Josef Šlejhar

V nejrozsáhlejší a knižně doposud nevydané próze se Josef K. Šlejhar, známý především jako autor novely Kuře melancholik, vyrovnává se svým manželstvím a potažmo i se světem jako takovým. Na ploše více než sedmi set stran nebývale sugestivním až živočišným jazykem vrší obrazy společných dní, obecné úvahy, vzpomínky, pocity. S téměř stenografickou přesností tak zaznamenává sled událostí, které předcházely jeho životnímu ztroskotání. Vztekem i pokorou, milostným horováním i patriarchální pýchou, hrubostí i něhou znovu a znovu snáší důkazy proti vlastnímu osudu. Obžalovává ho, vystavuje mu účet. S umanutostí sobě vlastní si připravuje závěrečnou řeč před velkou porotou, která se nikdy nesešla a nesejde. Což nic ani v nejmenším nemění na skutečnosti, že Cvrček mého krbu je výjimečné, strhující čtení.

Po téměř sto dvaceti letech vychází Šlejharův novátorský román Peklo, odehrávající se během jediné noční směny v městském cukrovaru. Tovární prostor, jímž dané noci prochází hlavní hrdina, mladý inženýr kontrolující chod všech pracovišť, autorovo bezejmenné alter ego, je vybudován jako pekelný, bezcitně surový obraz moderního světa, ve kterém se člověk stává otrokem hmoty. Lidé pracující v útrobách mohutného průmyslového kolosu neznamenají o mnoho víc než součástky, které mají svou vyčerpávající činností přispívat k ustavičné, nikdy se nezastavující produkci. Od malých dětí, sirotků bez domova, až po vetché stařeny, jež jsou svým potomkům doma na obtíž, všichni dřou v mnohahodinových směnách zapřaženi do téže práce, mnozí tak i umírají, nejednou tragicky, a jsou okamžitě nahrazováni dalšími ze zástupů čekajících před tovární branou. Z tohoto světa nekonečné dřiny, bezcitnosti a často i surovosti vidí hrdina jedinou možnost úniku ve vysvobozující mystické moci lásky, již pro něho ztělesňuje dívka Marie. Za vidinou tohoto vysvobození po celou noc spěje, stále více si vědom toho, že bez lásky, hlubokého soucitu a skutečného sbratření všech živých tvorů se současný člověk nedokáže z ujařmujících pout moderní civilizace vymanit. Román, pojatý jako expresivní hudební kompozice a založený na básnické síle Šlejharova nezvykle vypjatého jazyka, svojí experimentální povahou v mnohém překonal dobu svého vzniku a působí dnes, kdy civilizační peklo nabylo snad ještě zákeřnějších podob, o to naléhavěji.

V nejrozsáhlejší a knižně doposud nevydané próze se Josef K. Šlejhar, známý především jako autor novely Kuře melancholik, vyrovnává se svým manželstvím a potažmo i se světem jako takovým. Na ploše více než sedmi set stran nebývale sugestivním až živočišným jazykem vrší obrazy společných dní, obecné úvahy, vzpomínky, pocity. S téměř stenografickou přesností tak zaznamenává sled událostí, které předcházely jeho životnímu ztroskotání. Vztekem i pokorou, milostným horováním i patriarchální pýchou, hrubostí i něhou znovu a znovu snáší důkazy proti vlastnímu osudu. Obžalovává ho, vystavuje mu účet. S umanutostí sobě vlastní si připravuje závěrečnou řeč před velkou porotou, která se nikdy nesešla a nesejde. Což nic ani v nejmenším nemění na skutečnosti, že Cvrček mého krbu je výjimečné, strhující čtení. – Kniha vychází za velkorysé podpory hlavního města Prahy a Ministerstva kultury ČR. „Stal jsem se tedy rolníkem. Na našem rodinném statku, jenž jako by i mně byl rodným, hostiv valné nejšťastnější chvíle mého dětství na něm tráveného. Na statku v horách, v údolí šťavnatém a luzném, jež připadalo mně vždy druhdy jako pohádkové a jež stalo se mně údolím slz a krve. Kromě Boha a jeho příkazů práce a povinností, nikomu a ničemu nechtěje činiti zle, nechtěl jsem se bát nikoho a ničeho na tomto světě. A také byl bych se nebál. Ale zničilo mě, vlastně kus života mého zničila ta, jež měla mně být nejblíže a nejvýše – totiž vlastní žena…“   Josef K. Šlejhar (17. října 1864 – 4. září 1914; jméno Karel si zvolil v dospělosti sám) byl jedním z nejzajímavějších tvůrců české prózy přelomu 19. a 20 století. Narodil se ve Staré Pace, dětská léta prožil u prarodičů v Dolní Branné nedaleko Vrchlabí. Po maturitě na vyšší reálné škole v Pardubicích (1881) nastoupil na českou vysokou školu technickou, obor chemie. Studia nedokončil a vystřídal několik zaměstnání: úředník banky Slavie (1884–1885), technická a administrativní síla v otcově textilní továrně (1886–1889), chemik cukrovarů v Kopidlně (1889–1890) a v Pečkách (1891). Oženil se s Johanou Nepomuckou, dcerou zámožného měšťana z Královských Vinohrad (1892) a odstěhoval se do Červeného Kostelce, kde zakoupil podíl ve společnosti vyrábějící topící přístroje (1893–1894). Po dědečkově smrti začal hospodařit na rodovém statku Šlejharů v Dolní Kalné (1895). Během následujících let ho přivedl na okraj bankrotu a pod hrozbou exekuce byl donucen z Kalné odejít (1901). Rozvedl se a nastoupil kariéru učitele. Nejprve působil v Hradci Králové (1901–1902), poté v Kolíně (1902–1906) a nakonec v Praze (1906–1914). Zde žil ve společné domácnosti s hospodyní Marií Uhlířovou (od roku 1908) a ve 49 letech podlehl rakovině. Román Cvrček mého krbu vycházel na pokračování v časopise Květy – v roce 1912 pod názvem Cvrček mého krbu a v roce 1913 jako Rozvrat (Šlejhar 1912, 1913).

Ve druhém svazku Díla J. K. Šlejhara se setkávají dvě rozsáhlejší práce s venkovskou tematikou. Florian Bílek, mlynář z Myšic je spisovatelovým prvním pokusem o román anebo delší povídku; Šlejhar jej napsal, když mu bylo dvacet let, a tiskem tato juvenilie vyšla až po deseti letech, víceméně proti autorově vůli. Příběh střetu mezi nesmlouvavým uzurpátorským otcem, myšickým mlynářem, a jeho slabošským synem Vácslavem, postupně ničícího Vácslavovu lásku ke krásné, hodné, ale chudé Anince Jakobínské, v podstatě ještě nijak nevybočuje z tradic venkovské prózy 19. století a nese jen málo znaků charakterizujících pozdější Šlejharovo dílo. Uplatňuje se tu však již autorův smysl pro ironii, díky němuž se v textu účinně střídají pasáže dramatické s komickými situacemi a čtenář tak získává barvitý, nepřikrášlený obraz venkovského života. Oproti tomu Lípa patří k textům vyzrálým. Spor o staletou lípu, „matku rodu“, stojící na rozhraní mezi dvěma statky, přerůstá v mohutné symbolické podobenství boje o pravé životní hodnoty. Patriarchální postava starého statkáře Kučery zosobňuje samu podstatu tradice venkovského světa, dávnověké zkušenosti, hlubokého mravního rozměru a pokorného vztahu k práci a životu. Proti Kučerovi stojí mladý Stuchlík, odrodilý svému kraji, avšak bez rozmyslu a rozhazovačně zavádějící na zděděném statku nevhodné metody a ve své samolibé pýše rozvracející vše, co přirozeně utváří pospolitý život venkova a jednotu člověka a přírody. Tato edice vychází z vydání Floriana Bílka z roku 1894 a z knižního vydání Lípy z roku 1908. Přihlížíme přitom i k jejímu časopiseckému znění.