Pavel Korněv strana 2 z 2

Příhraničí. Podivné místo, kde zákony našeho světa už neplatí. Místo, kde téměř celý rok panuje zima a bojová kouzla kosí nepřátele stejně efektivně jako kulky ze samopalu. Dostat se odtud zpátky do normálního světa se ještě nikomu nepodařilo, ale pro bývalého Patroláře se zvláštní přezdívkou Kluzký je to asi jediná šance, jak ze smrtelně nebezpečné hry bez pravidel vyváznout živý. A to si od jednoho chlápka jenom koupil nůž…

Příhraničí, propadliště na pokraji našeho světa a panství věčného mrazu. Místo zapomenuté bohem a prokleté lidmi, kde vládne magie a stříbro se cení výše než zlato. Chlapík přezdívaný Led vypadá celkem obyčejně, ale patří k jedněm z mála, kdo umějí přejít Hranici a zase se vrátit do normálního světa. Zdalipak v brzké době znovu otevře dveře, za nimiž je nekonečná zima? Když se dva perou, obvykle se třetí směje. Led se však smát nebude. Chce-li si zachránit krk, je návrat do Příhraničí jedinou spásou – avšak právě toto lze s trochou shovívavosti označit jako protimluv.

„POD HROZBOU POKŘIVENÉ REALITY A MAGICKÉHO ARTEFAKTU…“   … si musí drsňák Led vybojovat další den v krutém Příhraničí! O Leda je na chvíli postaráno: teplá postel a pravidelné jídlo, a to on rád. Jenže jak už to v Příhraničí bývá, nic není zadarmo. Pohostinné místo má jeden háček: Led nemůže pryč. Samotný zástupce vojvody mu ale rychle objasní, že cesta ven je – jak jinak než – jednoduchá: stačí píchnout do Leda nějakou tu odpornou substanci a proměnit jeho obličej v nevzhlednou bramboru. Jako by nestačilo, že po něm už tak jde snad polovina Pevnosti, musí mu na potvoru ještě propůjčit vzhled zmetka, nad kterým si odplivne snad každý. Magickému noži však nezáleží na tom, jak Led vypadá – Kluzkej je s ním spojen, a tak si ho artefakt najde, ať už má jeho holá hlava jakýkoli tvar. A o nůž přece jde. Stejně jako o další vražedné magické artefakty, s nimiž lze opanovat tunely mezi světy. Led má čas do černého poledne, než azurové slunce vyjde nad hlavu a pořádně zahýbe s konturami reality. A pak jsou tu ještě Sestry chladu. Valkýrám nejen že není zima, ale tentokrát jsou odhodlány pěkně zatopit pod kotlem i Ledovi a nevypadá to, že by za jejich nenadálým zájmem stála jen touha pomstít smrt jejich družky a Ledovy bývalky. Ne že by Led v mrazivém světě Příhraničí neuvítal trochu toho tepla, ale čeho je moc, toho je přece jen příliš…  Pavel Korněv se v Temném poledni ukazuje v té nejlepší formě a co neřekl v předchozích Černých snech, dopovídá v novém románu, který vykresluje Příhraničí jako zase o něco drsnější místo k životu. Ještě že je tu Led, FANTOM Print (www.fantomprint.cz) a další díly téhle mrazivě dokonalé fantasy série!

Kde je obyčejný nůž cennější než puška? Tam, kde jsou sněžné bestie či magie skutečné. V Příhraničí…   Chcete zajít do svého oblíbeného lokálu a zjistíte, že tam přistála pyramida. A taky se tam otevřel portál, z něhož se hrnou ledové stvůry a magie takové koncentrace, že vám to sežehne mozek. Račte přistoupit blíž. Jevgenij Maximovič Apoštol vás očekává, vidí totiž o maličko napřed. Před několika lety se propadl do Příhraničí a kupčí zde se vším možným. Jenže určitě ne s takovými věcmi, aby jeho dveře jednoho dne vyletěly do povětří a někdo se ho snažil zabít. A od té doby už to nebude lepší. O co jde? Možná jsou v tom kšefty se stříbrem, které se v Příhraničí cení víc než zlato, ale možná taky jde o něco většího.   Po Příhraničí někdo distribuuje „běsovec“, zvláštní drogu, pod jejímž vlivem vás mohou prostřílet jako řešeto nebo vám vpálit kulku do temene, a pořád budete fungovat. A jak známe autora, drsňáka Pavla Korněva, šetřit vás nebude a napere toho do vás slušnou dávku.   Apoštolovi vložil do ruky výtečnou zbraň: jasnovidnost, která je tak trochu dvojsečným mečem. Jevgenij vidí události v předstihu, ale zároveň prožívá vše, co komu provede – bolest i smrt. A tak nejpříjemnější jeho obětí, pokud už má někoho odrovnat, jsou zombie, protože ty už necítí nic.   Vítejte zpět v Příhraničí, nelítostném světě mrazu, brutální magie a stvůr lidských i nelidských. Autor Pavel Korněv spolu s nakladatelstvím FANTOM Print nás v knize Ledová Citadela opět přesvědčí, že ve správné akční knize se s hrdiny nikdo nemazlí, slovo „důvěra“ se automaticky dělí padesát na padesát a každý den by mohl být váš poslední – proto se koukejte rychle prostřílet aspoň do odpoledne, než vás někdo předběhne.   Anotace: Příhraničí – několik měst vytržených z našeho světa a přenesených do země věčného mrazu. Místo, kde po většinu roku vanou ledové větry a lidé mají magické schopnosti, takže jsou daleko nebezpečnější než po zuby ozbrojeni bojovníci. Ale člověk se dokáže přizpůsobit i těm nejkrutějším podmínkám a Jevgenij Apoštol už dávno přestal litovat, že skončil v Pevnosti – bývalém provinčním městečku, které se stalo centrem civilizace v této sněhem zaváté zemi. A i když musel vzít nohy na ramena, aby si zachránil holý život před nájemnými zabijáky, ze všeho nejvíce myslel na to, jak si nenechat utéci svou životní šanci. Svět Příhraničí se řídí zásadou „všichni proti všem“. Obyčejný nůž tu stojí více než střelná zbraň a magie či sněžné bestie jsou skutečné, stejně jako bleskové omrzliny končetin. Čtěte s rukavicemi!

Příhraničí – několik oblastí vytržených z našeho světa a uvržených do země věčného mrazu. A Pevnost – to je zároveň srdce Příhraničí i jeho dno. Skrz naskrz promrzlá žumpa, ve které nebydlí zrovna nejpřátelštější lidé a cena lidského života se často poměřuje cenou krabičky nábojů nebo konzervy lančmítu. Prostě už není kam hlouběji spadnout, ale občas osud člověka donutí zahodit zajetý byznys, aby se pokusil najít si nové místo pod sluncem. Jenže ani tam, kde je teplo, není radno polevit v pozornosti. A kdysi úspěšný podnikatel Jevgenij Apoštol se o tom přesvědčí na vlastní kůži. Přestože práce, která ho čeká v Severoříčí, zpočátku nevyvolávala zvláštní obavy…

Virtuální světy jsou místem neomezené svobody. Kdokoli se může stát elfským mágem nebo neviditelným lotrem, připojit se ke klanu a účastnit se nájezdů, bojovat, rozvíjet svoji postavu a hlavně uniknout každodenní dřině. Hra je ovšem hrou pouze tehdy, když ji můžete přestat hrát. To jsem zjistil po zlém. Prostě jsem chtěl vypustit trochu páry ve virtuální realitě, místo toho mě ale zavraždili a já skončil uvězněný v těle jednoho z nemrtvých – pomalého, nemotorného a odsouzeného k tomu, aby znovu a znovu umíral rukou ostatních hráčů. Z té příšerné situace existovala jenom jedna cesta ven, a to nalezení legendárního Svitku vzkříšení, k tomu ale bylo zapotřebí, abych proměnil bezmocnou, chorobami prolezlou mrtvolu v opravdický vražedný stroj. Kdyby jen lidi tušili, jaké to je vylepšovat mrtvého lotra…

Co by mohlo být horší než uvíznout ve virtuálním světě? Místo abych si užíval hru, zjistil jsem, že jsem uvězněný v mrtvém těle své postavy. Zachránit se teď můžu jenom jedním způsobem, a to prostřednictvím Svitku vzkříšení. Problém je, že moje šance na to, že ho získám, jsou prakticky nulové. Jsem nemrtvý: vyvrhel bez přátel a jen s vrtošivými spojenci, zato se spoustou nepřátel. A ti jen čekají na to, až budou moct zaútočit.Můj nemrtvý šibeničník tak musí kráčet po ostří nože a jen s podporou ostatních hráčů, kteří brání jeho smrtícímu pádu do propasti. Jsou ale tím, za koho se vydávají? Ve hře není nic snadnějšího než přivlastnit si cizí identitu. 

Uvíznout ve virtuální realitě není žádná legrace, ale zůstat uvězněný v mrtvém těle nehráčské postavy je teprve něco. Přesto může existovat cesta ven – tedy za předpokladu, že se Johnovi podaří najít Svitek vzkříšení. Několik měsíců plného ponoření ve virtuální realitě možná udělalo z nemotorné oživlé mrtvoly rychlou zabijáckou mašinu, což mu umožnilo získat patronát Pána chaosu a dokonce i vlastní kryptu, do kýženého levelu 100, který by mu umožnil uniknout z virtuálního vězení a zachránit své fyzické tělo, však má ještě pořád hodně daleko. Johnovi vypršel čas; už si nemůže dovolit hrát podle cizích pravidel. Což znamená, že musí ustanovit vlastní. Opravdu je jeho plán šílený? Nápad získat všechny zbývající potřebné body jedním úderem, a to zabitím strašlivého Pána rozkladu? Možná to zní jako šílená eskapáda, komu jinému by se ale měla povést, když ne našemu Mrtvému lotrovi?

Zemřít ve virtuální realitě není žádná legrace, čelit kulkám kriminálních bossů ve skutečném životě je ale teprve něco. V tak zoufalé situaci mi jejich požadavek, abych jim prokázal jistou službičku ve VR, nepřipadá jako špatná alternativa. Problém je, že hry špionských agentur se řídí mnohem drsnějšími pravidly. Nemožnost odmítnout pro ně není dobrá výmluva – zvlášť když jim narušíte jejich tajné operace. Přesto jsem prostě neměl na vybranou. Proto mi cena za svobodu nepřipadala nijak přemrštěná. Stačilo zalogovat se, stát se nekromantem, setřást pronásledovatele, projít eliminací a vypátrat jednu konkrétní osobu. Kterou? Proč? A jak jsem to měl udělat? Špatné otázky. Já měl jenom jednu jedinou: Proč já? Proč John Doe?