“. Bernieres ve své nové sbírce Generálova šťastná smrt vzpomíná na surreyskou vesničku, kde v šedesátých a sedmdesátých letech vyrůstal. Jako pravý romanopisec se ovšem nedokáže úplně držet pravdy, a tak nám vypráví příběhy ze zaniklé Anglie, kde se dáma mohla oblékat do pumpek jako chlap a brokovnicí střílet veverky, penzionovaný generál tam mohl chodit nahý a lidem třeba připadalo úplně normální svěřovat se pavoukovi, který žije v zahradní kůlně. „Británie je opravdu jeden velký blázinec. Je to jeden z rysů, který nás odlišuje od ostatních národů. Máme velmi pružnou představu o tom, co je normální. Jsme v některých ohledech zkostnatělí a formální, ale věříme v právo na výstřednost, pokud jsou ty výstřednosti dost velké. K těm malým nejsme zdaleka tak tolerantní. Běda vám, když držíte špatně nůž, ale je vám přáno, pokud nosíte bederní roušku a žijete na stromě.“ Louis de Bernieres