Jiří Kolář strana 2 z 2

Návody k upotřebení jsou hravým experimentem básníka a výtvarníka Jiřího Koláře. Autor si v šedesátých letech osahával hranice slova i touto "návodovou" poezií. Hlavní myšlenkou bylo přiblížení poezie čtenáři tím, že si ji může sám "vyzkoušet provést", stát se spolutvůrcem, udělat báseň jako čin. Není důležité, že v Kolářově pozdní tvorbě nad mocí slova nakonec zvítězil obraz, neboť pokušení "vyvěsit z prázdné ptačí klece bílou vlajku" je stále inspirativní. Původní vydání sbírky bylo sice ilustrováno černobílými reprodukcemi Kolářových koláží, ale ty pocházely ze se sbírkou nesouvisejícího cyklu Týdeník 1967. I proto jsme se rozhodli aktuálnost textu ověřit oslovením současné výtvarnice Alexandry Švolíkové

Po mozkové příhodě z podzimu 1998 se těžce nemocný básník Jiří Kolář (1914) vrací z Paříže do Prahy. Od léta 1999 je po nešťastném pádu upoután na lůžko. Ale nevzdává se. Znovu se učí chodit, zkouší psát. Byl zvyklý neustále něco dělat, a teď nemůže. Rozhoduje se bez jakékoli sebelítosti zaznamenávat si do diáře, co se děje s jeho tělem, jak ho opouští, jak se mu „svět rozpadá na střepy“. Strohé, syrové zápisy jakoby v surovém stavu reagují i na to, co vnímá kolem sebe, co čte v novinách či zahlédne v televizi. Zaznamenává projekty koláží, které by chtěl udělat, i první verše napsané po mrtvici. Místy se záznamy dotýkají otázek poetiky, smyslu umění. Někdy jsou hravé, jindy plné hořkosti: poezie nového vědomí, záznam, svědectví. Některé zápisy navazují na nejlepší z Kolářových textů, nabitých onou „etickou opravdovostí“, v naší poezii tak vzácnou.

Po mozkové příhodě z podzimu 1998 se těžce nemocný básník Jiří Kolář (1914) vrací z Paříže do Prahy. Od léta 1999 je po nešťastném pádu upoután na lůžko. Ale nevzdává se. Znovu se učí chodit, zkouší psát. Byl zvyklý neustále něco dělat, a teď nemůže. Rozhoduje se bez jakékoli sebelítosti zaznamenávat si do diáře, co se děje s jeho tělem, jak ho opouští, jak se mu „svět rozpadá na střepy“. Strohé, syrové zápisy jakoby v surovém stavu reagují i na to, co vnímá kolem sebe, co čte v novinách či zahlédne v televizi. Zaznamenává projekty koláží, které by chtěl udělat, i první verše napsané po mrtvici. Místy se záznamy dotýkají otázek poetiky, smyslu umění. Někdy jsou hravé, jindy plné hořkosti: poezie nového vědomí, záznam, svědectví. Některé zápisy navazují na nejlepší z Kolářových textů, nabitých onou „etickou opravdovostí“, v naší poezii tak vzácnou.

Návody k upotřebení jsou hravým experimentem básníka a výtvarníka Jiřího Koláře. Autor si v šedesátých letech osahával hranice slova i touto "návodovou" poezií. Hlavní myšlenkou bylo přiblížení poezie čtenáři tím, že si ji může sám "vyzkoušet provést", stát se spolutvůrcem, udělat báseň jako čin. Není důležité, že v Kolářově pozdní tvorbě nad mocí slova nakonec zvítězil obraz, neboť pokušení "vyvěsit z prázdné ptačí klece bílou vlajku" je stále inspirativní. Původní vydání sbírky bylo sice ilustrováno černobílými reprodukcemi Kolářových koláží, ale ty pocházely ze se sbírkou nesouvisejícího cyklu Týdeník 1967. I proto jsme se rozhodli aktuálnost textu ověřit oslovením současné výtvarnice Alexandry Švolíkové