Jiří Peňás

Jiří Peňás vydává třetí knihu cestovních zápisků, které týden co týden píše, aby nezapomněl, kde byl. Vycházejí na příslušném místě v Týdeníku Echo a dvakrát se z nich už složila knížka. Výpravy pro den a noc jsou zápisky jednoho muže, jenž se za vás vydává na dobrodružné výpravy třeba do Kouřimi, do Březnice, do Tochovic nebo na lipanské bojiště a jiná atraktivní místa. Večer se pak vrací domů a po nocích plánuje, do jaké obce vyrazí příště. V době covidové se dalo jistou dobu vyrážet jen do blízkého okolí, což je na knize znát. Dobrodruhovi to ale nevadilo, vzrušující zážitky si našel i tam. Když to pak poměry zase dovolily, statečně vytáhl na pár dní za hranice, třeba do Uher nebo na Slovensko, přešel Krkonoše a byl ve Slezsku, kde se teď mluví polsky. Taky byl, jak čtenář nalistuje, v Rakousku, s čímž se hned pochlubil. Forma těchto zápisků odpovídá pisatelově naturelu a je vlastně i jeho portrétem. Rád by si říkal flanér (flâneur), ale obává se, že si to o sobě myslí jen on. Pro Charlese Baudelaira to byl člověk, který se uměl potloukat po městě a vychutnávat jeho možnosti. To, pokud jde třeba o Rokycany, nepochybně platí, v případě Paříže už to bude horší. Podobně jako onoho baudelairovského dandyho i našeho pisatele zajímá cokoli. Nikoli ale nutně do hloubky, která pak začne nudit. Rád k sobě řadí věci, které spolu souvisí jen volně, a nechává se unášet asociacemi a volnými spoji. Má sklony poněkud poučovat, když nemá koho, tak aspoň sebe. Má rád klidná místa, ale občas se rád podívá, čím žijí davy, miluje pohledy z kostelních věží a mostů a rád vstupuje do vod přírodního druhu. Sedne si rád do kavárny a hned chce, aby vypnuli rádio, neboť je neurotik, který by chtěl, aby lidé znovu uměli slyšet ticho. Vadí mu tisíc věcí, ale ještě víc věcí miluje, i když třeba jen nostalgicky. Ví, že jeho svět pomalu, vlastně docela rychle, odchází a ten nový se mu moc nelíbí, ale nemůže s tím nic dělat, tak aspoň o tom odcházejícím píše, což mu snad nemůže nikdo vyčítat. Doufá, že v tom není sám a že to někdo ocení. Třeba právě jeho čtenáři.

Cestopisy Jiřího Peňáse nasvicují přítomnost i minulost naší staré dobré Evropy zcela nenapodobitelným a hloubkovým způsobem, který čtenáře znavené exotickými končinami fascinuje. To říká o Výpravách Jiřího Peňáse biolog a sám zkušený cestovatel, profesor Stanislav Komárek. Dramatik a spisovatel Karel Steigerwald na nich oceňuje vtip, šarm, eleganci a originální hloubku. Jaderná fyzička a turistka Dana Drábová říká, že si v nich před cestami po vlasti i blízkém zahraničí přečte to, co v běžných průvodcích nenajde. No a autor na to skromně říká, že čtvrtý díl jeho epochálních Výprav, nazvaný tentokrát Výpravy pro čtvero ročních období přináší strhující líčení dobrodružných a výzkumných cest do vnitrozemí i ciziny, do hor i nížin, na hrady i panelová sídliště. Navštívíme utajené poklady vlasti ve Vlašimi, Benešově či na Mělníce, vylezeme na vrcholky Beskyd a slovenských Tater, a sestoupíme k soutoku českých veletoků Vltavy a Sázavy, vypravíme se k sousedům do Saska a Rakous, prožijeme konec roku v Budapešti a rozpuk jara v Bukurešti. Naše cesty pak vyvrcholí na atlantských útesech v čarokrásné zemi irské… To vše během jednoho roku, během čtyř ročních období. Čtvrtý díl oblíbených cestopisů se může stát i vašim dobrým společníkem, a to nejen na cestách, ale třeba i tehdy, když se vám nikam nebude chtít, zůstanete doma, ve svém pohodlí, kde si budete třeba jen číst: nejlépe něco, co vás bude bavit. Třeba právě Peňáse…

Byly to celkem tři celodenní výpravy. Naším řidičem byl Michael Pastorek, obětavý a milý člověk. Skoro po celou dobu jsem měl zapnutý diktafon. Obsah našich konverzací víceméně odpovídá skutečnosti. Knížecí repliky nejsou s výjimkou první části, kterou jsem mu četl a on přitakával, autorizované, ale jsou z devadesáti pěti procent autentické. Moje též. Vzhledem k okolnostem neexistují z našich cest téměř žádné fotografie. Nepovažoval jsem to v tu chvíli za důležité a rovněž jsem respektoval knížecí kondici. Doufal jsem vždy, že se nevidíme naposledy a že budou ještě nějaké příležitosti. Osud rozhodl jinak. Věřím, že čas na našich cestách nepovažovala Jeho Jasnost za ztracený, ba domnívám se, že se na ně těšila. „Tak kdy bychom mohli vyrazit?“ řekl kníže. – Třeba hned, řekl jsem, což jsem trochu přeháněl. „Tak příští týden?“ – Skvělé! Tak příští týden. „Ale budete jezdit s chromajzlem.“ – To bude takový bonus našich výprav, řekl jsem. „Tak jo,“ řekl on. Odjížděl jsem s představou, že je to práce na rok, možná na dva roky a že z toho cosi jako alternativní životopis na cestách snad být může. Okolnosti a osud však tomu chtěly jinak: je z toho torzo. Ale věřím, že jistou zajímavost mají naše výpravy i tak. Doufám, že pro každého, kdo měl Karla Schwarzenberga rád. Nebo ho aspoň zajímá, co to bylo za člověka a proč ho tolik lidí rádo mělo. A pořád mít bude. Jiří Peňás