Jan Kameníček

Soubor Procity mapuje literární vývoj českého spisovatele Jana Kameníčka, jehož tvorba byla výrazně ovlivněna studiem na konzervatoři a celoživotním vztahem ke klasické hudbě. Nikdy nekončící hledání, opakované kladení otázek po smyslu života, jež bývá občas přerušeno nečekaným únikem mezi tóninami dur a moll k dodekafonii, spoutané pouze prolínajícími se slovy bez jakéhokoli řádu, bez interpunkce, forma tvořená popřením běžných jazykových a gramatických zákonitostí… Ve výsledku nezáleží na tom, jestli pátráme po osudu zmateného či ztraceného anonymního hrdiny či slavného hudebního skladatele, který pozvolna přichází o zrak. Jde především o způsob nazírání základních pojmů, jako je osud, vina, spravedlnost nebo štěstí. Kameníček nevolí způsob přímočarý, který by byl pro vypravěče snadný. Neulehčuje to ani čtenáři. Pokud však ten vytrvá, dočká se katarze, i když ne příliš optimistické. Řečeno slovy jednoho z Kameníčkových typických hrdinů: „Člověk nedojde ke štěstí, protože se mu bude stále připomínat jeho vina.“

Nový román plodného spisovatele, scenáristy a výtvarníka Jana Kameníčka se v tom nejlepším slova smyslu vymyká z jeho dosavadní tvorby. Jde o impresi, podobenství, které velice výstižně zachycuje dusivou atmosféru pandemického uzavření v našich těsných místech. Těsných bytech, hlavách a zvyklostech. Jak už napovídá motto: To, co je pro jednoho dobro, pro druhého může být tím největším trestem. A tak se dostáváme do kosmu stárnoucího muže, který byl sám už před pandemií a nyní je milionkrát osamělejší pro dobro věci, totiž aby nezemřel na novou nemoc! Jak šílené, jak strašné, když už celé roky hyne na nemoc starou jako lidstvo samo na samotu. Stigma telefonování, léků na spaní se prohlubuje k nesnesitelnosti. Nesnesitelná absence blízkosti milovaných bytostí se ještě stupňuje s nevyžádanými návštěvami pomocníků, tak velice neznámých a cizích zodpovědných spoluobčanů. Lék nepřichází, světlo na konci tunelu leží možná na dně lahve s alkoholem, ale také možná až ve smrti. Dusivé, šíleně skutečné a přesvědčivé podobenství.

Při vyslovení jména Daidalos se většině lidí vybaví mytický řecký sochař, malíř, stavitel a vynálezce, který v Knóssu na Krétě vybudoval labyrint, v němž měl být ukrytý Mínótaurus. A když upadl Daidalos v nemilost, sestrojil dva páry křídel a spolu se synem Íkarem uprchl. Existují i lidé, je jich o poznání méně, kterým se při vyslovení jména Daidalos vybaví ještě mnohem víc; zoufalý hrobník, jenž hledá ztracený řád, zoufalý komorník, jenž se rozhodne pootočit kolem osudu, zoufalý klavírista, jenž se musí stůj co stůj svojí hudbou dotknout nebes, zoufalý poeta, jenž touží napsat báseň, anebo zoufalý pracovník pohřební služby, jenž se chce alespoň jedinkrát v životě zviditelnit. Ti všichni by potřebovali Daidalova křídla z peří a vosku, aby mohli odletět tam, kde chtěli celý život být. A ti z nich, kteří si křídla přece jen nasadí, dopadnou jako nešťastný Íkaros, když se přiblížil slunci, anebo jeho ještě nešťastnější otec. Jedno je však třeba všem těmto hrdinům závidět – schopnost alespoň jednou v životě křídla nasadit a letět bez ohledu na to, jestli se vosk roztéká…

Žije život ohraničený hřbitovní zdí. Nikdy neopustil svůj rodný hřbitov, své království, které zdědil po svém otci a otci jeho otce. Zoufalý hrobník hledající ztracený řád. Muž zodpovědný, trpělivý, obětavý a vážný. Smířený s osudem celoživotního služebníka s mozolem na palci. Smířený? Nebo vnitřně rozervaný kvůli vlastním rozhodnutím? Proč pozval tu dívku do svého domu, do domu svého otce děda? Muselo mu být jasné, že jednou přijde ta chvíle.